EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Stavitelka

Úvod » Klasika » Stavitelka

Komentáře (0) | Doporučit | Tisknout | 473


Stavitelka



Ke staveništi přijelo červené moderní auto. Vystoupila z něj vysoká pohledná žena. Pokud mohl nezaujatý pozorovatel soudit, bylo jí kolem třiceti let, ale věk se u ní nedal snadno uhádnout. Zjevně patřila do sorty těch, které si mohou umělými prostředky krásu prodlužovat.
Byla to blondýna, s vlasy krátce zastřiženými a obarvenými do lehkého odstínu hnědé, v nichž se objevovaly světlejší proužky. Kdyby ji někdo důkladně pozoroval poznal by, že nalíčením zvýrazňuje modré oči. Ta modř byla příliš zářivá, aby za ni nemohly šikovně použité kontaktní čočky. Opravdu se zdálo, že je trochu krátkozraká.
Kromě trochu růžové na tváři vynikaly zejména její rty – byly nalíčeny snad až moc křiklavě, což neladilo s jejím elegantním vystupováním a chůzí. Rtěnka se trochu rozmazala a ona vše napravovala s pomocí zrcátka vozu, aniž by se příliš starala o pohledy kolemjdoucích. Protože nosila krátkou sukni a nyní se musela hodně předklonit, spodní pruh látky se vytáhl až k okraji toho, co lze nazývat slušným a co obvykle ženy vystavují na veřejnosti.
Vzhledem k parnu, které panovalo, měla jen lehkou halenku, rozepnutou u krku. Podle poslední módy doplňoval výstřih zlatý křížek s dvěma malými smaragdy. Jinak si na šperky nepotrpěla. Scházely jí i hodinky, pouze na levou ruku si navlékla snubní prsten.
Jak už bylo řečeno, chůzi měla svůdnou a elegantní. Jenomže staveniště není právě vhodné místo pro lehké boty s vysokým podpatkem. Proto několikrát škobrtla a klopýtla. Všude sedlý prach brzy změnil leskle černou barvu lodiček na bezvýraznou šeď.
Postarší zedník, v koutku pusy cigárko a v ruce pivo, ji spolu se svým pomocníkem zvědavě pozorovali. Ani jeden netušil, kdo by to mohl být. Zastavila se před nimi a dříve než něco řekla, vytáhla s kabelky papírový kapesníček, aby jím otřela zaprášené boty.
„Haló,“ řekla, „je tu můj manžel? Myslím vašeho šéfa.“
„Počítám, paní,“ řekl starší zedník zdvořile, „že jsme tu jen my dva. Já a tenhle mladej ukrajinskej trouba. Pan stavitel odejel se zbytkem party na jakejsi vedlejšák či co. My tu jen sekáme lajnu a pot z nás jen leje. To abyste chápala, že máme teď pauzičku.“
„Vaše práce mne nezajímá. Už hodinu hledám svého muže. Mám jakousi naléhavou potřebu,“ řekla rychle. „Kdy se vrátí?“
„Počítám tak na večír, esli vůbec. Tenhle týden je pryč v jednom kuse, nic se nesmí zastavit.“
„To mi povídejte,“ řekla kysele. „Až večer? Hm, nechci si stěžovat, ale to je dost pozdě. Nic vám samozřejmě nevyčítám. Bylo by hloupé dávat vinu vám.“ Nad něčím uvažovala.
„Vy jste něco jako mistr?“
„Jo, paní, to sem... nebo předák, jak povídaj v americkejch filmech. Jo.“
„Takže jste tady jen vy dva? Váš přítel nemluví česky?“
„Jenom rusky a eště špatně... je to takový hovádko, paní. Ale pracuje dobře, pokud nad ním někdo stojí.“
„A vy? Co vy? Rád mluvíte? Třeba u piva?“
„Ne, paní, já sem spíš nemluvnej typ. Mám ale upovídanou ženu.“
„Vaše žena je mi ukradená,“ řekla a přistoupila k němu. „Líbím se vám, pane mistr? Něco vám povím – potřebuji svého muže... a nebo jakéhokoliv jiného muže. Rozumíte?“
„Počítám, že vám rozumím, paní,“ řekl zedník klidně, „jenomže to máte těžký. Jsem ženatej chlap... a pak, váš manžel je můj šéf.“
„Nic se nedozví... nebojte! Nebude to poprvé. Něco vám ale ukáži. Ať víte, oč byste přišel.“
Vedle ní stála dřevěná koza, politá barvou a s odloženým vercajkem. Na ni položila kabelku a s povýšeným úsměvem si svlékla bílou halenku. Ňadra měla kulatá, podprsenku nenosila, nicméně v opálení po ní zbyly světlejší místa. Bradavky tvořily dva zahnědlé kruhy, jen lehce ztopořené.
„Líbí?“ zeptala se. „Můžete mít i zbytek, pane mistr... a nebo pane předáku, jak říkají v amerických filmech. Prsa, klín, zadek, nohy, stehna – cokoliv a jakkoliv budete chtít, na všechny způsoby, co znáte a nebo byste chtěl zkusit.“
„No jo, sou to pěkný dudy,“ řekl zedník zamyšleně. „Smím si máknout? Jenom abych vošahal, žádný prasečinky... fakt.“
„Tady ne,“ řekla, „copak tu ale není něco, kam nejde vidět z ulice? Tam vám předvedu zbytek.“
„Třeba kumbálek vzadu?“
„Pojďme tam, cítím se tady trochu nesvá. Opravdu se manžel vrátí až k večeru?“
„Jo jo, je samá fuška, paní. Nedivím se, že na vás nemá čas...“
Společně odešli na zahradu. Vedl je starší zedník, zatímco ukrajinský dělník nechápal co se děje. Zdálo se, že je trochu slabomyslný. Cukalo mu ve tváři, jako by se nemohl rozhodnout, zda se chce smát a nebo ostýchavě šklebit. Postavu měl ale silnou a svalnatou.
V kůlně bylo hodně harampádí, různé nářadí a nástroje. Okno bylo zabušené lepenkou, ale dovnitř pronikalo dost světla.
„Nemáme ani jak vás pohostit,“ řekl zedník, „snad si dáte napřed kapku piva na svlažení hrdla. Víte, máme trochu hrubý způsoby...“
„Nemluvte tolik,“ řekla. „Co je to za řeči? Nevíte co chci? Na nic si nehrajte, na nic se neohlížejte... teď se svléknu... ano, klidně už na mne sahejte... i váš kolega může přestat zírat.“
Během řeči sundala sukni, punčochy i kalhotky a pověsila je vedle sebe na topůrko sekery. Ukázal se vyholený klín s pouhou cestičkou chloupků uprostřed, stejně blond jako byly její vlasy.
„Dyť jste jako holčička,“ řekl zedník užasle. „Teda, kolik je vám roků?“
Ukrajinec se zahihňal. Stál za ženou a ukazoval na ni.
„Prdel,“ řekl.
„To je jediný český slovo, kerý umí,“ vysvětlil zedník. „Mezi náma, moc jich nepochytil. Tak teda pojďme na věc. Nechcete si kleknout na tu šichtu, co vás čeká?“
„Šichtu?“
Ukázal dolů, na svůj povislý pyj. Nezdálo se, že by jej cokoliv na světě dokázalo zvednout – byl to letitý bonviván, unavený životem a podléhající jedině gravitaci.
„Je mi líto, paní, už nejsem nejmladší. Musíte mě nějak zprovoznit... dát nádobíčko do kupy... chápete? No tož... sakra... copak neumíte kouřit?“
„Aha, o tohle vám jde. Ovšemže vás oba budu kouřit. Nebojte se mi říct, co chcete, pane mistr. Nejsem úplně choulostivá.“
Opatrně si podložila hrubou podlahu kazajkou montérek, klekla na ně a mlčky na něj kývla. V té chvíli se odhodlal i ukrajinský chlapec. Váhání, které zatím cítil, vystřídalo pochopení. Zezadu a jako by se bál, že jej někdo okřikne, položil ruce na její prsa. Pod tlakem se roztáhly do stran, pružné jako míče.
„My... ji... šukat?“ zeptal se. „Ona fajn... velký vozy.“
„Velký kozy, chlapče, velký kozy,“ opravil ho zedník. „Můj ty bože, to je pusa... a já myslel, že je ňáká nezkušená... už si svlíkej kalhoty, parťáku, ta nás utahá voba... paninko, máte fakt hubu jako vákuovou pumpu... tohle umět moje stará... chlapče, stoupni si vedle mě, ať si taky zkusíš... co... jo... co je zač...“
Modré oči k němu vzhlédly z hloubky. Žena si shrnula z čela světlé vlasy, překážející výhledu na to, jak v ní mizí tuhý úd, přivedený rychle k životu. Nyní celý lesklý slinami a obarvený rtěnkou.
„S vámi jsem hotova,“ řekla, „jste starý a zkušený... co kdybyste mne lízal? Potřebuji trochu rozrajcovat, chápete... jazykem. Ať zvlhnu a otevřu se.“
„Dobrá.“
Přímo pod oknem zakrytým překližkou byl zasunutý pracovní stůl. Zedník z něj odklidil všechno, co by mohlo překážet: nejrůznější špachtle, hladítka, zaschlé kusy malty a betonu.
„Tak se položte tady, paničko... ano správně... zvedněte nožku... bože, vždyť vy jste hladká jako jezule... vylížu vám pekáč ze srdce rád... škoda, že jsem se ráno neoholil, budu dřít vousama...“
Zádumčivě si mnul bradu, hrubou jako smirkový papír.
„Leží se vám dobře? Pohodlně? Jo, to je jen nějaký kladívko...“
V plechovce vedle opáleného stehna zůstala vazelína. Byla už stará a zčernalá. Nabral jí něco na prst a nanesl je na okraje stydkých pysků. Kluzká hmota se snadno rozetřela.
„Mám vám namazat i zadeček?“
„Jak chcete. Jestli jste tak zvyklý...“
„Ne že bych byl,“ mudroval a systematicky zpracovával zadní otvor, „ale vždycky mně to lákalo... ale stará se bránila. Mimochodem, jak vám máme říkat, paní?“
„Jmenuji se Kateřina.“
„Takže Katka, jo? No, Katuško, já začínám hoblovat.
Zedník položil ruce na zadeček, stiskl jej, přisunul jej po stole a vnikl do pochvy.
„Co to děláš!“ vřískla. „Prase jedno!“
„Sama jste přece chtěla...“
„Já nemyslím vás... kristepane, neumíš se ovládat?“
Ňadra, část břicha a hlavně tvář pokrývala bílá hmota, kterou si ona zuřivě otírala. Ukrajinec měl ve tváři blažený výraz a cukajícím údem ji zasypával prudkou salvou.
„Kde se tady umyji,“ stěžovala si. „Proč jsi ho vytahoval. Byla bych tě polkla.“
„Vždyť vám chudák nerozumí... zapomeňte na to... venku vás opláchnu hadicí... božínku, vy ale umíte přirážet... teď mi ukažte co umíte... i kdybyste si měla do zadečku zadřít třísky... pořádně, srdíčko, jste sladká... úžasná... kundička k pohledání... ale já do vás nechci stříkat... počkejte chvilku... kluk mě vystřídá... ten má dost páry.“
„Vy chcete do konečníku, že?“ ptala se. „Jinak bych asi neměla namazaný i zadek...? Měl byste ale vědět, že musíte být opatrný a šetřit mne. Nenávidím, když mne někdo šoustá moc hluboko, navíc ze dvou stran. Nejlepší bude, když budete mít žalud zasunutý do svěrače, je to nejužší místo a já vás pěkně udělám, rozumíte?“
„Ale jo, jo...“
„Prdel,“ smál se ukrajinec, když viděl, jak ho mistr zvolna zasouvá do těsné dírky, přičemž mu Kateřina pomáhá štíhlými a obratnými prsty.
„Buďte tak hodný,“ řekla, „hlaďte mi prsa. Na kluka se nechci moc spoléhat. Ten ani neví, co dělá. Ale jo, má ho alespoň velkého. To je děsné... jo... jsem na kraji prasknutí... opatrně, pane mistr, opatrně... jako bych byla z porcelánu... nechcete mne přece roztrhnout, viďte... ach, ach, vy jste divocí... musím říct manželovi, že má dobré dělníky... kdo by si byl pomyslel, že budu šoustat na jeho stavbě... řekněte tomu klukovi, ať stříká dovnitř... chci, aby ze mě teklo semeno proudem... jo, jo...“
Starý se divil, jak se může tak úzký zadeček, jako měla ona, tak snadno poddávat – byl sice natažený do stran, ale když jej pruboval prstem, zjišťoval, že by se do něj určitě zarazilo i něco většího.
‚Asi je zvyklá,‘ špekuloval. ‚Hm, lepší lidi mají asi lepší ocasy. Jaká balda ji to musela proboha roztahovat? Moje stará, která není žádná holčička, by oproti téhle mohla předstírat, že právě skončila mateřskou školku...‘
Až kolem sedmé se vrátil stavitel na stavbu. Práce, která zadal, byla dodělaná a nářadí pouklízené. Starý zedník právě roztřeseně nasedal na kolo.
„To vás to dneska, pane mistr, tolik zmohlo?“ ptal se jej stavitel bodře. „Chybí forma, zdá se.“
Zedník neodpověděl.
„Víte co,“ řekl nakonec, „dnes jsem zvládl plno práce navíc. Šílenou makačku, kterou mi nikdo nikdy nezaplatí.“


Autor Pav 24.1.2005
Povídky od autora: Pav
přečtena: 9467 x
Průměrná známka: 2.88 tři po 125 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Stavitelka
Copyright (c) 2004 - 2017 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist