EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Andy, den pátý

Úvod » BDSM » Andy, den pátý

Komentáře (8) | Doporučit | Tisknout | 3197


Andy, den pátý



Andy, den pátý
Ilustrační obrázek: Andy, den pátý
Velmi se omlouvám za neskutečně dlouhou dobu dodání, ale pracoval jsem na stránkách, diplomce, měl jsem zkouškové období a taky určitou tvůrčí krizi. Snad se vám bude poslední den líbit


Ona:
Nakonec jsem se rozhodla, že se překonám a potěším pána tím, že do rána vydržím bez orgasmu. Po chvíli se mi podaří usnout, ale někdy v noci se zase probudím strašně nadržená. Strašně dlouho se přemáhám, ale nakonec zase usnu, aniž bych na sebe sáhla. Když se probudím podruhé, slyším už zvenku zpívat ptáky. Prostěradlo pode mnou je mokré, teču jak Niagara. K čertu s poslušností, já se potřebuju udělat. i kdyby mě měl pán za to ráno zabít. Zajedu rukou mezi nohy a rozehraju tam koncert. V transu si vůbec neuvědomím, že pán leží jen asi dva metry ode mne. Dojde mi to teprve ve chvíli, kdy se ozve:
"Andy, co to děláš?"
Trhnu sebou, ruka mi vyletí na peřinu, jako bych chtěla zamaskovat, co jsem dělala.
"No tak, cos to dělala?"
"Já… Já… Já…" Nejsem schopná ze sebe dostat slovo.
"Andy! Odmítáš snad odpovědět??" Zeptá se pán poněkud nevrle.
"Já… Chtěla jsem orgasmus, pane."
"Tak tys chtěla orgasmus? A od kdy záleží na tom, co chceš ty? Dostala jsi k němu snad svolení?"
"Ne, pane, nedostala. Ale za celý den jsem neměla ani jeden a byla jsem pořád strašně vzrušená, pane. Potřebovala jsem ho, pane."
"Neříkalas náhodou sama, že na tvých potřebách nezáleží?"
"Ano, pane, říkala. Ale já to už nemohla vydržet, pane."
"A to tě omlouvá?"
"Ne, pane, neomlouvá."
"Ach jo, Andy. A takovou jsem z tebe měl radost…" Řekne pán, zvedne se, odejde do předsíně a za chvíli se vrací s provazem v ruce.
"Vstaň."
Když vstanu, otočí si mě a sváže mi ruce za zády předloktími k sobě.
"Nevěřím, že by ses o to nepokusila znova."
Jsem úplně zničená. Co jsem si proboha myslela? Že mi to odpustí? Že to pochopí? Že se nebude zlobit? Zklamala jsem ho; nejhůř, jak jsem mohla. Je ze mě smutný a já taky. Možná to celé byla zkouška mé poslušnosti a oddanosti a já v ní neobstála. Do očí se mi opět dostanou slzy a já začínám natahovat.
"No teď nebreč. Na to jsi měla myslet dřív."
To mě rozbrečí definitivně. Pán jen zavrtí hlavou a jde zase spát.
Teď nevím, kam si mám lehnout. Jestli na rohožku, nebo do postele. Pán mi nic ani nenaznačil. Nakonec si řeknu, že když jsem nedostala příkaz přejít na rohožku, můžu asi zůstat v posteli, tak si zase zalezu pod peřinu (ačkoli musím chvíli bojovat a zapojit i zuby, abych ji na sebe dostala, když mám ruce svázané za zády). Ani nevím, co se mnou pán zamýšlí, jestli mi to třeba i nepromine, i když s tím moc nepočítám. Ta nejistota mě strašně sžírá. Nevím jestli bude trest a jestli ano, tak jaký. Ačkoli moje vzrušení po přistižení značně opadlo, kuličky se velmi brzy postarají o to, aby se vše vrátilo do "normálu". Dlouho se převaluji na posteli, ale usnout už nedokážu.
Nejhorší je, že se nemůžu podívat, kolik je hodin, když mám svázané ruce a nemůžu k mobilu. Tak prostě někdy vstanu, že pánovi udělám snídani a nohou do mobilu klepnu, aby se mi ukázal čas. Půl deváté. Docela brzo. Pak mi dojde, že dnes pánovi snídani nepřipravím, s rukama za zády nic nemůžu. Tak si zase lehnu na postel a ležím. Nevím ani, jestli mám pána zase budit kouřením, po tom co jsem udělala. Aby to nebral jako pokus o jeho obměkčení a nerozzlobil se ještě víc. Ale na druhou stranu, co když se rozzlobí právě proto, že jsem ho nevzbudila tak, jak to má rád? Ach jo, co jsem to provedla… Jsem naprosto bezradná. Nevím, co mám dělat, vypadá to, že ať udělám cokoli, bude to špatně. Myslím, že se pán rozzlobí, ať už ho proberu jakkoli, a když ho neproberu vůbec, tak zřejmě taky. Bude mít díky mě tak špatnou náladu, že asi nemůžu udělat nic, co by situaci ještě nezhoršilo.
Tak se rozhodnu udělat aspoň to, co mu bude příjemné a probrat ho tak jako vždycky. Kolem půl desáté vstanu, zasunu hlavu pod pánovu peřinu a snažím se ve tmě vylovit z nohavice jeho penis. Po chvíli se mi to podaří a já začnu s probouzecím rituálem. Jak jsem předpokládala, byl tentokrát jiný. Po nějaké době jsem ucítila na svém zadečku palčivou ránu, jak se mi do něj zakousla rákoska. Tentokrát ale ne vodorovně tak jako vždycky, ale svisle přes levou půlku. Vykřikla jsem bolestí a překvapením, něco takového jsem nečekala. S kouřením jsem samozřejmě přestala. Až po chvíli jsem si uvědomila, co všechno jsem vlastně udělala. Pán strhl pokrývku a rozkřičel se.
"Kdo ti dovolil přestat? A co máš co řvát? Bylo to slyšet i přes peřinu."
"Omlouvám se, pane."
Odpovím zničeně a radši se zase vrátím ke kouření, abych se vyhnula pokračování rozhovoru. Pán přese mě zase přehodí peřinu (zřejmě jako náhražku šátku přes oči) a zase mě začne švihat rákoskou. Občas se trefí do mezery mezi půlkami a mně se zatmí před očima. Oči mám celé mokré, ale ke svému překvapení zjišťuji, že kundičku taky. A ta je mokrá čím dál víc. Mimoděk roztahuji nohy a když se pán zase trefí mezi půlky tak, že se pružná rákoska dotkne vstupu do mé jeskyňky, skoro se udělám. Naštěstí jsem to ale ovládla. Na chvíli jsem ale přestala s kouřením; snad mi to pán promine.
Po celou dobu, co jsem pána kouřila, mě švihal rákoskou. A poměrně tvrdě. Když se mi konečně vystříká do pusy, mám oči zalité slzami bolesti, ale současně je moje kundička mokrá jako snad nikdy předtím. Je to zvláštní. Neumím si to pořádně vysvětlit, proč mě najednou výprask tak vzrušoval. Možná proto, že jsem během toho pána uspokojovala tak, jak to má nejradši.
Pán odhrne peřinu a za vlasy mi vytáhne hlavu nahoru. Klečím u postele a dívám se směrem do pánova rozkroku. Brzy však sklopím hlavu i oči k zemi
"Cos to v noci vyváděla, Andy?"
V jeho hlase cítím hněv. Velmi pečlivě si prohlížím detaily koberce v pánově pokoji. Po chvíli ze sebe váhavě vypravím odpověď.
"Já… jsem onanovala, pane."
"A kdo ti to dovolil?"
"Nikdo, pane."
"Tak jak je možný, žes to dělala?"
"Byla jsem moc vzrušená a chtěla jsem orgasmus, pane."
"Tak tys chtěla orgasmus?"
"Ano, pane."
"Odkdy záleží na tom, co chceš?"
"Nezáleží na tom, co chci, pane. Nikdy na tom nezáleželo, pane."
"Tak jak je možný, žes onanovala, když nezáleží na tom, co chceš?"
Zřejmě ze mě chce dostat tu jednu větu. Nadechnu se a řeknu:
"Protože jsem byla neposlušná, pane. Zasloužím si tvrdý trest, pane."
"No to si teda zasloužíš. Zklamala jsi mě, Andy. A celý den jsi byla taková hodná. Dneska jsem ti za odměnu chtěl dát plnou volnost, co se týče orgasmů, a ty mě takhle zklameš."
To, že jsem zřejmě přišla o možnost užívat si podle libosti, mě kupodivu ani moc netrápí. Pocit, že jsem zklamala pána, je mnohem horší.
"Co s tebou, Andy? No každopádně pro dnešek na orgasmus zapomeň."
"Samozřejmě, pane."
"Když budeš dneska extrémně hodná, možná ti čas od času povolím orgasmus, až spolu nebudeme. Doufám, že nebudeš dělat podobné vylomeniny, když tě nebudu moct kontrolovat."
"Nebudu, pane. Už budu vždycky poslušná, pane."
"Kéž by tohle bylo naposled, co to slyším, Andy. Už je to poněkolikáté, co mi to říkáš."
Na tohle nemám jak odpovědět. Je to samozřejmě pravda, už mockrát jsem pána zklamala, za těch pár dní. Ale myslím, že teď je to ze všeho nejhorší.
"Máš štěstí, že za pár hodin jedeš domů. Kdybys to udělala včera, tak by ses celej den nehla. Dneska na tebe budu muset bejt mírnější."
"Děkuji, pane."
"Nemáš za co. Kdybych se nemusel krotit, měla by ses na co těšit. Tohleto šimrání rákoskou samozřejmě trest nebyl."
"Ano, pane. Nepovažovala jsem to za trest, pane."
"Navíc se ještě drze snažíš mě obměkčit kouřením."
A je to tady. Věděla jsem, že ho to rozzlobí. Ale asi by ho rozzlobilo i cokoli jiného. Ach jo… Nevím, co na to odpovědět, ale podle pravidel musím. Pak mě přeci jen něco napadne.
"Omlouvám se, pane. Jen jsem dělala to co vždycky, pane. Nechtěla jsem vás tím obměkčit, pane."
Kupodivu to vypadá, že to zabralo, mám pocit, že se pán trošku uklidnil.
"Běž mi udělat snídani!"
Vyštěkne pán najednou. Nechápu, jak to mám udělat, se svázanýma rukama.
"Ale pane, mám svázané ruce, navíc za zády. Byl byste tak laskav a rozvázal mi je, pane?"
"No vidíš, to je pravda. Pojď sem."
"Ano, pane."
Za chvíli mám ruce volné a mizím v kuchyňce. Nejdřív postavím vodu na čaj, pak kouknu do ledničky a koukám, co bych pánovi asi tak mohla udělat. Sáhnu po másle, plátkovém sýru, šunce, nivě a pár dalších věcech, co se jedí s chlebem, pak ještě rajče a papriku a udělám pánovi obložený talíř. Když jsem se vším (včetně čaje a nakrájeného chleba) hotová, donesu to pánovi. Pak si stoupnu vedle něj a čekám.
"Proč tady stojíš?"
"Abych vám byla k ruce, kdybyste třeba chtěl namazat chleba, pane."
"Dobře. Namaž tyhle dva máslem. Ale ještě předtím si na poštěváček přicvakni tohle."
Řekl pán a ukázal na tři krokodýlky položené na stole. Na okamžik se mi zastavil dech. Tři naráz? To snad ne…
"Tak na co čekáš? Další neposlušnost?"
"Omlouvám se, pane. Jen mě to překvapilo, pane."
Pomalu natáhnu ruku a chytnu prvního krokodýlka. Rozkročím se ještě víc a za chvíli je na poštěváčku připnutý. Trvá to pár minut, než tam jsou všechny tři, pán mezitím nervózně poklepává do stolu.
"Tak co bude s tím chlebem?"
"Hned to bude, pane."
Hned jak pustím poslední krokodýlek, dám se do mazání chlebů. Pak dostanu příkaz přicvaknout si další dva krokodýlky na bradavky a potom mě pán pošle do rohu s tím, že se o sebe postará sám. Když dojí, zase se na mě otočí.

On:
Ještě než usnu, říkám si, jak byla dneska Andy mimořádně hodná. Zítra ji nechám užívat si podle libosti. Ještě chvíli vzpomínám na uplynulý den a usnu. Uprostřed noci mě vzbudí divné zvuky z Andiny postele. Chvíli si říkám, co se jí asi zdá, ale pak si všimnu, že její peřina se zhruba uprostřed pohybuje. Ta potvora si to dělá sama. Bez svolení. Když ji naštvaně oslovím, strašně se vyděsí – oprávněně. Začne něco koktat, ale po chvíli se přizná. Omlouvá to svou nadržeností po celý den, ale to mě vůbec nezajímá. Jsem rozespalej a nemám náladu teď něco řešit. Nejradši bych si prostě lehnul a spal dál. Ale ta mrcha by si to určitě udělala, kdybych jen tak zase usnul. Takže se radši zvednu, dojdu si pro provaz a svážu jí ruce za zády. Pak si zase dojdu lehnout. Ráno mě zase vzbudí kouřením – asi doufá, že jí díky tomu odpustím, mrcha jedna. To se ale šeredně mýlí. Jak je k posteli bokem a hlavu má zastrčenou pod peřinou, vystavuje zadek naprosto dokonale k potrestání. Sáhnu po rákosce a švihnu ji přes levou půlku zadnice. vykřikne a přestane s kouřením. To mě dožere, má už bejt zvyklá. Odhrnu peřinu a seřvu ji. omluví se a vrátí se ke své činnosti. Zase přes ni přehodím peřinu a nechám ji dodělat její práci. Pak ji vytáhnu zpod peřiny a začnu "zjišťovat", co to v noci vyváděla. Samozřejmě, že to vím a je mi to jasné, ale chci to slyšet od ní, aby si to pořádně uvědomila. Aby jí došlo, co udělala.
Nějak nevím, co teď s ní. Snad mě časem něco napadne. Když ji obviním ze snahy mě obměkčit kouřením, jen podotkne, že dělala to, co vždycky. A má vlastně pravdu. Zřejmě jsem se trochu unáhlil v soudu. Díky svému rozčilení si ani neuvědomím, že je pořád svázaná, když ji pošlu udělat mi snídani. Po pár minutách mi donese čaj a obložený talíř s chlebem. Mezitím vyndám ze skříňky na zdi tři krokodýlky. Tentokrát ale zůstává stát poblíž, místo aby šla na místo. Když se jí zeptám na důvod, docela mě to překvapí. Ale proč ne? Nejdřív jí nařídím, ať si přicvakne ty krokodýlky. Moc se jí do toho evidentně nechce, a taky jí to pěkně trvá, ale po chvíli jsou na místě a ona se pustí do mazání chlebů. Pak jí podám ještě krokodýlky na bradavky a pošlu ji na místo. Když dojím, kouknu na ní. Klečí v koutě, tvář má zkřivenou bolestí, ale ani nedutá.
"Co s tebou, Andy?"
"To je jen na vás, pane."
"Sundej si ty krokodýlky."
"Ano, pane, děkuji."
Během sundavání potichu naříká. Po chvíli je hotová.
"Pojď sem."
"Ano, pane."
"Zklamalas mě, Andy. Moc jsi mě zklamala. Myslel jsem, že už jsi slušně vychovaná, ale jak tak koukám, tak jsem se zmýlil. Tvoje výchova zjevně teprve začala. A to jsem si myslel, že už značně pokročila. No je ti doufám jasné, že to, co tě teď čeká, se ti nebude ani trochu líbit."
"Ano, pane. Je mi to jasné, pane."
"Stoupni si doprostřed pokoje."
"Ano, pane."
Za chvíli stojí na určeném místě, předpisově rozkročená, ruce složené za zády. Koukám na ni a přemýšlím. Uvědomím si, že přední část těla má stále téměř nedotknutou – na prsou ze včerejška žádné stopy nezůstaly, jen jsou trochu červenější. Možná bych ji měl pořádně označkovat i zepředu. Aby si to zapamatovala.
"Lehni si na postel. Na záda."
"Ano, pane."
Dojdu do skříně, vytáhnu důtky z poměrně tvrdé kůže a koženou plácačku a vrátím se k ní. Sáhnu ještě po rákosce a všechny nástroje jí ukážu.
"Čím bys chtěla dostat, Andy?" zeptám se jen tak ze zvědavosti. Stejně dostane všemi.
"Zasloužím určitě vším, pane."
"Správně, Andy. Nebudeš muset počítat, protože dostaneš roubík."
"Děkuji, pane."
Podám jí šátek, špunty a roubík. Chvíli zápasí se šátkem a roubíkem, ale nakonec se ustrojí k mé spokojenosti. Pak si zase lehne. Chvíli se rozmýšlím, čím začnu. A taky kde. Nakonec sáhnu po důtkách a začnu ji švihat přes prsa. Skučí pěkně, ještě že má roubík. I když třeba by se bez něj víc snažila. Jako obvykle střídám intervaly mezi ranami. Občas ji švihnu jen přes jedno prso, občas přes obě, pokaždé z trochu jiného úhlu. Jednotlivé pruhy od řemínků se postupně slévají do jednolité červeně. Rány nepočítám. Když má prsa celá rudá, sáhnu po rákosce. Její skučení značně zesílí – rány jsou mnohem silnější než včera. Ale ani se nehne, drží statečně. Jen sebou po každé ráně trošku škubne, ale tomu zabránit nemůže. Po nějaké době odložím rákosku a sáhnu po plácačce. Tou ale nezamířím na prsa; začnu ji šlehat přes břicho. Na krátká trička teď bude moct na nějaký čas zapomenout. A zase po zabarvení břicha sáhnu po rákosce. To už sebou šije docela slušně. Nakonec jí vysázím pět rychlých ran důtkami přes kundičku – a jsem docela překvapený, že se jí podařilo nesevřít stehna – a skončím. Dohromady trval výprask asi půl hodiny.
Když jí sundám šátek, zjistím, že je celý mokrý – prolila hodně slz, asi to bylo horší, než jsem myslel. Po sundání roubíku se přetočí, políbí mi ruku a poděkuje za výprask.
"Velmi vám, pane, děkuji za vaši výchovu. Slibuji, že už vás nikdy nezklamu, pane."
"Nech těch slibů, Andy. O to víc nás pak oba mrzí, že je nedodržuješ."
"Ano, pane, omlouvám se."
"Navíc tvůj trest ještě není u konce. Nebudeš to mít tak jednoduchý."
Pak kouknu na hodinky, a zjistím, že je skoro půl dvanácté.
"V kolik ti odjíždí ten autobus, Andy?"
"Ve tři hodiny, pane."
"Sakra… pozdějc už nic nejede?"
"Ne, pane. Už žádný rozumný spoj, dostala bych se domů až po půlnoci a naši by z toho byli šílení vzteky, pane. Už by mě za vámi nemuseli nikdy pustit, pane."
"Hm, no dobrá. Takže máme ještě něco přes dvě hodiny, aby ti to neujelo. Nerad bych jel taxíkem, vyšlo by to pěkně draho."
"Pokud by vás to obtěžovalo, dojedu na nádraží sama, pane. Nemusíte se mnou jezdit, pane."
"Ne, Andy, pojedu s tebou, mám k tomu svůj důvod."
"Ano, pane."
"Stoupni si sem a pořádně se rozkroč," řeknu a ukážu doprostřed pokoje.
"Ano, pane."
"Víc rozkročit."
"Ano, pane."
Když se postaví k mé spokojenosti, dojdu pro svíčku a sirky. Pak jí zase dám roubík. Kouká zvědavě, co se bude dít. Žádného vysvětlení se ale nedočká. Prostě svíčku zapálím a přistoupím k ní. Nakloním ji plamenem k jejímu tělu a začnu ji přibližovat. Její zvědavý výraz se postupně mění ve zděšený. Když se přiblížím asi na centimetr daleko od jejího břicha, nyní pořádně prokrveného a citlivého, začne tiše skučet do roubíku. Začnu svíčkou objíždět křivky jejího těla, nikde se nezdržím příliš dlouho, abych ji nepopálil. Vlastně svíčkou pořád pohybuji, nezůstávám ani vteřinu na jednom místě. Po chvíli přejedu výš, přičemž její hrůzyplný výraz se ještě umocní. Spodní stranu prsou nechám plamenem přímo olizovat, ale jezdím se svíčkou tak rychle, aby nedošlo ke spáleninám. Když se plamen dotkne jedné bradavky, zavřískne, zavře oči a klesne do kolen.

Ona:
Zatímco pán jí, já trpím v rohu bolestí od těch pěti proklatých krokodýlků. Když se na mě pán otočí a ptá se, co se mnou, jsem docela konsternovaná. Tohle je málo? I když… Ten trest za mou první neposlušnost byl mnohem horší, než je tohle, takže těžko můžu očekávat, že bych teď vyvázla "jen" s pár krokodýlky na těle. Když dostanu příkaz si je sundat, strašně se mi uleví, ačkoli je mi jasné, že i to sundavání budou hrozná muka. Ale po chvíli to přejde.
Pak přijde pánův monolog o tom, jak se ve mně zklamal. Je mi zase do breku. Pak dostanu příkaz si stoupnout doprostřed pokoje a pán si mě zamyšleně prohlíží. Asi pořád přemýšlí, jak mě potrestat. Ještě že nechce, abych si trest zase vymyslela sama. Konečně přichází příkaz – lehnout si na postel. Vzhledem k pozici předpokládám, že to odnesou má prsa. Mám z toho strach, protože včera pán určitě nebyl příliš tvrdý, když nešlo o trest, ale jen o hru. A i tak to bolelo opravdu hodně. I když ne tolik jako přes kundičku.
Pán odejde do předsíně a přinese zpět důtky a nějaký pruh silné kůže s dřevěným držadlem. Pak k nim přidá rákosku a ptá se, čím chci dostat. Tak přece jen si mám trest určit sama – i když jen částečně. Raději odpovím trochu vyhýbavě a pán mou odpověď přijme. Pak dostanu šátek, špunty, a tentokrát i roubík. Po první ráně, ke které pán vybral důtky, pochopím jeho smysl. Na tuhle bolest jsem připravená nebyla. Řemínky důtek jsou velmi ostré a dost tvrdé a těžké, takže to nejen bolí, ale i řeže. Ale krev necítím, takže zřejmě k proseknutí kůže nikdy nedošlo. Z toho mám velký strach, aby mi na prsou nezůstaly jizvy. Ačkoli rány nepočítám, předpokládám, že jich bylo tak 50. Pak přišla na řadu moje stará známá a to bylo teprve utrpení. Jak jsem předpokládala, rány jsou mnohem silnější než včera a vzhledem k prokrvení kůže důtkami se bolestivostí zhruba vyrovnají bití přes kundičku. Doufám, že pánovi bolestí nepomočím postel. To by byl asi velmi rozzlobený. Už během švihání důtkami jsem měla vlhké oči, teď už jsou slzy bolesti poměrně intenzivní – cítím, jak šátek okolo očí vlhne.
Po chvíli ucítím na svém těle plácačku – ale překvapivě na břiše. Oproti předchozímu je plácačka taková odpočinková, bolest je ve srovnání s tím, co jsem tady za těch pár dní zažila, skoro směšná. Ale jakmile zase přijde rákoska, nastane peklo. Nikdy bych nečekala, že to může tak ukrutně bolet. Po nějaké době i tohle skončí.
Když pánovi slibuji, že už ho nezklamu, odbyde mě s tím, že mi nevěří. Aspoň tak jsem to pochopila a strašně mě to mrzí. Už jsem měla pocit, že mi plně důvěřuje, ale teď už je ta důvěra zase pryč. A nemám se ostatně čemu divit. Když se dozvím, že to ještě nebylo všechno, zatrne mi. Tohle nestačilo? Co mě ještě čeká? Že já kráva nebyla radši poslušná…
Pak chvilku řešíme můj odjezd (který se bohužel nezadržitelně blíží) a potom přijde na řadu další část trestu. Pevně doufám, že poslední. Pán přinese svíčku a zapálí ji. Mezitím dostanu zase roubík. Asi na mě bude kapat vosk. No to ještě není nic hrozného. To jsem už zažila a dá se to vydržet. Ale jak to chce udělat, když stojím? Tak mi ho může kapat maximálně na prsa, a to jen na horní stranu, která není tak citlivá. Na ramenou či rukou by mě to předpokládám nepálilo skoro vůbec. Tak proč tedy ten roubík? Pán se ale se svíčkou přibližuje pořád víc a víc k mému tělu. To snad ne, snad mě nechce pálit? Po nějaké době začínám cítit žár plamene a ráda bych uhnula z jeho dosahu. Uvědomím si ale, jaké by to mohlo mít následky, a tak stojím jako socha. Pán nezůstává se svíčkou na jednom místě dlouho, pořád s ní pohybuje tak, aby kůže, která byla před chvílí vystavena účinkům plamene, vzdáleného snad jen pár milimetrů (maximálně centimetr) od mého těla, zase stihla v rámci možností vychladnout, než se k němu zase vrátí. Po pár minutách objíždění břicha došlo k tomu, čeho jsem se už dlouho bála. Cesta vzhůru – k mým prsům. Jejich spodní stranu pán vystavuje plameni přímo, ne jenom z blízkosti. Moje skučení, které jsem vydávala už během objíždění břicha, značně zesílí, a když se plamen dokonce dotkne přímo mé bradavky, neubráním se šílenému vyjeknutí a kolena se mi podlomí.
Zatímco klečím na zemi – nutno podotknout, že s předpisově rozevřenými stehny a rukama za zády – pán stojí se svíčkou nade mnou a kouká na mě.
"Vstávej."
Pomalu a ztěžka se zvednu zpět do stoje. Nevím, jestli bych byla schopna odpovědět, i kdybych neměla roubík. Naštěstí ten problém nemusím řešit. Jakmile se ale pán dotkne plamenem tentokrát mé druhé bradavky, opakuje se má předešlá reakce. Jen s tím rozdílem, že tentokrát se zvednu bez vyzvání. Napotřetí už se konečně udržím na nohou, i když jen s vypětím všech sil. Obě moje bradavky se třikrát seznámí s plamenem svíčky. Pokaždé sice jen na zlomek vteřiny, ale i to stačí k tomu, aby se mi zatmělo před očima. Pak mi dá pán na chvíli oddych, a pak se zase začne přesouvat na břicho. Zaplať pánbůh, tam se to docela dá snést. Ale pán přes břicho přejede dolů a já začínám chápat, proč jsem měla být tak doširoka rozkročená. Mám co dělat, abych se hrůzou udržela na nohou. Pak mi pán přejel plamenem přes poštěváček.
Probudila jsem se na zemi; poskládaná tak, jak jsem zřejmě dopadla. V hlavě mi hučí, zřejmě jsem se do ní při pádu praštila. Roubík leží vedle na posteli. Pána nikde nevidím. Po chvíli se ze záchoda ozve spláchnutí, pak zvuk tekoucí vody a asi dvě minuty po mém procitnutí vchází pán do pokoje.
"Tak už jsi vzhůru, Andy?"
"Ano, pane."
Jak dlouho jsem asi byla mimo? Nemám vůbec představu.
"No je půl jedný, tak mi dojdi udělat něco k obědu. A taky mi připrav rovnou něco na večer, ať mám na dnešek vystaráno."
"Ano, pane. Smím vám na večer připravit něco, co bude potřeba ohřát v mikrovlnce, pane?"
"Smíš, Andy."
"Děkuji, pane."
Zmizím v kuchyňce a pustím se do obalování dalšího smažáku. Brambory ještě od včerejška zbyly, takže je jen v kuchyni na chodbě ohřeju v páře. Na dalších vařičích zatím osmažím další sýr a udělám nějaké palačinky na večer. Když jsem se vším hotová, spěchám k pánovi mu jídlo donést.
"Běž si ukrojit chleba a napust si do skleničky vodu."
"Ano, pane."
Takže suchý chleba a voda. Jak vidět, můj trest pořád pokračuje. O stolu tentokrát vůbec neuvažuji a rovnou si jdu sednout do svého rohu na zem. Nevadí mi, že mám k obědu jen tohle a že sedím na zemi, je mi smutno z toho, proč tomu tak je. Ačkoli má pán mnohem větší porci než já, je hotový dřív, vzhledem k tomu, jak pomalu jím. Ani chvíli neváhám a jdu odnést a umýt nádobí. Svůj chleba dojídám při tom.
Když se vrátím do pokoje, pán sedí v křesle otočený směrem ke mně. Ukáže na zem těsně před svoje nohy a já pochopím. Kleknu si před pána a čekám na příkazy. Pán se na mě dlouze dívá, možná přemýšlí, jestli už mě potrestal dost, nebo jestli zasloužím ještě přidat. Doufám, že k dalším trestům už nedojde, ale jistá si tím být nemůžu. Nakonec se zvedne a dojde do skříně. Za chvíli se vrací s takovým zvláštním kuželem, který se od určitého místa zase zužuje a je zakončený přísavkou. V nejširším místě má ten kužel v průměru asi čtyři centimetry a je dlouhý odhadem něco kolem deseti.
"Víš, co to je, Andy?"
K čemu by to kruci mohlo být? Zoufale se snažím na něco přijít, ale nic kloudného mě nenapadá. Nakonec se nade mnou pán slituje a řekne mi to sám.
"To je anální kolík, Andy. Budeš to nosit, dokud se nevypravíš k odjezdu."
"Děkuji, pane. Ale jak nosit, pane?"
"Předkloň se."
"Ano, pane."
Pán si stoupne za mě a začne mi ten kolík tlačit do zadečku. Dost to bolí, ale ani se nehnu a neunikne mi jediný bolestný vzdech. Po několika sekundách je kolík uvnitř.
"Narovnej se."
"Ano, pane."
No teda už jen to narovnávání bylo poměrně nepříjemné. Ta necelá hodina bude docela krušná. Ale za těch pár dní tady jsem už zažila mnohem horší věci než je tohle. Je to zvláštní pocit – kuličky v kundičce a v zadečku ten kolík. Pán si sedne do křesla a ukáže na motýlka. O pár okamžiků později už vrčí na mém poštěváčku. Zatím na nejnižší výkon, ale určitě se dřív nebo později zvýší. Pán otevře postel a vyndá z ní provaz. Ani jsem si ho nevšimla, když jsem tam byla zavřená. Měla jsem myšlenky úplně jinde. Je jich dokonce několik. Pán vyndal drsný přírodní provaz, o průměru počítám něco přes půl centimetru. Obešel mě a začal mi ovazovat prsa. Ovázal mi hrudník dvakrát nad i pod nimi a mezi prsy svázal obě vodorovné linie k sobě. Prsa mi to tak zvláštně vypnulo a teď trčí přímo kupředu. Chtěla bych to vidět v zrcadle. Ale pochybuji, že mi to pán dovolí. Zřejmě pánovi zbylo ještě hodně provazu, protože mi chytl ruce a přivázal je zápěstími za zády k tomu postroji.
Pak si pán sedl do křesla a ukázal před sebe. Pochopila jsem a přiklekla. Pak si pán stáhl tepláky i slipy a já se dala do práce. Musím pánovi ukázat, co jsem se naučila. Ale bez rukou to půjde těžko. Chvíli jsem po něm jen jezdila jazykem, olizovala pánovi koule, sála je, a teprve když mi chytl hlavu, vzala jsem jeho nástroj do úst. Nějakou dobu jsem si jen hrála se žaludem a až po pár minutách ho vzala hloub. Tlačila jsem na hlavu, abych ho dostala do pusy celého. Po chvíli se mi to podařilo. A daří se mi i zadržet dech a potlačit dávicí reflex, takže jsem schopná chvilku si s ním jezdit v krku. Když už jsem se opravdu začínala dusit, na chvíli jsem si ho vytáhla z krku jen do pusy, abych se mohla nadechnout, ale hned jsem se vrátila k předchozí činnosti. Pak jsem si ho prostě strčila do krku tak hluboko, jak jen to šlo a držela jsem. Snažila jsem se při tom olizovat pánovi pytel, ale to mi moc nešlo – nemám dost dlouhý jazyk. Netrvá dlouho a pán mi do krku začíná stříkat. Mrzí mě, že to tentokrát nemůžu ochutnat, moc mi pánovo sperma chutná.
"Potěšilas mě, Andy. Možná ti někdy v týdnu povolím orgasmus. Doufám, že si to neuděláš sama bez svolení."
"Děkuji, pane. Nemusíte mít strach, pane, už se nikdy bez svolení neudělám ani se o to nepokusím."
"No doufám."
Mrzí mě, že mi pán tak nevěří. Bolí to. Ale není se čemu divit, po tom co jsem v noci provedla. Doufám, že už brzy vypne toho motýlka, nebo se zase udělám, už je to docela k nevydržení. Ovladač ale leží na stole a pán nevypadá, že by se chystal ho vzít do ruky.

On:
Připadá mi, že je na zemi nějak dlouho, tak ji pobídnu do stoje. Zvedá se docela pomalu, ale to jí toleruji. Přece jen trpí poměrně dost. Když přejedu přes její druhou bradavku, zase klekne. Tentokrát se ale zvedne sama. Ještě jí párkrát přejedu plamenem přes bradavky, když si řeknu, že by to mohlo stačit. Tedy na prsou, ještě si trošku užije její mušlička. Pomalu se k ní plamenem přibližuji, v Andy zřetelně roste zděšení a začíná se třást. Mám v plánu rychle přejet přes poštěváček a propustit ji. Jakmile se však poštěváčku plamenem dotknu, Andy to nevydrží a omdlí bolestí. Než stihnu zareagovat a zachytit ji, spadne na zem a dost ošklivě se praští do hlavy. Ale nechám ji ležet a sednu si k počítači. Po chvíli zase vstanu a dojdu si na záchod. Škoda že je Andy mimo, hodil by se mi její jazyk jako toaleťák.
Když se vrátím do pokoje, je Andy už vzhůru a kouká na mě. Pošlu ji udělat mi něco k jídlu a vlezu na chvíli na chat. Když se vrátí, najím se a zavolám si ji k sobě. Co dál? No jasně, ještě mám ve skříni ten kolík. Takže pro něj dojdu a zase se obligátně zeptám, co to je. Když dlouho váhá, prozradím jí to. Nechce se mi čekat, co z ní vypadne a už si dneska vytrpěla dost. Svůj dluh splatila. Ale i když jí řeknu název, vypadá to, že jí to moc nepomohlo k pochopení jeho funkce. Jeho zasouvání snáší poměrně bezproblémově a není na ní znát ani žádný náznak potíží při pohybu. Buď je nemá nebo to mistrně skrývá.
Pak jí naznačím, ať si nasadí motýlka, vyndám z postele šestimetrový provaz a uvážu jí hrudní postroj, k němuž jí za zády přivážu i ruce. Pak jí pokynu, ať mě vykouří. Snaží se opravdu poctivě a je vidět, že mi chce předvést, jaká je šikovná. A opravdu jí to jde. Když skončí, pochválím ji. Ale vzhledem k tomu, co dodám, to na její tváři úsměv nevyvolá.
No a do odjezdu chybí jen nějaká půlhodinka. Tedy přesněji řečeno do odchodu z koleje. Co s ní? Na sex teď nemám sílu, a moc mě toho nenapadá. No pohraju si ještě trochu s provazama. Vyndám z postele další, tentokrát 25metrový, a začnu s uvazováním korzetu. Naučil jsem se to poměrně nedávno, tak si to vyzkouším v reálu. Trvá mi to asi patnáct minut a provaz mi vyjde jen tak tak. Stáhl jsem ho poměrně silně, ale ne tolik, aby měla problémy s dýcháním. Docela se mi to povedlo, na to, že jsem to dělal prvně. Ačkoli ono to zas tak složité není. Pak jí sundám motýlka a dalším pětimetrovým provazem jí uvážu kalhotky – s uzlem na poštěváčku. To mimochodem zatlačilo Andin kolík pěkně hluboko a pojistilo ho to na místě.
No a máme ani ne čtvrt hodinu do odchodu z pokoje. Asi jí ukážu jak vypadá, ať to může posoudit i někdo jiný.
"Běž se na sebe kouknout do zrcadla, Andy."
"Ano, pane, děkuji."
Skoro výskne nadšením. Netušil jsem, že jí to udělá takovou radost. Jdu za ní, abych viděl, jak se na to tváří. Nakrucuje se před zrcadlem, aby se pořádně viděla ze všech možných úhlů. A usmívá se, takže se jí to zřejmě líbí. Příště si s provazama musíme pohrát trochu víc, nějak jsem na ně pozapomněl.
"Tak co, Andy? Líbí se ti to?"
"Moc, pane. Je to krásné, pane."
"Škoda, že ti to budu muset za chvíli sundat, domů s tím jet nemůžeš. Úplně jsem na provazy zapomněl."
"To nevadí, pane. Příště si s provazy můžeme vyhrát víc, když budete chtít, pane."
"Budu, Andy. Ale to není tvoje starost, viď?"
"Ne, pane, není. Omlouvám se, pane."
Jen pokývám hlavou a odvedu ji zpátky do pokoje.
"Projdi se ještě ke dveřím na chodbu a zpátky."
"Ano, pane."
Když se vrátí, zeptám se s úsměvem:
"Tak jak se ti chodí v nových kalhotkách, Andy?"
"Je to zvláštní, pane. Motýlek vrní pravidelně, ale u toho uzlu nikdy nevím, co zrovna udělá, pane. Je to hrozně vzrušující, pane."
"Teď si je ale budeš muset sundat, abysme stihli ten tvůj autobus. Ukaž."
Pokynu jí, aby přistoupila ke mně a začnu ji pomalu rozvazovat. Pár minut to zabere, takže když skončím, jsou skoro dvě.
"No, Andy, je pomalu čas vyrazit. Obleč se a půjdem."
"Ano, pane."
"A vyndej si ten kolík."
"Ano, pane."
Andy se smutně chopí šatů a oblékne si je. Prádlo po menším zaváhání strčí do kabelky. Mezitím vyměním v motýlkovi baterky a pak jí ho podám. Sáhne pod šaty a připne si ho. O pár minut později stojíme na autobusové zastávce. Aby se Andy nenudila, nařídím jí nepřetržitě se procházet. Kuličky ji tak neustále dráždí. Cesta na autobusák je šíleně otravná, nějakých 40 minut, než vystupujeme z tramvaje. Pak ještě pár minut na samotné nádraží. Tam ji ještě zatáhnu na záchody a nechám se naposled vykouřit. Pak si z ní zase udělám pisoár a chvíli nato stojíme ve frontě na nástupišti. Autobus už je přistavený a lidi nastupují. Andy vypadá docela smutně a nervózně. Počkám, než se dostane k řidiči a zapnu motýlka na plný výkon. Andy sebou škubne, ale zaplatí lístek a jde si sednout. Sedla si na pravou stranu autobusu – k oknu, takže ji mám pořád na očích. Zaklepu na okno, a když se na mě podívá, zamávám jí na pozdrav a odcházím z nádraží zpět na kolej. Cestou vytáhnu mobil a napíšu jí SMS.

Ona:
Pán potom vyndal z postele další provaz, tentokrát velmi dlouhý, a začal mi svazovat trup jako do nějakého korzetu. Hodně to stahuje, ale není to nepříjemné. Naopak mě to docela vzrušuje. Ačkoli se provaz zdál dlouhý, vyšel tak akorát na pár desítek centimetrů "korzetu". Mezitím ve mě šílenou rychlostí narůstalo vzrušení díky motýlkovi, a mám dost co dělat, abych se neudělala. Konečně ho pán vypíná a sundavá. Vytáhne pak ještě jeden kratší provaz a uvazuje mi takový postroj kolem kyčlí. Takové jakoby kalhotky. Na poštěváčku dokonce udělal uzel, takže když se pohnu, uzel mě dráždí. Je to hodně zvláštní pocit. Navíc mi ty kalhotky zatlačí hluboko do zadečku kolík tím, jak je pán utáhl. Pak mi ale udělá obrovskou radost, když mě pošle podívat se na sebe do zrcadla. Konečně se můžu podívat, jak vlastně vypadám. Nahoře ten postroj kolem prsou, pod ním "korzet" z rovnoběžně kladených provazů, a dole provazové kalhotky. Vzadu jsou v podstatě vidět jen vodorovné linie provazů – poskládané těsně vedle sebe – jen nahoře jsou dvě dvojice svisle od lopatek přes ramena a dole je jedna dvojice provazů svisle mezi půlkama a dva provazy šikmo přes každou půlku. Vepředu je to mnohem zajímavější. Prsa jsou orámovaná provazy ze všech stran – jen zvenku ne. Středem trupu vede řada uzlů, která dodává "korzetu" ten správný vzhled. Kalhotky v podstatě rámují oblast, kde bych měla chloupky, kdybych nebyla oholená. Jak se tak otáčím před zrcadlem, abych se viděla co nejlíp, uzel na poštěváčku se činí. Nejsem schopná předvídat, co udělá v ten který moment, a dává tak vzrušení nový rozměr, který jsem s motýlkem poznat nemohla.
Pán se mě potom zeptá, jak se mi to líbí. Ráda po pravdě odpovím, že moc. Stejně bych tak odpověděla, i kdyby to nebyla pravda, ale jsem ráda, že nemusím lhát. Pak ale plácnu strašnou hloupost, ačkoli jsem to myslela dobře. Je mi z toho smutno, musím dřív myslet a pak až mluvit. Pán mi to ale naštěstí prominul. Pak mě pošle ještě na procházku ke dveřím, abych si trošku užila svoje kalhotky a potom už se začínáme chystat k odjezdu.
Ach jo… Kdoví za jak dlouho zase pána uvidím… Obleču si šaty a chvíli váhám, jestli nemám svoje prádlo nechat pánovi jako dárek. Pak si ale řeknu, že mu o to asi moc nejde, když nechtěl, abych si ho brala. Takže ho schovám do kabelky a jdu se obout. Ještě před tím od pána dostanu zase motýlka. Když čekáme na zastávce, pán mi poručí, ať chodím a kuličky mě pořád dráždí. Vtom mě napadne něco, co mě vyděsí. Snad mi pán nechce nechat kuličky na pořád? Říkal přece, že sama si je vyndat nesmím. Můžeme být rozdělení i několik týdnů, to je budu mít celou dobu v sobě? Co když budu potřebovat k doktorovi? A co až dostanu měsíčky? Mají mi začít za deset dní. A proč mám toho motýlka, když ho pán pořád nezapíná? S těmihle myšlenkami nastupuji do autobusu a myslím na to v podstatě celou cestu na autobusák.
Na nádraží mě pak zatáhne na záchody a já doufám, že mi tam vyndá ty kuličky. Pořád ale nevím, co bude s tím motýlkem. Pán ho nezapnul ani cestou sem. Dost mě to znervózňuje. Když ale pána vykouřím, zase vycházíme ven. Teď už jsem opravdu vyděšená. Naštěstí se pán dívá jiným směrem a nevidí to na mně. Autobus už stojí na zastávce a lidi nastupují. Postavím se do fronty a čekám, až na mě dojde řada. Zase mě přepadne smutek z rozloučení, ale nervozita rozhodně neopadá. Co teda bude s tím motýlkem? Tahle otázka mě teď trápí nejvíc. To, že budu mít bůhvíjak dlouho v kundičce kuličky, jsem už vstřebala, ačkoli pořád nevím, co budu dělat za deset dní. Ale snad se to do té doby nějak vyřeší.
Moje otázka je zodpovězena v momentě, kdy přistoupím k řidiči. V ten moment se motýlek rozvibruje na plný výkon. Trhnu sebou, jak mě to překvapí a zarazím se v půli slova, když říkám řidiči cílovou zastávku. Tázavě se na mě podívá, ale hned se vzpamatuji a za chvíli už sedím u okna. Pán mi ještě zamává a odchází. Ani nevím, jestli viděl, že jsem mu pozdrav oplatila. Pak mi dojde, že pán odešel, ale motýlka nevypnul a už to ani neudělá, počítám, že to ovládání může mít dosah tak deset, možná dvacet metrů. To bude vibrovat non-stop, dokud zase pána neuvidím? To by mě zabilo…
Když se autobus rozjede, přijdou mi dvě SMS. Od pána. Otevřu je a čtu:
Az v motylku dojdou baterky, muzes si ho sundat. Ale opovaz se sahnout na kulicky! Ty si smis vyndat jen na navstevu gynekologa nebo behem menstruace. Potom mi napises, kolikrat te motylek udelal. Za kazdy orgasmus priste dostanes standardni trest.
No vida, vůbec mi nedošlo, že motýlku musí někdy dojít baterky. A vypadá to, že by to nemělo trvat nijak extra dlouho, když pán počítá s tím, že to bude dřív, než dojedu domů. Takže další zápas se vzrušením. Už jsem v tom ale docela dobrá, tak snad těch orgasmů nebude tolik. Naštěstí si vedle mě nikdo nesedl, autobus je poloprázdný. Motýlek toho naštěstí moc nevydržel a stihl mě udělat jen dvakrát. Když už se blížil třetí orgasmus, začal slábnout a po chvíli přestal vibrovat úplně. Bylo to v té naprosto nejnevhodnější chvíli, když už jsem byla opravdu jen pár sekund před vrcholem. Nicméně mě ani nenapadlo, že bych to mohla dokončit a hned jsem pánovi napsala výsledek. A teď už mě čeká jen dlouhá nudná cesta domů…


Autor tobytja 7.8.2008
Povídky od autora: tobytja
přečtena: 19023 x
Průměrná známka: 2.27 dvě po 177 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Andy, den pátý
Copyright (c) 2004 - 2016 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist