EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Společný jmenovatel

Úvod » Teens » Společný jmenovatel

Komentáře (22) | Doporučit | Tisknout | 2932


Společný jmenovatel



„Tak máme ve škole epidemii”. Těmito slovy mě ráno přivítal kolega matematik Křenek, když jsem vstoupil do kabinetu. „A že jsem si ničeho nevšiml, alespoň včera třídy nijak zvlášť nezely prázdnotou,” reagoval jsem zvědavě. „Je to chřipka, nebo něco vydatnějšího?“ S epidemiemi mám své zkušenosti, za těch třicet let, co jsem ve školství.

Před dvaceti lety dostala moje žena žloutenku. Hygienici mi dali 6 týdnů karantény. Do školy jsem nesměl ani náhodou. Přitom mi šel plný plat. Ředitel se mohl pominout, ale nic nezmohl.

Po dalších deseti letech vypukla žloutenková epidemie v celém okrese. Ve škole jsme měli několik desítek případů. Řádilo to v každé třídě. Každý den byl alespoň jeden nový výskyt. Měli jsme na to už zaběhnutý postup. Studenty jsme poslali na ten zbytek dne domů. Třída a záchody se vydesinfikovaly. A druhý den jsme v tom strašném smradu vesele učili dál. Žádná karanténa. Jen několik týdnů každodenního strachu, že to chytnu také. „Tak o to bych ani moc nestál. Ale chřipkovou epidemii bych si docela nechal líbit Na takové dva týdny zavřít školu, to by nebylo špatné.”

Křenek se usmál: „To věřím, že by se ti líbilo, ale že výchovně vzdělávací proces by utrpěl trhliny, to je ti zřejmě jedno.” A hned pokračoval dál: „Představ si, co by tomu řekl pracující lid. Zatímco všichni usilovně budují světlé zítřky, kantoři si zadarmo válí doma koule. Mají poloviční pracovní dobu než normální lidé. Berou za to balíky a ještě mají ti lumpové dva měsíce prázdnin.”

Kdybych ho neznal, tak bych snad ty řeči bral vážně. Ale seděli jsme spolu v kabinetě několik let, takže jsem věděl, že je to jeho styl humoru. „Tyhle řeči znám. A reaguji na ně tak, že chválím učitelské povolání. Každému doporučuji, aby si to alespoň na chvíli zkusil na vlastní kůži. Zajímavé je, že když k někomu přijde instalatér, tak ho každý obdivuje. Nikoho ani nenapadne, aby mu radil, záviděl mu prachy za melouchy, nebo kritizoval jeho práci. Ale do práce učitele kecá každý.”

Ozval se zvonek, který každý z nás nenáviděl. Křenek posbíral připravené pomůcky a vydal se do třídy. Vyprovázel sám sebe slovy: „Nedá se nic dělat. Nechce se mi, ale musím. Žáci dychtí po vědě. Ostatně - jsem za to placen. A dobře”. Usoudil jsem, že totéž platí i pro mě a vyrazil jsem rovněž do své třídy.

Při velké přestávce jsme se k epidemii v rozhovoru vrátili znovu. Nic mimořádného jsem totiž nepozoroval. Absence žáků byla v mezích běžné normy. „Pořád nevím, o jaké epidemii jsi ráno mluvil. Mě připadá vše normální.” Zvědavě jsem na kolegu hleděl, protože jsem tušil nějakou čertovinu.

Vzápětí jsem viděl, že jsem se nemýlil. „Máš pravdu, není to obyčejná epidemie. Jedná se o nemoc, kterou roznášejí ptáci.” Dobře jsem věděl, že Křenka nemohu brát vážně, Ale i tentokrát jsem mu naběhl. „Slyšel jsem o nějaké nemoci, která se může přenášet z holubů na lidi. Taky vím, že někdo může být alergický na papoušky. Ale to přece není epidemie, když to dostane jenom někdo”.

„Také to není takováhle epidemie. Mám na mysli obyčejné těhotenství, neboli, jak nám to tady píše náš dorostový doktor, jedná se o graviditu. Osm případů za poslední tři měsíce. Naštěstí se to týká výhradně maturantek.”

„Proč naštěstí”, zmohl jsem se na odpověď. „To je přece snadné vysvětlení. Holky stačí odmaturovat i s bubnem. U třeťaček by to už bylo s komplikacemi. Vždyť to snad znáš. Neříkej mi, že jsi za ta léta ještě neměl ve třetím ročníku těhuli.

Holka má velkou absenci v průběhu těhotenství. Dále nejméně měsíc na porod a rekonvalescenci. Potom odbíhá ze školy každé čtyři hodiny na kojení. Výsledkem je, že dělá postupové zkoušky a skoro vždy je udělá. Každý kantor má přece pochopení. A hlavně nikdo nechce riskovat, že by byl označen za nelidu. Takže holka sice zkoušky má, ale vědomosti ne. A to se projeví za rok u maturity. Pokud rovnou nepropadne, proleze s odřenýma ušima. Škola má pak ostudu. Předseda maturitní komise, který je z jiné školy, to pochopitelně s gustem napíše do hodnocení.”

Docela se mi ulevilo. Takže žádná epidemie. Vlastně je to dobře, protože v jednom měl Křenek pravdu. Maturity jsou za dveřmi. A každý kantor, pokud je normální, má zájem na tom, aby dobře dopadly. Venku už burácelo jaro, takže to do prázdnin snad vydržíme i bez mimořádných prázdnin.

„Ale proč tomu říkáš epidemie, to je prostě život, který tropí hlouposti a tohle je podle mě jen shoda náhod.” Věděl jsem, že Křenek je recesista s originálními nápady. Proto jsem ho chtěl jsem vyprovokovat, aby svoji teorii trochu rozvedl.

„Nic není náhoda a historie se opakuje. Před lety jsem působil na učilišti, kde se stalo něco podobného. Během školního roku bylo ve dvou dívčích třetích ročnících pět učednic v jiném stavu. Byl z toho obrovský poprask a velké vyšetřování. Největším problémem bylo, že postižené děvenky nechtěly říci, jak k útěžku přišly. Všechny vypovídaly samé nesmysly. Pokaždé řekly něco jiného, nebo odmítaly říci cokoliv. Prostě žádná z nich neoznačila přímého viníka. Nakonec vzniklo hloupé podezření. Po škole se začala šířit fáma, že v tom má prsty, nebo spíš něco jiného, někdo z kantorů. A děvenky se bojí ho shodit.

Protože holky měly přes patnáct let, nejednalo se o zločin pohlavního zneužívání mládeže. Proto se o to policie, vlastně tehdejší VB, zpočátku nezajímala. Ale teď se tady rýsovalo zneužití osoby svěřené do péče. Čili jakési zneužití postavení veřejného činitele. Najednou se všichni učitelé ve sboru stali podezřelými.

Byli jsme v menšině, Už tehdy byla učitelská profese téměř ženskou záležitostí. Ale byla to velká škola, takže kantorů tam bylo asi patnáct. Já byl tehdy po fakultě v prvním zaměstnání. Měl jsem těsně po vojně a navíc jsem byl jediný svobodný. Vyšetřoval to mladý podporučík VB, který byl asi v mých letech. Věnoval se mi s úpornou vytrvalostí. Nepředvolával mě na oddělení, chodil za mnou do školy. A protože jsem vedle matematiky učil i tělocvik, byl za mnou několikrát i v tělocvičně.

Přišel uprostřed hodiny, sedl si stranou a pozoroval mě při práci. Chodil výhradně na hodiny, kdy měly tělocvik dívky. Takže mi brzy došlo, že to není náhoda. Ty hodiny si vyhledával v rozvrhu. Klidně mi lhal, že zaskočil, protože má zrovna teď chvíli času. Choval se přátelsky a snažil se získat si moji důvěru. Tykali jsme si, ale mi bylo jasné, že usilovně pracuje na mém usvědčení.

„Hele Jirko”, říkal mi, „já jsem přesvědčenej, že to máš na triku. Ani se ti nedivím, když vidím, jak tady denně přicházíš do styku s těmi polonahými holkami. Je to pěknej a svůdnej pohled na ta mladá tělíčka a pružné kozičky, I mě samotnýho napadají hříšné myšlenky. Co kdybyses k tomu přiznal? Tobě se uleví a mě tím usnadníš práci.“

Když to takhle na rovinu vybalil, docela jsem se nasral. „Tak víš co? Tak mi to dokaž! Ale naprosto konkrétně. Že ta a ta holka řekla, že jsem ji to upích já. Hlavně ať řekne, kdy, kde a za jakých okolností se to stalo. Třeba se mi podaří prokázat, že jsem byl v kritickou dobu někde docela jinde. Třeba na rande se svou holkou. Tvůj problém je v tom, že potřebuješ pachatele. A já zase docela jistě vím, že jsem ze žádnou z nich nic neměl. Ani s žádnou jinou učnicí. Ne že bych neměl chutě. Jsem úplně normální zdravej chlap. Ale také vím, co mohu a co nesmím. Teď vypadni a dokud nebudeš mít něco konkrétního, tak sem nechoď. Nebo nahlásím řediteli, že mi tady narušuješ vyučování."

Moje rázné vystoupení jej trochu zbrzdilo. „Ale já nic konkrétního nemám. Holky buď mlčí,nebo si vymýšlejí. Pak ty nesmysly zase odvolají,. Nebo mi u výslechu brečí. A já mám stále dojem, že je tady nějaký společný jmenovatel. A když to nejsi ty, tak kdo tedy? Na mě se nezlob, dělám jen svoji práci.”

Do Křenkova vyprávění zazvonilo. „Dopovíš mi to po vyučování. Jsem zvědav, jak ses z toho vylhal.” Oba jsme odešli učit, aby výchovně vzdělávací proces s ideovými prvky neutrpěl trhliny. Byl jsem skutečně zvědavý, jak to tehdy dopadlo. A jakou to má mít, alespoň podle Křenka, souvislost s naší nynější „epidemií”.

Když jsme se znovu sešli v kabinetě po vyučování, uvařili jsme kávu a sedli si do křesílek. Byly to ty vzácné první chvíle klidu od rána. Když jsem byl mladší, tak jsem tři minuty po skončení vyučování opouštěl školní budovu, Chtěl jsem si co nejvíc užít volného času do večera. Dnes, když už jsem pán vrchovatě středních let, rád chvíli po práci posedím, Zmobilizuji síly k odchodu, jak ironicky říká kolega Křenek.

„Tak jak to vlastně dopadlo”, zeptal jsem se nedočkavě. „Dal ti už ten policajt pokoj”? Křenek dal nohu přes nohu, upil kávy a dal se konečně do vyprávění. „Představ si, že dal. Chodil sice dál do školy, ale mě vynechával. Trvalo to ale ještě skoro měsíc, než byl případ objasněn. V podstatě měl ten polda pravdu. V případu byl jeden společný jmenovatel, ale nebyl jsem to já. Ve výdejně nářadí v dílnách byl jeden mladý skladník, Měl po maturitě a vyčkával, až dostane povolávací rozkaz. Byl v denním styku s učedníky, kteří měli týdenní odborný výcvik. Stýkal se tedy i se všemi postiženými děvčaty. Ty ho považovaly za něco jako učitele. Protože to byl pohledný kluk, nadbíhaly mu a provokovaly. Ale on, na rozdíl od učitelů, od nich neměl ten potřebný odstup. Proto se jim jevil jako dosažitelnější. A tak to nenápadně začalo.

Dal si s jednou rande a již napodruhé ji pěkně pomiloval. Holka, celá šťastná, se pochlubila kamarádkám. Ty ji pochopitelně záviděly nenadálou sexuální zkušenost. Najednou mnohá z nich toužila ve skrytu duše, aby se s ní pohledný skladník také pěkně pomazlil. Hoch nevydržel ten nápor. Protože neuměl říci ne, tak to nakonec dopadlo, jak to dopadlo.

Měli jsme z toho ve sboru velkou psinu. Vykládali jsme si v kuloárech, jak má z toho ředitel zamotanou hlavu. Prý bude muset všem postiženým platit alimenty. Je přece zodpovědný za školu a vše co s ní souvisí. Holky byly až na jednu vyjímku nezletilé. Takže řešením mohla být svatba, potrat nebo adopce.

Mladým prvorodičkám gynekolog nedoporučoval potrat. Přes odborné provedení nikdy není možné vyloučit budoucí sterilitu. Přesto si to troje rodiče vzali na triko. Takže ve hře zůstaly dvě zbouchnuté panenky. Jedna z nich byla dcera náměstka ředitele našeho závodu. Dotyčný hříšník byl ochoten se s ní oženit. Vedle lásky tady zřejmě zapracovala i vypočítavost. Věděl, že jako zeťák prominentního nomenklaturního kádra bude mít po vojně lehčí život. Náměstkovi se vůbec nelíbilo, že bude mít za zetě takového kance. Ale co člověk nepřekousne pro milovanou dceru.

A ještě jedna pikantérie vyplynula najevo při tom vyšetřování. Sexuálně zdatný skladník měl dobrou instruktorku. Ale ta se na něm zároveň podepsala.” Křenek se odmlčel a šel umýt hrnek od vypité kávy. „Počkej, teď tomu nerozumím, o žádné sexuální instruktorce jsi tady zatím nemluvil.” Jeho poslední věta skutečně nedávala smysl. Proto jsem své pochybnosti hned vyslovil. „Naznačil jsi něco o nějaké učitelce sexu. Ale moc dobrá asi nebyla, když po jejím zácviku našťouchal pět holek”.

„To je právě to, o čem mluvím. Ten kluk měl rozvedenou mámu. Ta jej od třinácti let sexuálně zneužívala, několikrát denně. Osobně si myslím, že mu to moc proti mysli nebylo. Aby ji nepřivedl do jiného stavu, používala antikoncepci. Takže ho naučila všemu, co na ženské platí, včetně nejrůznějších rafinovaných praktik. Zanedbala ale to podstatné. Nepoučila ho, že na cizím hřišti je třeba dávat pozor.

Pak mládenec nastoupil na umístěnku, daleko od domova. Není divu, že mu na ubytovně pravidelné a časté šukání pochopitelně dost chybělo. Vášnivé noci o víkendech s matinkou mu nemohly stačit. Nepochybuji, že si chudáček musel vypomáhat i onanií. Chopil se tedy příležitosti. Vždyť ty roztoužené husičky se mu samy podbízely. Holky nakonec vypověděly, že do nich vždycky pustil plný zásobník. A malér byl hotov.”

Historka to byla pěkná, ale souvislost s naši současnou epidemií mi připadala nadsazená. „Určitá podobnost tady je, to připouštím, ale asi to bude opravdu jen náhodná shoda okolností.” Křenek zavrtěl hlavou. „Nevím. Mám dojem, že i v případě naši „epidemie", je nějaký společný jmenovatel”. „O tom tedy silně pochybuji, Osm těhulí mi připadá moc i na sexuálního maniaka.” Křenek se usmál : „Nejsem vševěd. Ona to opravdu může být náhoda. Ale pořád si myslím, že v tom bude ještě něco jiného“.

Tím naše rozmluva na aktuální téma skončila a rozešli jsme se domů. V následujících dnech jsem na „epidemii” neměl čas. Senzace trochu vyšuměla. Ukázalo se, že to byla jen bublina, která se zrodila v bujné fantazii našeho matematika. Ostatně Křenek sám o sobě rád říkával, že býval erotik a nyní je sklerotik. S nostalgickým úsměvem se označoval za čuňáka teoretika.

Obtěžkané dívčiny totiž neměly problémy s označením svých partnerů. Za autory svých přebytků označily kluky, co s nimi právě chodily. Ti to ani nepopírali. Byli to, až na dvě vyjímky spolužáci maturanti. Buď přímo z jejich třídy, nebo ze tříd sousedních. Pouze v jednom případě to byl cizí kluk, poněkud starší a již po vojně. Zbylý případ byla tak trochu ostuda, protože maturantka se „zapomněla” s třeťákem. Ten navíc nebyl plnoletý. Nakonec vše dobře dopadlo. Několik maturantek a zmíněný třeťák byli soudem prohlášeni plnoletými pro potřeby sňatku. Svatby probíhaly nenápadně a v tichosti. Děvenky s větším či menším bříškem pak maturovaly pod svým novým jménem. Maturity proběhly v běžném poklidu, bez mimořádných překvapení. Po maturitách jsme si všichni společně oddechli, že to máme konečně za sebou.

Čekaly nás prázdniny a já společně s Křenkem absolvoval tu příjemnější část kantorské práce, totiž maturitní večírky. Ten rok jich bylo celkem pět. Tehdy byly ještě silné populační ročníky. Na prvním večírku jsem si vzpomněl na Jirkovu teorii „epidemie, co ji roznášejí ptáci”. Jak jsem měl upito, dal jsem ji k lepšímu. Vyvolala bujaré veselí.

Jedna z postižených se však cítila dotčená. „Jak jste si mohl o nás myslet, že bychom se nechaly všechny svést jedním proutníkem? Copak jsme nějaké děvky?” obořila se nastávající maminka na Křenka. „Pardon dámy, nechtěl jsem nikoho urazit. Jen jsem si dával věci do souvislostí. Bohužel jsem se mýlil. To se stává. Ale stejně to byla zajímavá teorie, škoda, že se nepotvrdila. Ale to už říká i klasik Marx, že kritériem teorie je praxe.”

Po této omluvě mě Křenek odtáhl stranou a vynadal mi. „Nemusel jsi jim to říkat, protože teď tady budu za troubu. Ale co, rozejdeme se, na vše se zapomene a život jde dál. Pojď, dáme si panáka”.

Na dalším večírku už to dával pro jistotu lepšímu sám. Nezapomněl se politovat, jak on, geniální matematik a analytik dospěl k úplně mylnému závěru. Ale na sklonku posledního večírku za mnou přišel a odtáhl mě stranou. „Tak kamaráde, vyřešil jsem ten případ, to koukáš, co?” „Jaký případ prosím tě? Dej pokoj s případy. Jsme na večírku, máme to za sebou a čekají nás prázdniny. Případy hoď za hlavu”.

Neměl jsem opravdu chuť řešit teď něco školního. Ale Křenek se nedal odbýt. „Znáš Moniku Poláčkovou z téhle, teď už bývalé, IV.C?” „Znám, to je přece ta, co měla na rok přerušené studium. Těžká infekční žloutenka na začátku třetího ročníku, takže ho musela dělat dvakrát”. „Ano, to je ona”, řekl Křenek spokojeně.

„Ta holka je ten společný jmenovatel.” „Nerozumím, nejsem v obraze. Asi jsem natvrdlý, ale nevím o čem teď mluvíš.” Moniku jsem znal, byla dost výrazný typ. Vysoká blondýna s naivníma očima. Bylo ji už přes dvacet let. Právě díky jejímu přerušení studia z uvedených zdravotních důvodů. Jinak nic moc, zdravý průměr, jako studentka i jako mladá ženská. „Co s ní jako má být?,” zeptal jsem se Jirky. Mimoděk jsem se rozhlédl po sále, jestli ji někde neuvidím. „Ona je klíčem k té záhadě. Způsobila totiž tu „epidemii", co postihla naši školu.”

Bylo zřejmé, že se ho nezbavím, dokud mi vše neřekne. Rezignovaně jsem se posadil vedle něho. „Tak povídej, jsem zvědav na co jsi přišel, ty šerloku.” Nedal se prosit, bylo na něm viděl, že se potřebuje vykecat. „Všiml jsem si ji asi před hodinou. Zatímco ostatní se baví, ona má lítostivou opici. Seděla sama a poplakávala. Jsem dobrák a tak jsem si k ní přisedl. Zeptal jsem se co ji trápí. Řekla mi, že je strašně nešťastná. Nic se ji nedaří a nikdo ji nemá rád. Měla prý velkou lásku před tou svoji žloutenkou. Byla přesvědčená, že je to vážná známost, která skončí svatbou. Ale ten její Milánek se s ní bezcharakterně rozešel, když byla celá žlutá. A neměl se k návratu i když už byla zdravá. Při celkové prohlídce bylo zjištěno, že už není panna. Doktorka se ji ptala, zda pravidelně nebo alespoň občas souloží. Monika předpokládala, že se Milan vrátí a proto řekla že ano. Doktorka ji upozornila, že nyní nesmí přijít do jiného stavu. Proto ji předepsala antikoncepci. Holka brala pilulky, ale vlastně zbytečně, protože ten její si už stejně našel jinou.

Cítila se osamělá a začala si hledat náhradu. Měla ale smůlu na padouchy. Představ si, že za jeden a půl roku chodila s patnácti kluky. Každý se s ní párkrát vyspal a dal ji kopačky. Dneska ji přišlo líto, že ty její vdané spolužačky jsou pod čepcem. Jen ona pořád nikoho nemá. A vylezlo z ní, že všech osm otců od našich zbouchnutých maturantek ji prošlo náručí.“

Začalo mi svítat. „Teď je mi to jasné. Měl jsi vlastně pravdu. Něco společného tady přece jen bylo. Kluci si mezi sebou řekli, že Monika je snadno k utržení. Navíc je má antikoncepci, takže ji lze vykropit kapli. Nemuseli u ni dávat pozor a rychle si na to zvykli Pak ale na to doplatili při souloži s holkou, která nic nebrala".

Křenek se tvářil, jakoby vyhrál ve sportce. „Tak přece jsem měl pravdu s tím společným jmenovatelem. Jenže to bylo naruby. Tehdy zapracoval kluk a tady to zavinila holka. Je to absurdní, až na to, že je to pravda. Život někdy tropí hlouposti. A pak, že je život kantora nudný a jednotvárný.


Autor Fred 21.5.2008
Povídky od autora: Fred
přečtena: 24824 x
Průměrná známka: 2.33 dvě po 226 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Společný jmenovatel
Copyright (c) 2004 - 2016 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist