EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Pridaná hodnota I.

Úvod » BDSM » Pridaná hodnota I. SK

Komentáře (0) | Doporučit | Tisknout | 691


Pridaná hodnota I.



Sedel som v pohodlnom čalúnenom kresle a spokojne sa usmieval. Predvádzačka prebiehala výborne. Prvá konkurenčná firma evidentne nepochopila zadanie. Technik predvádzajúci riešenie to na záver dokonca sám priznal. Druhá firma mohla byť celkom dobrá, ale urobila strategickú chybu. Namiesto odborníka na problematiku poslali manažérku. Štíhla dlhovlasá blondína bola šarmantná a okúzľujúca, ale zákazník chcel počuť odpovede na otázky a nie market speak. Keď ukončila prezentáciu a začala sa potiť v krížovej paľbe otázok, celkom som ju ľutoval.

Natiahol som si nohy a pohodlne sa vystrel. Jedným okom som sledoval teraz už hodne nervóznu manažérku a v mysli si prehrával hlavné body nášho riešenia. „Sme dobrý!“ pomyslel som si.

Z publika sa ozývala paľba otázok a blondína niečo ťukala na klávesnici svojho notebooka. Obraz sa prenášal projektorom na plátno, všetci pozorne sledovali výsledok, pretože sa jednalo o dôležitú časť systému, predvádzanú on-line. Obrazovka blikla a stred zaplnila červená hláška: „CHYBA 3!“. Manažérka malátne klikla na potvrdzujúce tlačítko.
Nasledujúca správa znela „Program vykonal neplatnou operaci a bude ukončen...“. Neudržal som sa a vyprskol škodoradostným smiechom. Blondínka sa otočila a hodila po mne pohľadom hodným zmije.
Mobil tichučko pípol. Pozrel som na display „1 správa prijatá“. Andrea sa už nemôže dočkať, usmial som sa a zaliala ma vlna tepla. A to ešte nevie, aké prekvapenie ju dnes čaká.

Správa znela „SERVER MIRIAM.QSOLUTIONS.CZ IS OFFLINE . PLS HELP.“ Moja nálada klesla na nulu. Milujem, keď mi píšu moje vlastné programy. Obzvlášť dnes. Nenápadne som vypadol na chodbu a vytočil kolegovo číslo.
„Máme problém s Miriam!“
„S Miriam už dávno nechodím,“ zachechtal sa kolega.
„Viktor, tvoje milenky sú mi ukradnuté, ale teraz pohni zadkom a daj do poriadku náš server!“

Server sa žial nakoniec nahodiť nepodarilo a núdzová prezentácia z Powerpointu nestála za nič. Tentokrát tiekol pot zo mňa. V duchu som preklínal všetkých svätých. Nezdalo sa, že by to pomáhalo. Po dokončení sekvencie sa ozval vlažný potlesk, ale vedel som, že to proste nebolo ono.

Balil som počítač a papiere, keď ku mne pristúpila mladá čiernovlasá žena. Na začiatku sa predstavila ako vedúca automatizácie inžinierka Nováková.
„Nedáte si ešte kávu? Pán riaditeľ by s vami ešte rád niečo prebral.“ spýtala sa potichu.
Prikývol som. Nebol som blázon, aby som odmietol podobný návrh. Pozvanie na súkromný rozhovor, bolo určite dobré znamenie.
O chvíľu sme už sedeli v kancelárii. Miestnosti dominoval veľký stôl z tmavočerveného dreva. Riaditeľ, plešatý štyridsiatnik mierne pri tele, sedel na jeho konci a rukou si zamyslene hladil brucho. Sekretárka priniesla kávu a inžinierka Nováková sa posadila vedľa riaditeľa. Dosť dôverná pozícia, napadlo ma okamžite a snažil som sa spočítať, ako danú informáciu využiť.

„Vaším vystúpením sme boli dosť sklamaný, pán Steiner,“ začal riaditeľ. „Na firmu Qsolutions máme vynikajúce referencie a vy nám tu ani v reále nepredvediete vaše riešenie! Spadnutý disk na serveri. Pchá! To by mohol povedať každý!“
Začal som vymenúvať prednosti nášho systému a presvedčivé technické parametre, ale s prekvapením som zistil, že ich to vôbec nebaví. Rozhovor sa onedlho stočil na nedávnu riaditeľovu dovolenku na Floride a ja, i keď som sa poriadne nudil, som nadšene pochleboval.

„Ó áno, Amerika!“

„Tak to máme skutočne problém pán Steiner, koncern nás tlačí urobiť rozhodnutie okamžite, zajtra ráno musím výsledok nafaxovať do Berlína, inak môžeme prísť o dotáciu. Čo s tým spravíme?“
Nenápadne som naznačil, že v našej cenovej ponuke je zahrnutá aj určitá percentuálna rezerva, ktorá by sa dala operatívne použiť napríklad na financovanie exkurzie k nášmu americkému partnerovi pre manažment podniku. Vedúca automatizácie zažmurkala dlhými čiernymi riasami a stisla riaditeľovi ruku.

Keď som na odpadnutie unavený vychádzal z budovy Cassandra Group, vybral som z vrecka mobil. „2 správy prijaté“ zasvietil display. Otvoril som mailbox a nálada sa mi hneď zlepšila. Tentokrát skutočne písala Andrea. Už sa nevedela dočkať.

~

[Andrea]
Než skončila pracovní doba, už jsem věděla, že se schůzka s Milanem posunula. Rozhodla jsem se zůstat v práci déle. Bylo to lepší, než poflakovat se s kabelou po městě v době, kdy už jsem vlastně dávno měla být pryč. Náhoda je blbec.
Teď konečně opouštím kancelář. Sláva bohu! V zápětí ale přichází zklamání. Schůzka se znovu odkládá. Zpráva mě zastihuje ve chvíli, kdy vycházím z budovy. Co teď? Právě přijíždí trolejbus. Naskakuji do něj a nechávám se odvézt na nádraží. Končím jako bezdomovec v nádražní čekárně. Jsem trochu rozmrzelá a v hlavě se líhnou černé myšlenky.

Mám tohle zapotřebí?

Koupila jsem si tatranku a časopis a usazuji se na dřevěné lavici. Těšila jsem se celý den! Teď mám ale smíšené pocity. Otevřu magazín, ovšem místo do lesklých stránek koukám kolem sebe. Proti mně sedí bezzubá stařena. Je dusný letní večer a ona má na sobě ušmudlaný kabát. Tvář zmuchlaná vráskami připomíná harmoniku. Dásněmi žižlá housku napůl zabalenou v umaštěném papíře. Dívám se na ni a vybavuje se mi Villonova báseň. Ta o staré zbrojířce. A je mi z toho nějak divně.
Mobil tiše pípne. Rychle ho vytahuji z tašky. „ZA POLHODINKU SOM U TEBA SLUNICKO. TENTOKRAT UZ DEFINITIVNE. :O“ Jako bych dostala nějakou povzbuzující injekci. Odpovídám, že už se hrozně těším. Zvedám se a pomalu se chystám přesunout na místo schůzky.

Milanovo auto už znám a tabulka s poznávací značkou mi ještě potvrdí, že se nemýlím.
V tu chvíli je mi to jasné – mám to zapotřebí!

~

[Milan]
Na dohodnuté miesto som dorazil dokonca pár minút pred dohodnutým časom. Vyzriem z okna, Andrea prišla ešte skôr ako ja. Zlaté vlasy jej povievajú vo vetre, dnes vyzerá obzvlášť sexi. Otváram dvere a hneď vyrážame. Zaradím sa do premávky, zaradím rýchlosť, ruka sa mi nenápadne presunie z radiacej páky na blízke koleno. Tam je jej lepšie.

„Tuším máš dnes nový účes? A nový parfém,“ konštatujem.
„Mmm...“ Andrea kývne hlavou a mechanicky odhrnie neposlušný prameň vlasov z čela.
„Som rád, že ťa opäť vidím.“
A skutočne som rád.

Na kraji mesta zastavím pri okrajovej čiare cesty. Je tu pokoj, iba sem tam rýchlo prefrčí nejaké auto. Máme trocha kľudu, nežne sa pobozkáme a konečne si vychutnám jej novú vôňu. Čierne letné šaty s kvetmi jej tesne obopínajú telo a sadnú ako uliate. Prejdem rukou po kolene a lem minisukne posuniem kúsok vyššie. Tak sa mi to páči viac, zvlášť keď sa pri tom začervená celkom ako školáčka.
„Mám pre teba darček Sluníčko. Zvedavá?“
„Jako vždy,“ zaculí sa

Nedočkavo roztrhne papier, vytiahne tmavú hodvábnu šatku a s úsmevom dieťaťa ňou zamáva.
„Co s tím?“
„Zahráme sa. Zaviažeš si oči.“
„Hrát si chci,“ pokrčí čelo a zaváha. „To si mám... teď? Co když mě tu někdo uvidí?“
„Keď ťa niekto uvidí, bude mu to šuma-fuk. Poď! Nechceme tu predsa trčať do rána!“
Po hodnej chvíli sa konečne odhodlá. Rovnováha síl sa málinko zmenila. Musím priznať, že takto mi to vyhovuje viac.

„A teraz... máš na sebe priveľa šatov...“
„Cože?“ vyhŕkne.
„Neboj, nechcem, aby si sa tu vyzliekala,“ poviem chlácholivo. „Dáš si dole iba nohavičky.“
„Co? Tady? Jezdí tu auta a vůbec... Nemůžu si tu svléknout kalhotky!“
„Môžeš – ak chceš.“
Prudko vydýchne.
Pokračujem. „Jediné čo musíš urobiť je zdvihnúť tvoj rozkošný zadok, siahnuť si pod sukňu a zrolovať si ich dole. Hm? Chceme, alebo nechceme?“
Tentokrát to trvá zopár minút, ale nakoniec podľahne. Vychutnávam si to. Začína ma to baviť. Chytím do rúk ukoristený kus bielizne a s výrazom znalca privoniam.
„Tuším sú vlhké. Líbí?“

Začervená sa. Rozkošne. Zaleje ma vlna živočíšneho tepla. Pohladím jej nahé koleno. Zatriasie sa a ja viem, že je rovnako vzrušená ako ja. Pokúsi opätovať moje dotyky a potvorí náruč.
„Nie! Vydrž. Dneska budeme hrať podľa mojich pravidiel. Súhlasíš?“
„Dobře,“ vzdychne sklamane.
„Ešte sa mi nezdá ako sedíš. Nie sme v škole. Nemusíš mať kolená pri sebe ako mníška! A nadvihni si sukňu!“
„To nemůžu...“

„Môžeš!“
Keď dosadne nahým zadkom na čalúnenie sedadla, unikne mi hlboký vzdych a skoro vypadnem z role. Ovládnem sa a rukou jej mierne potvorím stehná. Nebráni sa. Naopak. Sukňu zvrchu zhrniem tak, aby zvonka nič nebolo poznať.
„Ruky za chrbát!“

~

[Andrea]
Nastartoval. Štěrk z krajnice zaskřípěl pod gumou pneumatik. Auto se pomalu posunuje kupředu, představuji si, jak Milan sleduje provoz a čeká na vhodnou příležitost k zařazení na vozovku. Ale nevidím to. Před víčky mám černočervenou tmu. Potom zaznamenám zrychlení a zvuk motoru se ustálí. Pod koly s tichým šuměním ubíhá asfalt.
Nic neříká a ani já nemluvím. Sedím tak, jak si přál a je mi … zvláštně. Říkal, nejsi ve škole, ale ruce za zády mi právě dávná školní léta připomínají… Blbost! To, nač teď myslím, nemá se školou zhola nic společného!

Rafinovaně zvolená pozice. Cítím se… jako připravená k milování. A tělo podle toho reaguje…
Vzduch proudící pootevřeným okénkem mi čechrá vlasy. Náhle zaslechnu tikání blinkru. Měníme rychlost i směr. Zastavujeme, motor utichá. Nějak brzy.
„Co se stalo?“
„Nič, za chvíľku som naspäť. Skočím nám pre večeru.“
Lehce se dotýkáš mého odhaleného kolena. Je to jako elektrický výboj. Jestlipak tušíš, jak na mě tvoje doteky působí?

„Zostaň tu. Tak, ako si, ano? Vydržíš to?“
Překvapeně polknu. „Dobře, ale… kde to vlastně jsme? Nemůže mě tu někdo vidět?“
Chvilku jakoby váhal.
„Neboj sa. Kedykoľvek s tým môžeš přestať,“ ujistí mě.
Pak za ním zaklapnou dveře a já si najednou připadám opuštěná a nejistá. Umím si představit vnitřek vozu, ale vůbec už ne to, co je venku. Slyším zvuk projíždějících aut, šum lidského hemžení. Logicky odvozuji, že stojíme na parkovišti. Panebože! Jestli si mě někdo všimne… co si asi pomyslí?
Stoupá nejen moje nejistota, ale i teplota uvnitř kabiny. Vysoukám ruce zpoza zad a uvolním bezpečnostní pás. Napadne mě otevřít dveře, ale rozmyslím si to. Jen zbytečně neupoutávat pozornost! Raději to vydržím…

Kapička potu stéká po šíji a míří do žlábku mezi košíčky podprsenky. Kde jsi tak dlouho?! Slyším hlasy, které se přibližují. Druhá kapička následuje první, proplouvá úžlabinou a míří k pupíku.
Zvláštní, jsem nervózní, ale vůbec neuvažuji o tom, že bych si ten šátek sundala… Zklamala bych ho? Možná. Sebe určitě. Nějak cítím, že když to vydržím, bude všechno mnohem hezčí…

„Mami, proč má ta teta zavázané oči?“ ozve se docela blízko dětský hlas. Na čele mi vyrazí studený pot.
„Neokouněj a nastup si!“ odpovídá žena chvatně.
Je mi trapně a… trošičku mám strach… Dveře sousedního vozu několikrát bouchnou, motor naskočí. Sousedé opouštějí parkoviště.

Kde jsi?!

Čekám několik nekonečných sekund. Tůňka v pupíku přetekla, potůček si razí cestu středem břicha, prodírá se houštinou… Přibližují se kroky.
„Už som tu!“
Uleví se mi, temnota kolem se zdá najednou bezpečnější. S Milanem vešla dovnitř i vůně jídla. „Co jsi přinesl?“ zeptám se. Zašustí papír, něco mi přistrčí pod nos. „Nechaj ruky za chrbátom,“ napomene mě. „Hádaj!“
Čichový vjem mi připomíná něco velmi známého, ale… Netušila jsem, že je tak těžké hádat, když oči nepomohou. Uvažuji, co se dá odnést s sebou? Povědomá vůně koření. Oregáno? Bazalka? Rajčata … Pizza?

„Pizza!“
„Si dobrá,“ směje se. Odjíždíme z parkoviště.
„Počkaj tu, vyzvihnem kľúče.“
Znovu mě nechává sedět v autě.


Autor Leto 13.2.2005
Povídky od autora: Leto
přečtena: 8632 x
Průměrná známka: 3.02 tři po 118 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Pridaná hodnota I.
Copyright (c) 2004 - 2017 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist