EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Virus I.

Úvod » BDSM » Virus I.

Komentáře (0) | Doporučit | Tisknout | 694


Virus I.



Táto poviedka je pokračovaním poviedky "Pridaná hodnota".

Inštalácia snímačov monitorovacieho systému, ktorá bola súčasťou dodávky počítačového systému pre Cassandra Group, prebiehala už asi dva týždne. Kompletný systém mal umožniť presné sledovanie trasy materiálu od vstupu do závodu až po expedované výrobky. Všetko samozrejme v reálnom čase.

Vo výpočtovom stredisku centrály firmy v Prahe som sedel už tretí deň. Závody mali dokopy asi 12 prevádzok, ktoré boli umiestnené na rôznych miestach republiky. Preto sme zvolili prenos dát po Internete. Celý systém bol navrhnutý veľmi robustne,
predsa to z nejakého mne neznámeho dôvodu nefungovalo. Asi každý desiaty paket sa strácal niekde v „čiernej diere Siete“.

Keď som už asi po štvrtý krát kontroloval prenosový protokol, zistil som, okrem výmeny dát s prevádzkami podniku, náš centrálny server komunikuje s kopou úplne neznámych počítačov.

125.85.20.17,6000 - [05/Sep/2001:14:59:08 +0200] 124660 bytes
204.115.40.114,7700 - [05/Sep/2001:14:59:36 +0200] 852362 bytes
78.211.24.50,9080 - [05/Sep/2001:14:59:41 +0200] 52343 bytes
195.12.240.1,9080 - [05/Sep/2001:15:02:36 +0200] 77660 bytes

„MERCURY.HALICAN.FR, WWW.LYDOS.RU, WWW.BOARD.AVE.EDU, PROXY.MI-NET.CZ,“ dešifroval som IP adresy niekoľkých počítačov. Náš server snáď komunikuje s celý svetom! Otvoril som podobné protokoly firewalle - počítači oddeľujúcom firemnú Intranetovú sieť od Internetu a moje podozrenie sa definitívne potvrdilo.
„Virus? To není možné,“ doletela inžinierka Nováková okamžite po mojom lakonickom telefonáte. „Na každém počítači máme antivirus AVG. Aktualizujeme ho každý měsíc, sama si to kontroluji!“

„Vyzerá, že je to nejaká úplne nová potvorka,“ konštatujem vecne. „Vôbec neviem, ktoré časti systému sú napadnuté, všetko vyzerá úplne normálne. Žiadne príznaky napadnutia, žiadne zmenené súbory. Všetko je úplne normálne.“

„Pošlete nám emailem vzorek napadeného souboru a do týdne vám pošleme antivirus,“ zopakovala inžinierka stručne výsledok po niekoľkominútového rozhovoru s hotline firmy Grisoft dodávajúcej ochranný systém AVG.

„Nielenže nedokážem izolovať žiadny napadnutý súbor, ale napadnutý je aj hlavný firewall – a ten na rozdiel od nášho systému nebeží na ‘Windouz‘, ale na Linuxe.“
„Co s tím?“ spýtala sa inžinierka poľakane.

Spomenul som si na naše prvé stretnutie. Vtedy vyzerala ako arogantná rozkazovačná beštia. Studená, ale zvláštnym spôsobom príťažlivá. Moju priateľku Andreu vtedy tak vytočila, že sa z toho snáď týždeň nedokázala vspamätať. Počas môjho pobytu v ich firme sme sa spolu bavili niekoľko krát a Júlia (potykali sme si až prekvapivo rýchlo) sa ukázala byť celkom milou spoločníčkou.

„Milane, ty si s tím jistě poradíš,“ nástojila ďalej.
„Ale, bezpečnosť vnútornej siete predsa nie je môj problém. My sme sem ten vírus nepriniesli,“ vykrúcam sa.
„Moc bys mi pomohl. Máme teď ve firmě kritické období, nemohu si dovolit žádné problémy. Zodpovídám za to já osobně a...“
„Mám dosť starostí s naším systémom,“ krútim hlavou.
„Když to tvoje firma odstraní, určite nebude problém vyfakturovat další hodiny navíc. Jen informace o virusu se v žádném případě nesmí dostat ven!“

Teraz ju mám istým spôsobom v hrsti ja. Využiť to? Prečo nie, veď ona si minule nebrala rukavičky...
„Dobre,“ rozhodnem sa na koniec.
„Nebudeš litovat. Určite ne,“ povedala a záhadne sa usmiala.
Však ja už si odmenu vyberiem, pomyslel som si.

Služobku som si predĺžil o ďalšie dva dni, ale vyriešiť problém sa mi nedarilo. Bezvýsledne som sa prehraboval výpismi pamäte počítača. Nájsť vírus sa ukázalo ťažšie, ako nájsť ihlu v poriadnom stohu sena. Keď som objavil zopár podozrivých blokov pamäte, vírus bol už o niekoľko milisekúnd presunutý na inom mieste. Aktivácia testovacích ladiacich programov okamžite vyvolala reštart systému. Vírus sa bránil síce našťastie len pasívne, ale dostatočne účinne.
Znova som nainštaloval operačný systém Windows na niekoľkých počítačoch, ale okamžite po zapojení do vnútornej siete ich vírus znova obsadil. Ako? To som vôbec nechápal, pretože som na nich celkom isto žiaden nakazený program nespúšťal. Vyzeralo to, že napáda priamo jadro operačného systému.

Vírus posielal a prijímal celé megabajty informácií. Nemal som ani potuchy o čo sa jedná. Niekoľko sekvencií blokov dát som zachytil a podrobil analýze, ale zistil som len toľko, že použitá šifra nie je v žiadnom prípade triviálna. Zachytené dáta mi boli na nič. Vírus komunikoval priamo nízkoúrovňovým protokolom TCP/IP a šikovne obchádzal ochranu na serveri firewallu.
Preskúmal som niekoľko desiatok počítačov vnútornej siete, všetky okrem servera firewallu, zabezpečujúceho prístup do siete Internet, používali rôzne verzie operačného systému Windows. Všetky bez výnimky boli nakazené. Na druhý deň, keď už som pomaly rezignoval, objavil som ešte jeden server s operačným systémom Linux, slúžiaci ako smerovač v oddelení fakturácie.
Rýchla kontrola mala prekvapivý výsledok. Server bol čistý. „Konečne! To by mohol byť kľúč!“ pomyslel som si.

Budík na mobile ticho zapípal. Blížila sa piata hodina. Čas to dnes zabaliť a oddýchnuť si. S Andreou som sa mal stretnúť za pol hodiny. Ak všetko vyjde podľa plánu, určite sa nebudeme nudiť.

[Andrea]
Mám na sobě tmavě červené, o dvě čísla menší šaty. Sotva jsem se do nich nasoukala. Jsou mi opravdu hodně těsné. Tuším, že je to schválně. Jehlové podpatky až příliš vysokých lodiček se na kamenné dlažbě ozývají jako údery kladívek. Zaparkoval auto a oznámil, že dál je pěší zóna.
Jdeme už dobrých deset minut. Šaty se mi na těle napínají jako vakuová fólie na balíčku s masem a při každém kroku se vyhrnují nahoru. Pod hebkou, tenkou tkaninou se zřetelně rýsují prsa. Nemám podprsenku. Krátká sukně je naštěstí z dvojitého materiálu s krepovou úpravou, takže snad není vidět, že nemám ani kalhotky…

Prádlo nebylo součástí balíčku. Nic navíc jsem si vzít nesměla.
„Kam jdeme?“ zeptám se.
Mlčí.
Jsem celá nesvá. Úzká sukně mi nedovoluje protáhnout krok. On jde rychle, moje protesty mlčky ignoruje. Je podvečer, město je plné lidí. ,Nikdo mě tu nezná,‘ utěšuji se.
Kdosi za mnou hvízdl. Připadám si jako prostitutka. Kéž bych se tak mohla propadnout pod zem! Nechápu, proč chce, aby mě takhle viděl celý svět. Stydím se. Normálně bych se v takovém oblečení na ulici bála! Ne, teď nemám strach, Milan je se mnou. A ty šaty jsem si oblékla, protože si to přál. Napjatá látka se při chůzi posunuje a dráždí vzrušené prsní hroty. Je mi divně příjemně.

Cupitám za ním. Chtěla bych, aby se mě dotýkal, vzal mě za ruku, okolo ramen; ale on stále kráčí krok přede mnou. Sotva mu stačím.
Budova má starou, otlučenou fasádu. Kromě čísla u vchodu nevidím žádné označení. Co tu proboha chceme? Milan šmátrá v peněžence a vytahuje bílou kartu s magnetickým pruhem. Protáhne ji čtečkou. Je umístěná tak nenápadně, že jsem si jí ani nevšimla. Dveře se hladce otevřou. Postrčí mě dovnitř. Užasnu. Vnitřek očividně starého domu je luxusně zrestaurovaný.
„Dvere číslo 524,“ řekne nečekaně, „prídem za dvadsať minút, počkáš na mňa.“
„Budu potřebovat klíč a…“ chci protestovat, ale těžké vstupní dveře se za ním zabouchnou.

Skleněný výtah tichoučce zastaví v pátém poschodí. Připadám si v něm jako ve výkladu. Váhám. Dveře na světlé chodbě jsou tmavé a k nerozeznání podobné. Znejistím. Jsem tu vůbec správně? Jaké číslo to říkal? Nesměle zaklepu. Žádná odezva.
Chci se obrátit k odchodu, ale dveře se přeci jenom otevřou.
Jakási žena mlčky ustoupila do šera předsíně. Nahlédnu. Před očima se mi zatmí. Do té doby jsem i přes nejistotu a stud byla vzrušená, ale teď cítím zklamání. ,Proč mezi nás zatahuješ další lidi?‘

Jsem tu správně.

Jenže si vůbec nejsem jistá, jestli chci jít dál.
V první chvíli mě napadne, že zase půjde o nějaké obchodní jednání. Mýlím se. Drobná dívenka stojí nehybně. Ruce drží při těle. Je oblečená přesně jako já. I jí jsou šaty poměrně těsné. Světlé vlasy má vpředu stažené dětskou červenou čelenkou z umělé hmoty. Na rozdíl ode mne má na ní napsané písmeno „B“. Prohlížím si ji, ale ona si mě nevšímá. Jen stojí bez hnutí a upírá oči před sebe. Nevím, co si mám myslet; netuším, co mě tu čeká. Vypadá to jako nějaká sranda, ale podvědomě cítím, že to není žert.

,Stejně nemám na výběr‘, pomyslím si.
Vcházíme do velké místnosti s bílými stěnami. Vypadá jako obývací pokoj. Těžké tmavomodré závěsy jsou zatažené, v místnosti je šero. Světlo přichází z několika tlustých svíček. Zdá se, že hoří už dlouho. Vosk stéká na černé kované podstavce bizardních tvarů. Jehlové podpatky se hluboko boří do béžového huňatého koberce. Kulisy skoro strašidelné…

Je ticho.
Prostorem se jako dým vznáší vůně z vonných tyčinek. Podivné prostředí na mě působí. Začíná se mi točit hlava.
Pohled přitahuje masivní dřevěný stůl s dvěma starožitnými židlemi. Opěradla mají potažena černou kůží. Proč jsou jen dvě?
Celá se třesu. Nedokážu rozlišit, jestli je to strach nebo jakési očekávání. ,Kde jsi?! Co tu mám proboha dělat s těmi ženskými?‘

Dívčina si sedne na gauč a hlavou mi pokyne, abych udělala totéž. Z nedostatku jiných možností poslechnu. Pohovka vypadá jako z finského reklamního katalogu. Jemná, měkká černá kůže při doteku zastudí. Je horko. Dívka kouká do neurčita. Ignoruje mě. Potím se. Nejen horkem, ale i nervozitou. Z té zvláštní, těžké vůně jsem celá omámená.

Vrznou dveře. V předsíni zaslechnu polohlasný rozhovor. Uleví se mi. Konečně Milan! Vchází. Doufám, že se konečně dozvím, co to všechno má znamenat. Vím, že je to jen nějaká další bláznivá hra, ale něco takového jsem ještě nezažila. Natěšená mu vyskočím v ústrety a vzápětí zahanbeně klesnu zpět. Kolem Milana totiž proplula Ona! Studená černovlasá madam. Inženýrka Nováková. Ta, která mě minule neodpustitelně pokořila! Vypadá přesně tak, jak mi ji Milan popsal. Ledově, ale přitažlivě.

Přistoupí ke mně. Na sobě decentní bílé šaty, třpytivé náušnice, ve výstřihu jemný zlatý přívěsek. Stejně jako Milan je bosá. Jen my dvě máme na nohách červené lakovky jako dvě prostitutky. Už je těsně u mě. Chytí mě za ruku. Zhypnotizovaně vstávám.
„Jsem ráda, že tě opět vidím,“ řekne sladce. Než stačím uhnout, políbí mě na tvář. Ucítím její výrazný levandulový parfém. Pohlédnu na zřetelné mokré skvrny ve svém podpaží a bolestně si uvědomím, že já nanejvýš tak páchnu potem. Připadám si jako děvečka ze stáje. Parfém ani dezodorant v balíčku se šaty nebyl a vlastní jsem se použít neodvážila. Ani nevím, jestli mě to štve, nebo jestli je mi to líto.

Mám chuť odpovědět, že já bych ji raději ,zase‘ neviděla, ale mlčím.

„Už jste se seznámily?“ otočí se k blonďaté dívence.
Děvče zavrtí hlavou.
„Tak dobře. Andreo – toto je Bety. Seznamte se.“
Bety rychle vstane, chytí mě za ramena a políbí mě. Než tomu stačím zabránit, protlačí mi svůj vlhký jazyk do úst. Vykřiknu. Jsem v šoku. Vytrhnu se a klesnu zpět na pohovku.

„Vstaň!“ zasyčí inženýrka hlasem zvyklým dávat příkazy.
Jsem rozrušená. Moje averze k té ženě narůstá. Žárlila jsem už minule, protože jsem vycítila, že Milana zaujala. Teď bych jí nejraději vyškrábala oči.

Vypadávám z role. Nedokážu to. Nevstanu. Odvrátím hlavu a zůstávám sedět. Srdce mi buší. Skoro se mi chce brečet. Zvedám pohled k Milanovi, v očích němou otázku: ,Opravdu si přeješ, abych si to nechala líbit?‘
Milan se na mě dívá a jeho tvář neříká nic.
Ticho začíná být nesnesitelné.
Inženýrka mi pobaveně hledí do očí. ,Tak co, pipinko? Kdo z koho?‘ čtu v jejím pohledu. Znovu odvracím zrak.
Sama se podivím, proč to dělám, ale vstanu.
Ona se vítězoslavně zasměje.

„Řekla jsem: seznamte se!“ začne. „Neřekla jsem: sedni! Nerozuměla jsi mi? Poslušná děvčata dělají přesně to, co se jim řekne. Jasné?“
Mlčím.
Její prsty se mi pomalu posouvají od lokte až k rameni. Jsou chladné, naskočí mi husí kůže. Na ramenou se dotknou tenké látky.
„Teď to zopakujete,“ pokračuje hlasem nepřipouštějícím pochybnosti. „A uděláš to tak, jako to děláte s Milanem.“
„Vyprávěl mi o tom,“ dodá po chvilce pobaveně.
Zrudnu jako rak. „To nemůžu!“

Milan přistoupí blíže. Uleví se mi. Určitě to zastaví. Tohle přeci nemůže chtít. Nemůžu se tu oblizovat s nějakou cizí fiflenou!
Potom ale pochopím, že přišel blíž jenom proto, aby měl lepší výhled.
Inženýrčiny prsty se mě dotýkají dál. Nedokážu uhnout, ani když se dotknou napnuté látky na vzrušených vrcholcích ňader. Má dlouhé tmavě zelené nehty. Její dotek je mi obzvlášť nepříjemný. Cítím, jak se mi zrychlil dech. Tělo navzdory všemu touží být laskáno...
Všichni čekají, co udělám.

„Tak bude to? Ne? Dobře, ukážu ti jak,“ řekne náhle inženýrka, odstoupí a přisaje se Milanovi na ústa. Ten se nebrání.
,Ne!!!‘ chce se mi vykřiknout.
A potom už je mi všechno jedno.
Jazyk blondýnky mi naplní ústa. Chutná zvláštně. Divný pocit.
„Stačí!“ křikne inženýrka po chvíli. Je vidět, že je spokojená. „Nechte si něco na později!“
Obrátí se, přistoupí k Milanovi a chytí ho za ruku. Polije mě vlna horkosti. Já jsem přeci jeho děvče! Upřu na Milana prosebný pohled. ,Chci pryč, prosím!‘ Ignoruje mě.

„Naše Andrejka tuším žárlí. To je dobře,“ začne znovu inženýrka.
Zblednu.
„Určitě už máš hlad, Milane,“ řekne dál sladce.
Říká mu Milan, rezonuje mi v uších. Čubka!
Sednou si ke stolu. Milan se chová, jakoby mě neviděl. Inženýrka zatleská rukama.
„Tak do toho, děvčata, můžete nosit na stůl.“


Autor Leto 13.2.2005
Povídky od autora: Leto
přečtena: 15879 x
Průměrná známka: 3.03 tři po 120 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Virus I.
Copyright (c) 2004 - 2017 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist