EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Vinen

Úvod » Klasika » Vinen

Komentáře (20) | Doporučit | Tisknout | 3036


Vinen



Ve městě nebyla budova ponuřejší než stará věznice. Každý chodec dával přednost veselejším procházkám; a ti, kteří zabloudili, měli husí kůži, když zaslechli, jak se z oken nese vytí, nářek a skřípění zubů. Peklo by nemohlo být horší.
Cesta sem vedla kamenitá, vydlážděná obrovskýma kočičíma hlava. Její povrch se časem tak obrousil, až připomínal lysinu starce. Tisícovky valníků sem přijely, aby si vzaly hrůzný náklad a odvezly ho na popraviště.
Hodiny na věži odbily půlnoc. Tmavý kočár právě zastavil u zašlých dubových vrat. Jeho kočí vyskočil, otevřel lakovaná dvířka a pomohl vystoupil dámě, zahalené do bílého závoje. Její doprovod tvořili tři zachmuření muži s hrubými obličeji.
„Jsme tady, paní,“ poznamenal vozka. „Počkejte, zaklepu na vrátného.“
Ozdobu vrat tvořilo klepadlo ve tvaru dračí hlavy. Vozka ho uchopil a několikrát práskl o dubové fošny.
Příšerné skřípění provázelo otvírání dveří. Bledý žalářník vykoukl ven a uklonil se, když zahlédl vznešenou postavu dámy.
„Vítejte,“ zasípal. „Pan ředitel mi dal instrukce. Pojďte prosím za mnou.“
Chodba budovy byla studená a zvuk se v ní prázdně rozléhal. Třebaže byla půlnoc, přesto se tu neslo tisíce šelestů. Jako by se v hlubinách modlilo nespočet zatracených duší. Jejich slova však neměla nic společného s modlitbou.
„Příšerná verbež,“ zasípal vratný. „Omlouvám se, milá paní, že to musíte poslouchat.“
„To vůbec nevadí,“ odpověděla žena. Měla jemný kultivovaný hlas, který nesl veškeré známky vyšších vrstev. Skoro jako by promluvil anděl.
„Povězte,“ zeptala se, „ten muž – je nebezpečný?“
„Já hádám, že ano. Nakonec, kdyby nebyl, tak ho tu nemáme jako hosta.“
„Slyšela jsem, že se nikdy nepřiznal.“
„Nepřiznal se, to ano. Ale až ho uvidíte, pochybuji, že byste o něm pochybovala. Jestli on není ten vrah, tak já jsem svatý z mostu… Á, už jsme tady.“
Zastavili se před oddělenou kobkou. Vrátný zarachotil klíči.
„Tady je ta…?“ zeptala se dáma nesměle.
„Ano, paní. Cela odsouzených. Zítra se podívá do nebe skrz konopnou oprávku, holoubek.“ Strážný se zasmál, aby se vzápětí rozkašlal. „Nedělá mi dobře ten chlad, víte? Pustím vás tedy dovnitř. Pan ředitel mi řekl, že to bude na jeho zodpovědnost.“
„Nebojte se. Nemáme v úmyslu ho odsud osvobodit.“
Dáma pokynula drobnou dlaní a jeden z hromotluků, který ji provázel, vložil strážnému do dlaní několik mincí.
„Uctivý služebník, paní. Kdybyste cokoliv…“
„Prosím, vzdalte se… Ráda bych si s tím mužem promluvila v soukromí.“
Strážník tedy odešel. Sotva jeho kroky utichly, dáme opět pokynula a hromotluk otevřel dveře cely. Druhý zapálil přinesený stojan se třemi svícemi.
Vevnitř našli už probuzeného odsouzence. Hleděl na ně malýma očima, které byly zasazeny do nízkého čela. Neoholenou bradu mu zdobila široká čerstvá jizva. Se svými vlasy na krátko a s dlouhými houpajícími se pažemi působil jako ničemná zlomyslná opice.
„Vy jste pan Raser?“ zeptala se dáma a vešla po krátkém zaváhání dovnitř. Dlouhé šaty si přidržovala, aby se neumazaly od směsi špíny a slámy na podlaze.
Odsouzenec jen zavrčel. Na okamžik se mu zablesklo v očích, ale než se stačil přichystat ke skoku, dovnitř kročili tři hromotluci a vážně se postavili vedle své paní.
„Nechápejte mne špatně, pane Rasere,“ poznamenala dáma. „Nepřišla jsem se stát vaší desátou obětí. Nemám vůbec v úmyslu si ublížit v téhle odporné kobce. Chci se vás jen zeptat: zabil jste opravdu všechny ty ženy?“
Zločinec se usmál a založil ruce na hrudi: „A proč bych se jako měl s váma bavit, vážená? Chcete mě podplatit jako toho krysáka za dveřmi?“
„Předpokládám, že peníze pro vás nehrají roli, když uvážíme, že zítra potkáte svého stvořitele.“
„Jestli ano, tak mu plivnu mezi voči. Poslal mne do pěkný šlamastyky.“
Dáma se zachvěla. „Takové rouhání,“ řekla s odporem. „Měl byste se kát, pane Rasere.“
„A vy byste mi zase mohla ukázat ten váš ksichtík. Nemám rád, když nevím, s kým se zabejvám.“
„Ano, ano,“ řekla žena, „na všechny své oběti jste útočil zepředu. Nožem jste útočil na břicho. Je pro vás důležité vidět obličej oběti?“
„Ts, možná ano, možná ne. Si myslíte, že jsem takový pitomec, abych řek, že jo? Na každém pád se s váma nebudu dál bavit, dokud mi neukážete ten svůj rypák.“
„Měl byste vážit slova, když uvážíme, že jednáte s dámou.“
S těmi slovy si sáhla za krk a vytáhla jehlici, která držela bílý závoj. Ten se svezl dolů až na hrdlo. Za ním se objevily tmavě modré oči s dlouhými řasami, jemný nos a malé krojené rty. Vlasy měla žena ve světle ohně svící zlaté s rudými záblesky.
„Ts,“ usekl odsouzenec, „vždyť vy jste ta děvka toho lotra, co mne odsoudil. Má snad vejčitky svědomí, že mi vás posílá?“
„Pane Rasere,“ řekla žena, „je pro mne velmi důležité vědět, zda jste opravdu vrah. Můj manžel měl celou dobu jisté pochyby.“
„Měl jistý pochyby? To je dobrý! Opravdu. On má pochyby a já zítra oprátku na krku. Chtěl bych si to s ním vyměnit. Mít hezkou ženušku a pár pochyb.“
„Pane Rasere, opakuji, že zítra potkáte svého stvořitele. Teď máte poslední možnost říct světu pravdu. Tady, v soukromí, jen mezi čtyřma očima.“
„Mezi čtyřma očima vám nebudu vykládat vůbec nic. Ale možná s váma udělám obchod. Je to pro vás moc důležitý to vědět?“
„Jak už jsem řekla.“
„Dokažte mi to!“
„Jak?“ zeptala se žena rychle.
„Milá paní,“ řekl odsouzenec, „sem prostej chlap. Tydle okolnosti mi nejsou právě příjemný. Vždycky sem se ale ptal sám sebe, proč vy dámy z lepší společnosti, se tak nesete. Jak to děláte, že máte takový ohromný kozy!“
„Pane Rasere,“ řekla dáma šokovaně. „Prosím, abyste hlídal svůj jazyk.“
„A to jako proč? Dáte mě oběsit?“
Muž se rozchechtal a dychtivě se na zahleděl. „Milá dámo, pokud je pro vás důležitý se se mnou bavit, tak mi vyjděte trochu vstříc. Sem vodsouzenej na smrt… Chtěl bych vidět kozy pěkný holky. Ukažte mi kozy a když se mi budou líbit, tak se s váma budu dál bavit.“
„Pane Rasere, to chcete před stvořitele předstoupit s dalším hříchem?“
„To je moje věc. Ostatně, vidět kozy děvky chlapa, kerej mne poslal na smrt - To je docela sladký, nebo ne. Ukažte mi ty kozy, ukažte mi je. Zítra budu zbožně hledět do nebe a myslet na ty vaše kozy.“
„Pane Rasere…!“
Když žena viděla, že její napomínání nic s jeho stanoviskem, obrátila se k jednomu z hromotluků, zvedla si vlasy na šíji a požádala ho, aby jí rozvázal živůtek. Nechala látku klesnout pod břicho a pak, s jemným zaváháním si rozepjala i hedvábnou blůzku.
„Počítám,“ řekla se sebezapřením, „že vy už o tom nikomu nepovíte.“
„Vy jste to opravdu udělala? Dáma jako vy mi ukazuje kozy jako poslední šlapka z ulice? Musím teda uznat, že je máte moc hezký. Takový jako mléčný a ty špičky jsou moc hezký růžový a scvrklý. No jo, je tady zima, co? Skoro by to stálo za to, i kdybych tu byl neprávem.“
„Takže jste tu právem?“
Odsouzenec se potměšile usmál. „Todle jsem, milá paní, nikdy neřek. Todle mi nepodsouvejte. Todle se tady jen tak povídá, víme?“
„Tak mi to prozraďte. Je mi zima.“
„A bude vám zima eště víc, milostpaní. To se vsaďte. Budu se s váma bavit, jak jsem slíbil. Esli chcete, můžem si do rána vykládat o počasí.“
„Vy jste ale hanebný lotr, pane Rasere. Zahráváte si se svým čestným slovem.“
„Jo, milá dámo, sem těmahle špatnostmi prolezlej skrz na skrz. Večer tu byl flaňďák a chtěl se se mnou pomodlit. Povídá mi: Synu, co bys jako rád? A já mu povídám, chtěl bych jako kundu, obyčejnou hezkou kundu, - ale když teda nemůžu mít kundu, tak mi dejte aspoň svoji prdel, velebnej votče. Ten vocud pelášil jako pronásledovanej ďáblem.“
„Pane Rasere, znovu vás žádám, abyste si dal pozor na jazyk. Nejsem tady, abych poslouchala vaše sprostoty. Chci jen jedno: dozvědět se, zda jste a nebo nejste vinen.“
„A já povídám, paninko, a nezakrejvejte si ty koziska, že todle vám upřímně povím, leda byste se tuhle vysvlekla a byla tu pro mě nahá jako prst.“
„Jistě žertujete, pane Rasere. Jsou jisté hranice, za které nemá smysl se pokoušet mne tlačit. Myslím, že jsem vám vyšla vstříc až dost.“
„Každej máme svůj osobní názor, to je jednou jistý. Můj teda osobní názor je, že se vysvlečete, páč už tak jste vzrušená jako fena v říji. Nemusíte koulet vočima, ať vám jako nevypadnou… Chlapci, co tady seděj, mi kolikrát vyprávěli, že tu za nima choděj paničky z lepší společnosti a celý sukně vyhrnutý si honěj pekáč a koukaj na tu sběř za mřížema.“
„Pane Rasere,“ odpověděla dáma důstojně. „Domněnky vaše a vašich kolegů mne nezajímají. Jsem tu jen proto, že mého muže trápí jisté pochyby týkající se vás. Ale už jsem se stačila přesvědčit, že ať vinen a nebo ne, stejně vás nebude škoda, až vás zítra pověsí.“
„Tak teda sbohem, milostivá,“ řekl zločinec a lhostejně se otočil k hrubé zdi. „Sotva můžu říct, že nashledanou, páč moje blízká budoucnost stojí za starou bačkoru… Ale sem rád, že ste se stavila, páč kozy máte výstavní. Zajímal by mne i ten zbytek.“
Dáma už také vykročila k odchodu. Ale důvod, proč sem přišla jí nedovolil odejít. „Slibujete, že mi povíte, bez kliček a vytáček, zda jste vinen a nebo ne?“ zeptala se tiše.
„Když budete jako prst nahá a vaše pipina před mejma vlastníma očima, tak vám povím teda všecko. To je stejně jistý jako, že mě zítra voběsí!“
Krásná dáma neměla do zločincovy podmínky valné chuti. Veškeré její svědomí a výchova se tomu příčila. Hromotluci při zdích diskrétně sklopily oči. Ale i tak jí svlékání trvalo velmi dlouho. Zvolna, velmi zvolna, se objevil mělký pupek a vystouplý předěl mezi klínem a břichem. Když se přes látku prodraly první zlaté chloupky klína, žena vzdychla a celá zrudla. Její porost nebyl právě hustý, zato příjemně kučeravý.
„Pokračujte, pokračujte,“ sípal zločinec hlasem, který připomínal hlas chladem sužovaného vrátného.
Brzy vykoukla na světlo i drobná kulaté zadnice a sametové nožky. Dáma stála v cudném postoji, s rukama přes prsa a zkříženými stehny.
„Nahá jako prst,“ řekla. „Tolik jste po mě chtěl. Teď promluvte, ať se konečně zbavím nejistoty.“
„Páni, vy ste teda lstivá, to vám povím. Nahá ste, ale s vaší škeble nevidím než pár chloupků. Opravdu vám všechno povím, ale musíte jako přijít ke mně. Tamdle těm gorilám sem neslíbil povědět nic.“
Modré oči si ho pochybovačně změřily.
„Pokud se mi pokusíte ublížit, pane Rasere, skončíte na popravišti s polámanými kostmi.“
„Nic takovýho, přísahám. Jako že sem viděl vaše mlíčný vrchy, tak přísahám, že vám neublížím. Jenom vám to pošeptám, nic víc.“
Když k němu dáma opatrně přišla, zločinec náhle vymrštil svou paži a než stačila uskočit, uchopil ji za zlaté chloupky klína.
„Jen klid, jen klid,“ zachrčel vzrušeně, když dáma sebou cukla a její strážci vyskočili ze svých pozic. „Chci jen držet tu vaši kundu, když vám to budu vyprávět. Už mě tady vychovávaj víc než rok, nemůžete chtít, abych se kór ovládal… todle je jako malá oběť, víme?“
„Pane Rasere,“ řekla dáma odměřeně. „Pokud musíte, dopřejte si své potěšení… Ale už mluvte, proboha. Nechci to prodlužovat déle, než je nutné.“
„Dobře teda. Povím vám, co sem nikomu nepověděl, to mi věřte. Teda, vy máte ale buclatou dírku, pane jo. To vás ten váš soudce moc nejebe, že? Máte škvíru jako panenka na hraní.“
„Pane Rasere,“ vydechla dáma ztěžka. „Držte se tématu. Přivádíte mne do rozpaků.“
„To bych teda řekl že jo… Tadle mokrá jste, jen když vás za ni držím… Dělá vám to, milostpaní, vůbec někdy ten lotr? Kdybyste byla moje manželka, já bych vás mrouskal denně, na to vezměte jed… Vidíte, ani se necukáte, když vám dovnitř strkám prst.“
„Pane Rasere, přesahujete všechny meze. Něco jste mi slíbil…“
„No dyť jo, pomalu se k tomu propracovávám. Co byste pověděla jako na todle? Vím, že to není nic pro dámu jako vy, ale dnes mě okoupali, abych prej neurazil špinavým zadkem přihlížející… jako bych byl ňáká blbá šmíra na divadle.“
Trestanec si volnou rukou rozepínal kalhoty a ukázal dlouhý tlustý úd, tyčící se zpoza šňůrky.
„Tadyhlenc tenhle by moh bejt váš utěšitel. Stejně si myslím, že ta vaše jako historka vo špatným svědomí, je jen plk, abyste si mohla zaskotačit.“
„Pane Rasere!“
Zlatovlasá dáma s potížemi polkla, pak se předklonila a drobnou ručkou sevřela pyj pod sytě rudým žaludem. „Pane Rasere,“ pověděla pak, „moje vlastní tělesná reakce je až příliš upřímná, že ano? Nebudu zastírat, že vztah mne a mého manžela je spíše duchovní než fyzický. Ale to nic nemění na tom, že jsem sem přišla dozvědět se pravdu. Prosím vás o ni.“
„Pravdu? Teda, paní, vy máte teda jako hebkou tlapku. Hoňte mi ho, hoňte mi! Povím vám všecko, co budete chtít. Třebas i víc. Co kdybyste si trochu pošpásovala, šoupl bych vám ho mezi ty jemný stehna, hluboko mezi pysky.“
A jak mluvil, táhl zlaté chloupky blíž k nastavenému stožáru. Žena mu kladla zdvořilý odpor, ale přesto sykala bolestí, když jeden chloupek za druhým povolovaly a byly vytrhávány. „Pane Rasere, snad vážně nevěříte, že by žena mého stavu se zahazovala se zvířetem jako jste vy.“
„Milá paní, já už nevěřím ničemu a nikomu. Ale esli nechcete přijít vo všechny tydle vlásky, tak si na toho koníčka vyskočíte. Když budem šoustat, prozradím vám všecko, slibuju. Copak pro vás nic neznamená poslední přání vodsouzence, he?“
„Pane Rasere, ať už shledávám tělesný poměr se svým manželem jakkoliv neuspokojivý, jistě to není důvod být mu nevěrná.“
Dáma se pokusila vytrhnout, ale stálo ji to jen pár dalších chloupků. Navíc si ji muž přitahoval i prstem, kterým byl zasunutý v jemné mušličce jako rybářský háček. Kůže nad ním se boulila vpřed, jak hrubě ji nabodával.
„Ne, zůstaňte, kde jste,“ vydechla dáma, sotva se její mlčenliví strážci vydali jí na pomoc. „Musím dostat z toho zvířete pravdu.“
„To je ten přístup,“ zavyl jásavě trestanec. „Pojďte, kam musíte, madam…“
Na krátký okamžik se ocitla sametová stehna nad obrovským kopím. Mezi jejich spárou a surovou velikostí chlapova přirození byl nepoměr. Taková kláda jistě krásnou paní ještě neprobodla. Bylo zapotřebí ohromného úsilí, aby se dostala dovnitř. Zlatovláska vydávala mnoho stonů a křiku, než ucítila, že je rožněna podle všech pravidel.
„Ne tak hluboko,“ zašeptala. „To bolí.“
„Milá paní,“ řekl zločinec. „Přesně todle povídala i ta první štětka, když jsem jí kudlou páral břicho.“
„Ach tak. Čili jste vinen?“ řekla dáma s hlubokou úlevou.
„Pořádně přirážejte prdelí, madam. Šoustejte mne tam a zpátky. Copak nic neumíte?“
„Mluvte o svých zločinech a já budu…ach, přirážet zadnicí, jak si přejete.“
„Tu druhou děvku jsem zabil po taneční zábavě. Zrovna se dokurvila s chlapem a pospíchala domů. Myslím, že to bylo pro ni poprvé.“
„Poprvé co?“
„Vobojí,“ zasténal zločinec. „Poprvé vošukaná a poprvé voddělaná. Ach,vy máte tak ouzkou kundu, todle je k nevydržení. Proč vás ten váš nešoustal častěji? Sem jako ve svěráku.“
„A co ty další ženy?“
„Jakýpak ženy? Ach ty, co sem odkrouhl? Samý mladý maso, povídám. Všechny křičeli, když jsem jim to dělal.“
„Jak?“
Všechny sem je oblažil, víte. Ale byly to samý sprostý chudý holky. Žádná neměla kundu jako vy, to teda ne. Škoda, že tady nemám svoji kudlu. Byla bysta moje nejlepší devátá trofej, to teda jo.“
„Devátá? Ale vy už jste zabil devět, nebo snad ne?“
„Todle je ta největší lež, ze který mě vobvinili. Vobvinili mě, že sem vodpravil vlastní ségru. Jak bych jen na ni moh vztáhnout ruku. Mou malou hezkou sestru? Prý jen proto, že to byla moje ségra, sem ji nevystříkal, jak by si zasloužila. Dyť byla taková malá a hezká. Jako bych ji chtěl z něčeho vynechat.“
„Takže jste ji nezabil?“
„Jako že je nebe nade mnou, tak ne. Proč bych to jako dělal? Kolem mě slídilo v tý doboě Spousta fízlů, kde kdo mi šel po krku. Po vosmé už sem měl dost. Chtěl sem přestat, přísahám. Ale někdo vodkrouhl moji ségru, moji milovanou sestřičku. Díval sem se na vlastní ruce, esli v nich nemám jako nůž, páč todle bylo úplně stejný jako, kdybych to udělal já. Byla nahá jako prst, z břichem rozřízlým od koz až ke kepce, ale já to teda nebyl.“
„Opravdu ne? Pokud vím, tehdy našla policie všechny důkazy proti vám.“
„Našla je, to je fakt. Ale jen proto, že někdo oddělal moji ségru, jako bych to byl já. Jinak by nikdy náš barák nevyčmuchali, to teda ne.“
„Opravdu?“
Dáma se zaklonila na stehnech a prsty si dráždila probodený klín. Trestanec hrubými dlaněmi mačkal kulatá ňadra, až po něm zůstávaly tmavé modřiny.
„Líbí se vám to, pane Rasere?“
„To bych teda řekl… Nikdy jsem neměl čubku z lepší společnosti, ale teď toho lituju. Moh sem si užít větší legraci.“
„To není tak docela pravda,“ pověděla dáma a sklonila se k jeho hlavě, přímo k velkým boxerským uším. Přitom zuřivě přirážela zadnicí. „Ve skutečnosti jste už dívku z lepší společnosti měl, pane Rasere,“ zašeptala mu. „Vzpomínáte si? Na svou druhou oběť, na tu taneční zábavu?“
„Ách, ty kurvo, dělej tou prdelí… Povídej, co chceš, ale dělej prdelí!“
„Ve skutečnosti to nebyla žádná štětka. Moje mladší sestra měla v ten den svatbu. Se svým manželem v přestrojení na městský ples. Rozumějte, chtěli si zahrát na chudé. Asi stejně jako vy toužíte po pozlátku naší vrstvy, oni zase chtěli okusit prosté radosti vaší společenské třídy. Když ji její manžel na chvíli ztratil z očí, vy jste ji vykuchal, rozumíte.“
„Co? Ách, nepřestávejte. Vůbec vám nerozumím, ale nepřestávejte. Hýbejte tou sakramentskou prdelí, šoustáte jako bohyně. Todle je moje nejlepší noc. Kéž bych s váma mohl šoustat věčně…“
„Já dobře vím, že jste nezabil svou sestru,“ šeptala dáma zuřivě do jeho ucha. „Vyrostla jsem na venkově, často jsem stopovala krvavou lasičku až do nory. Vy jste moje škodná, kterou jsem musela stopovat ve městě. Váš puch mne přivedl až do vašeho domu, k vaší milé a nic netušící sestře. Chápejte, nechtěla jsem ji zabít. Přišla jsem se jen vyptávat. Ale když mne na chvíli opustila, prohledala jsem vaše věci. A tam jsem našla dlouhý krvavý nůž. V té chvíli jsem to považovala za dostatečný důkaz. Chápejte, pane Rasere, byla jsem plná pomstychtivosti. To co jste provedl mojí sestře, rozhodla jsem se udělat já vaší. Když jsme spolu mluvili, vrazila jsem jí ten nůž do podbřišku, pak jsem ji rozpárala. Nebylo to pro mne tak snadné jako pro vás, a ona celou dobu žila. Myslím, že vás také podezírala, protože měla v očích úlevu. Chtěla věřit, že jsem všechny ty zločiny spáchala já.“
„Cokoliv, cokoliv, přirážejte, vy kurvičko kurevská!“
Muž nedokázal vnímat jediné slovo, které mu povídala. Ona přesto, a nebo právě proto, pokračovala.
„Pak jsem začala mít pochybnosti. Když vás můj manžel soudil a vy jste se stále nechtěl přiznat, trpěla jsem obrovskými mukami. Jaký by mělo smysl, kdybych na šibenici poslala nevinného? A nebo kdybych zabila sestru nevinného muže? Jaká by to byla msta a nebo odplata? Ale teď už jsem spokojená.“
„Já jsem také spokojený,“ zaburácel trestanec a jeho síla ho opouštěla spolu s jeho semenem.
Byl deštivý den, když byl popraven. Přesto na jeho popravu přišlo mnoho občanů, mezi nimi i krásná žena se zlatými vlasy.


Autor Alexandr.g 16.6.2008
Povídky od autora: Alexandr.g
přečtena: 16107 x
Průměrná známka: 2.43 dvě po 214 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Vinen
Copyright (c) 2004 - 2016 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist