EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Julietta - part IV.

Úvod » BDSM » Julietta - part IV.

Komentáře (0) | Doporučit | Tisknout | 984


Julietta - part IV.



Uplynuly dvě měsíce bez jakýchkoli zajímavých událostí. Právě jsem dosáhla osmnácti let, když jednou přišel ke mně Saint-Fond a řekl mi, že navštívil obě sestry paní de Cloris v Bastille; zdá se, že mladší je neobyčejně krásné stvoření.
"Nuže," řekla jsem, "z toho by mohl být zase výlet na venek?"
"Ovšem!"
"A stařec?"
"...z toho by mohla být pěkná omáčka."
"Dobrá, ale nepozná ředitel vězení, když mu odejdou najednou tři vězňové?"
"Lehko je nahradíme. Nejdříve příbuzným Clairvilové, jenž jí vyčítá její život a nechce se s ní pro její ničemnosti stýkat. Pokud se týče ostatních dvou, ručím vám, že do týdne jsou vystaveny zatykače."
"Zítra odcestuj, Julietto, a vezmi Clairvilovou s sebou."
"Ještě něco chybí," řekla Clairvilová, když jsem jí sdělila ministrův úmysl.
"Tato mladá děvčata mají milence; ty musíme unést též a obětovat je společně. Z takových situací se dá čerpat nekonečně mnoho chlipných detailů."
Pospíšila jsem k ministrovi a sdělila jsem mu myšlenku paní Clairvilová. Schválil ji; věc byla o týden odložena, aby bylo možno vypátrat milence.
Pátraní po nich bylo Saint-Fondovi pramenem nových požitků.
Šel do Bastilly a sám se každého děvčete zvlášť vyptával. Jen tím, že v nich dovedl obratně vzbudit současně naději i strach, se mu podařilo dozvědět se, že mladší sestra Clairvilová, slečna Faustina, má za milence mladíka stejného věku jménem Dromona a její sestra, 20letá Felicita zadala své srdce Delnorovi, o dvě léta staršímu, nekrásnějšímu muži Paříže.
Během čtyř dnů byli oba mladíci falešně nařčeni. Tyto nové oběti ztrávily v Bastille jen noc a již v příští byly dopraveny na mé venkovské sídlo, kde na ně jejich dámy již čekaly.
Přijaly jsme je s Clairvilovou a zavřely jsme je odděleně. Zatčení nevěděli jeden o druhém.
Po důkladném jídle jsme se odebrali do salonu, kdy bylo vše připraveno pro plánovité mučení.
Saint-Fond obráběl Clairvilovou zezadu, líbaje mi při tom zadnici. Pak spáchal sodomii se mnou.
"Kupředu, do práce," řekl, "takto bych byl příliš brzy hotov. Vy obě máte zadky, jimž nemohu odolat."
"Saint-Fonde," řekla Clairvilová, "musím tě poprosit o dvě laskavosti: za prvé ti ukáži ukrutnost, jakou si nemůžeš, můj milý, ani představit. Cítím v sobě zvláštní schopnost. A za druhé: Přenech zavraždění obou mladíků mně. Víš, že mučení mužů je mou oblíbenou vášní. Chci si pochutnat na mučení obou krasavců; snad více než ty na zavraždění jejich milenek."
"Clairvilová, vy jste netvor!"
"To vím, můj milý. Zahanbuješ mne však, že mne vždy předstihneš."
Protože chtěl Saint-Fond vidět čtyři milence jednotlivě, přivedli nejdříve Dormona, milence mladší sestry Faustiny.
"Mladíku," řekla Clairvilová, "stojíte tu před svým pánem. Jen úplná poddanost a svědomitá pravda mohou ulehčit vaše postavení. Pomyslete si, že váš život je v jeho rukou."
"Ach," vzdychal nešťastník, "nemám, co bych řekl, madame, neboť absolutně neznám důvod svého uvěznění a nechápu, proč k němu došlo."
"Nebyl jste vyhlédnut Faustině za muže?" ptala se Clairvilová.
"Měla být štěstím mého života!"
"Nadšení, které bývá ve vašem mládí projevováno," pravila Clairvilová, "zničilo již mnoho lidí. Ostatně jde o něco jiného. Přivedli jsme vás sem, abychom vám řekli, že vaše Faustina je tu též a že vás čeká odměna a milost ministrova, zřeknete-li se jí."
"Nezasloužím si milosti, neboť jsem nespáchal zločin," řekl mladík hrdě.
Po těch slovech se na mladíka vrhla Clairvilová s oběma starci a v okamžiku byl nahý a spoután.
Přivedli ho tak k Saint-Fond, jenž dlouho a důkladně prohlížel jeho pěkný zadek.
"Ha," zvolal nešťastný Dormon, když pochopil, pro jakou hru byl uvězněn. "Byl jsem oklamán, jsem mezi lotry!"
"Můj pane," řekla Clairvilová, "to vám brzy dokážeme."
Po několika bohaprázdnostech mne pověřili přivedením Faustiny.
Sotva byl někdo krásnější a zajímavější než ona. Jaké nové vnady jí propůjčil její stud, když viděla, jak je přijata!
Omdlela skoro, poznavši v předmětu laskání Saint-Fondova a Clairvilové svého milence.
"Uklidněte se, krásný anděli," řekla jsem jí, "trochu tu sviňačíme, mé srdce, a jsme nestydatí; ukážete nám svůj krásný zadek a my vám nabídneme náš."
"Ale co to vše znamená? Smilování, kde jsem - vysvětlete mi!"
"Jste u ministra, svého strýce a přítele."
"Víte, jak je vaše chování pro něho urážlivé. Buďte proto poslušná a vlídná, může zase vaše věci urovnat."
"A Dormon se dovedl poddat?"
"Ach," odvětil nešťastný mladík, "jsem stejně jako ty obětí násilí. Ale po dnešním zahanbení čeká na nás brzy den pomsty."
"Zanechte své hrdinské pózy, mladíku," řekl Saint-Fond a udeřil ho prudce do zadnice, "vaše ohnivá výmluvnost vaší milence jen více uškodí."
Největší rozkoš Clairvilové nespočívala v mučení žen, dávala ve svých sklonech přednost týrání mužů. Ač mu zatím nic nedělala, přece ráda viděla jeho trýznění. Stála vedle Dormona a třela mu jej, pozorujíc se zlou zvědavostí Faustinino zahanbení; udělovala nám dokonce v tom ohledu rady.
"Kupředu," řekl Saint-Fond, musíme spojit ty, kteří se těšili na brzký svazek manželský. Nejsem tak krutý," dodal ironicky, "abych pánům nevyhověl. Clairvilová, ty je zatím připrav, já naladím dámy."
Přiznám se, že jsem nečekala tento postup. Strach, starost, neklid a strašné naříkání obou milenek přece jim nemohlo dodat chuti k lásce. Tu uskutečnil se nesporně největší zázrak přírody, jejíž moc triumfovala nade vším neštěstím: Dormon ohnivě obráběl svou milenku. Nutit jsme musili pouze ji. Ať jsme ji jakkoliv dráždili a laskali, její duše zůstala uzavřena a nedosáhli jsme ničeho, mimo slz a zoufalství.
"Tak to mám rád," řekl Saint-Fond, "nestojím příliš o výraz radosti v obličeji ženině; dávám přednost bolestnému výrazu. Ten aspoň není klamný."
Zatím tekla krev, neboť byly prvničky protrženy.
Podle přání Clairvilová držel Dormon Faustinu tak, že se přes něj nakláněla. Následkem toho se nám ukazovaly nádherné zadní tváře dívčiny.
"Držte ji tak stále," řekl Saint-Fond jedné služce, "zatím co je zpracovávána zepředu, udělám si s ní trochu sodomie."
Podařilo se to znamenitě, ale děvče, jež dosud něco takového ani neznalo, hrozně křičelo.
"Mladíku," řekl Saint-Fond, "chci od vás něco neobvyklého, co se vám asi bude zdát hodně barbarským, ale přece jen je to jediný prostředek k záchraně vaší milé. Dám ji připoutat ke sloupu a vy jí metlou rozsekáte zadek."
"Nestvůro, jak se můžeš odvážit učinit mi takový návrh?"
"Je vám její smrt milejší? Neposlechnete-li mne, zemře ihned!"
"Ach, jak se mám rozhodnout? Nemáte pro mne něco snazšího než tuto bezbožnost nebo smrt mé milenky?"
"Jsi slabší," odvětila jsem, "proto se musíš poddat. Učiň, co ti navrhujeme, jinak bude tvá milenka před tvýma očima probodnuta."
"Musíte se na věc dívat s tohoto hlediska," pravil Saint-Fond, zasazuje jí deset silných ran přes bílou zadnici.
"Ach, můj pane, nemohu..."
Protože jsme ho však stále nutili a Clairvilová křičela, že ji zabíjí jen svým odporem, dal se Dormon přece do práce; ale jak slabošsky! Saint-Fond mu musil vésti ruku a podpírati ho. Můj milenec ztratil klid a vbodl do chvějících se prsů Faustininých dýku; Dormon zdvojnásobil sílu - a omdlel.
"K čertu!" vykřikl Saint-Fond, "vidím, že to nepůjde bez přinucení; laskavost není nic platná."
S tím se vrhl na nastavenou zadnici; za pár minut byla pokryta krví. Při tom byl spáchám jiný zločin: Clairvilová, nemyslíc na to, aby Dormonovi pomohla, mučila ho s všemožnou krutostí.
"Mstím své pohlaví," křičela a trýznila Dormona stejně jako Saint-Fond Faustinu.
Oba nešťastníci byli za chvíli v odporném stavu. Musím doznat, že jsem ještě Clairvilovou dost neznala: její krutost mne přiváděla v úžas. Když jsem však spatřila, jak si potírá obličej krví své oběti, jak ji líže a pije, jak jí zuby vykusuje celé kusy masa, jak si tře poštěváček o krvavé rány, které sama způsobila - pak teprve jsem viděla, jakým je zvířetem. Když na mne křičela: "Dělej to taky tak, Julietto!" dala jsem se strhnout hrozným příkladem té kanibalky, a snad ještě spíše silou své fantasie, a přiznávám se, přátelé, že jsem ji napodobila.
Saint-Fond nechtěl nic většího podniknout, dokud nepřijde druhý pár. Zatím jsme je pevně spoutali.
Druhému páru, Delmorovi a Felicitě, byl určen stejný osud, jen s tím rozdílem, že měl být postup zcela obrácený.
Felicita, opravdu krásná dívka, trochu bělejší než její sestra, měla stejně krásné formy a velmi výrazné oči. Měla víc energie než její sestra, zase však Delmor méně než Dormon.
Když náš ničema i druhou zprznil zezadu, vystříkl své semeno do krásného zadku Delmorova, při čemž rval rozkošné prsy Felicitiny. Nyní seděl klidně mezi Clairvilovou, jež s ním filosofovala, a mnou, jež jsem mu jej třela, a radil se s námi před spoutanými obětmi o jejich osudu.
"Jsem katan této rodiny," řekl, "tři jsem zde již popravili, dva jsem dal zabít na venkově; jednoho otrávit v Bastille a doufám, že ani tito čtyři nám neujdou. Takové účtování je rozkošné."
Nešťastníci slyšeli naše řeči, viděli naši otevřenost vůči sobě - a neumírali.
Delcorem vynalezené kolo na mučení bylo přineseno. Saint-Fond je pozoroval a úd se mu mohutně ztopořil při myšlence, někoho do něho vplésti. Pak to zvíře vyložilo hlasitě vlastnosti tohoto pekelného nástroje a řeklo, že děvčata musejí losovat, která z nich má být do kola vpletena.
Clairvilová byla proti tomu. Řekla, že jí musíme dopřát potěšení, aby na něm nejdříve viděla muže, protože na dívce již je jednou vyzkoušela. Žádala o Dormona, jenž jí pomátl hlavu.
Ministr pravil, že dámy mají míti přednost, aby zemřely první při tomto novém mučení. Přece však se podrobil. Při losování dostal černý lístek Dormon.
"Obejměte svou nevěstu," řekl můj milenec, rozvazuje Dormona, jemuž nechal spoutány jen ruce a nohy. "Polibte ji, bude vás po celou dobu vaší popravy pozorovat. Slibuji vám, že jí to zatím udělám zezadu."
Saint-Fondův úd byl neobyčejně ztopořen. V jeho tváři bylo vidět barbarskou krutost. Ruku měl stále na zadnici své oběti.
"Kupředu, zatracený lumpe," řekla Clairvilová, plna radosti, že ho uvidí v takovém stavu. "Saint-Fonde," pokračovala ta megera, "máme tu málo mužů a chtěla bych, aby mi to někdo udělal, zatím co bude Dormon dodělávat."
"Jeho milenka ti ji bude honit," řekl Saint-Fond, "a já ti posloužím zezadu."
"Poteče krev na nás?"
"Zajisté"
"Tož do práce," řekla Clairvilová, "polib mne, kurevníku, než půjdeš na smrt!"
Protože odporoval, vytřela si o jeho nos zadek. Pak mu bylo dovoleno obejmout svou nevěstu, rozplývající se v slzách.
Clairvilová mu jej třela a Saint-Fond lechtal poštěváček mladému děvčeti. Na konec ho služky přivázaly na hrozné kolo.
Faustina byla položena na Clairvilovou a musila ji tříti; při tom mě má přítelkyně líbala a lechtala.
Saint-Fond obráběl Faustinu zezadu. Brzy jsme byli všichni zakrváceni. Děvčátko nesneslo toto divadlo až do konce: zemřelo, zničeno bolestí.
"Ještě okamžik," vykřikl Saint-Fond, "ta kurva snad zemře bez mého přičinění." S těmi slovy se vystříkl do jejího mrtvého těla.
Clairvilová, jež svírala Delmorův šourek, zatím co jsem ho bodala jehlou do zadnice, byla za pustého hulákání třikrát ukojena než Dormon zemřel.
Zbývala nám již jen Felicita se svým ženichem.
"K ďáblu," řekl Saint-Fond, "na mučení této kurvy se musím odškodnit. Prve viděla dívka umírat svého milence, nyní to bude obráceně."
Byla odsouzena k nabodnutí za živa a Saint-Fond jí vlastní rukou vrazil do řiti tyč, jež opět vyšla ústy.
"Příteli," řekla Clairvilová, "prosím tě, dopřej mi výběr mučení této poslední oběti. Zdá se mi, že se ten chlap podobá Ježíši Kristu a chci s ním naložit podle toho."
Myšlenka vzbudila mnoho veselosti.
Za Saint-Fondova tęte-ŕ-tęte s obětí byly pečlivě vykonány přípravy.
Popis mučení byl položen na zadnici jedné služky a já jsem předčítala a vedla jednání. Mladíkovi se nyní vedlo zle.
Clairvilová, Saint-Fond a druhá služka prováděli mučení. Přibili ho na kříž. Utrpěl stejné rány, jaké zasadili chytří Římané Galilejskému. Probodli mu bok a korunovali ho trny. Dali mu pít z houby. Když jsme viděli, že neumírá, obrátili jsme ho. Neznám muk, jichž by byla jeho zadnice ušetřena; bodali jsme ji, pálili a rozdírali.
Konečně Delmor, šílící bolestí, zemřel.
Clairvilová a Saint-Fond byli současně hotovi.
Po těchto bezbožnostech následovala bohatá hostina.

Po čase přišla ke mně Clairvilová a navrhla mi zvláštní podnik. Byly právě velikonoce.
"Pojď se mnou ke zpovědi."
"Zbláznila jsi se?"
"Nikoliv, ale myslím na to již dlouho. A chtěla bych to s tebou provésti."
"Proč?"
"V karmelitánském klášteře je mnich - krásný jako den. Toužím po něm již půl roku. Chci si s ním zamrdat. Půjdeme k němu ke zpovědi a rozpálíme jeho smysly nejdivočejšími detaily; jsem přesvědčena, že nám sám učiní nabídku a ukáže způsob a cestu, jak se k němu dostat. Pak ho důkladně vypumpujeme."
"Zpověď, která svádí karmelitána, je dobrý nápad," řekla jsem nyní.
"Ale profanování hostie by mi bylo stejné, jako spálení kousku papíru."
"Správně, ale papír je pouhým papírem a na kousku hostie lpí náboženské uctívání celé Evropy."
Jely jsme kočárem. Naše bezvadné toalety se znamenitě hodily k našemu chování a páter Claudius, jehož jsme si daly zavolati, nás pokládal ve zpovědnici za dvě zbožné kajícnice.
Clairvilová začala.
Ubohý karmelitán byl hned v ohni.
Pak jsem se dala do práce já.
"Oh, můj otče, mějte se mnou slitování, musím se vám vyznat ze strašných zločinů."
"Odvahu, mé dítě. Bůh je dobrý a milosrdný. Co se stalo?"
"Oh, mé nemravnosti a výstřednosti se denně opakují. Roztrhla jsem přes své mládí všechna pouta a odvrátila jsem se od Nejvyššího. Protože mne nyní nezná, potřebuji vás jako prostředníka. Budete se chvěti z mých hříšných vášní."
"Jsi provdána?"
"Ano a denně svým nevázaným životem prohřešuji se proti svému choti."
"Milenec, toť bláznovství."
"Všechny druhy neřestí s muži i se ženami..."
"Jsi vášnivá!"
"Nenasytná, můj otče. Žene mne to na dráhu hříchu přes všechnu pomoc, již mi poskytuje náboženství."
"Mám se vám vyznat? Dokonce i v této chvíli ruší akt milosti myšlenka, že jsem s vámi sama. Hledám boha před jeho soudnou stolicí a nalézám rozkošného muže, jemuž bych se hned poddala."
"Má dcero," řekl úplně poblázněný ubožák, "tvůj stav mne bolí, lituji tě. Jen veliké pokání..."
"Oh, největší by bylo, kdybych tě již nesměla spatřit. Božský muži, tvá řeč se dotýká mého srdce místo rozumu a nalézám vzrušení, kde jsem hledala klid. Sejděme se někde jinde. Opusť toto prostředí, které mne naplňuje strachem. Přestaň na chvíli být sluhou božím!"
Bílá a plná prsa, která jsem mu obratně ukázala, vlhké oči a touha, která ho měla přesvědčit o mém stavu, účinkovaly.
Byl celý bez sebe.
"Sladká ženo," řekl zaníceně, "vaše přítelkyně mi učinila podobné návrhy, k jakým mne vedou vaše oči, a hořím touhou po jejich provedení. Jste sirény, okouzlující sladkou řečí.
Pryč z kostela! Mám tu poblíž pokojík a tam se vás pokusím uklidnit."
Pak zavřel zpovědnici a vzal Clairvilovou za ruku.
Odešli jsme rychle.
Byla již temná noc. Claudius nám řekl, abychom ho opatrně na 20 kroků sledovaly. Brzy jsme přišli do zastrčeného a tajemného domku, kde nás mnich pohostil piškoty a likéry.
"Rozkošný muži," řekla Clairvilová, "zanechme všech těch mystických řečí. Chceme si s tebou obě zamrdat. Zasměj se s námi naší lsti a uspokoj nás. Zbožňuji tě už půl roku a poslední dvě hodiny myslím jen na tvůj ocas."
Vyhrnula si sukně
"Vidíš, co ti nabízím. Je brouček hoden svého ptáka?"
Při tom se vrhla na postel a rychle se ukázal mohutný stožár.
"Nebesa, to je nástroj, Julietto," řekla Clairvilová a třásla se chlipností. "Popadni toho kozla a veď jej k útoku."
Stalo se jí po vůli.
Šíp zmizel rychle v pochvě, která již byla čtvrt hodiny vlhká touhou po něm.
"Oh, milí přátelé, chcete-li mít krásný vzorek údu nebo stojanu, obraťte se na karmelitána."
Claudiův úd byl 9 coulů tlustý a 13 dlouhý. Sotva jsem objala oběma rukama jeho strašnou hlavu. Zázrakem přírody měl tři kulky. A byly plné, jako oteklé.
Sotva pronikl Clairvilové do pochvy vystříkly celé proudy. Claudius mne třel prsty, zatím co s ní obcoval. Když přestal, zůstala Clairvilová ležet. Onanovala se v očekávání příští soulože.
Ztopořil se mu hned znovu.
Claudius se vyhnul mé ruce a chtěl sám vniknouti do nabízené mu dírky.
"Nikoliv," vykřikla Clairvilová a odmítla žár svého ctitele. "Julietto, povzbuď mi chuť, nech mi jej tančit na poštěváčku."
Claudius se podvolil těmto přípravám. Konečně, jako běžec, který spatří cíl, se utrhl a ponořil se do propasti. Položil mne při tom vedle Clairvilové a potom s ní vší silou obcoval a mne velmi obratně rozdražďoval.
"Roztrháš mne, Claudie," křičela Clairvilová zuřivě, "ó, božský ptáčníku, nevydržím tvých nárazů, každý mně vyhání z těla proudy šťávy. Líbej mne aspoň a strkej mi jazyk do úst tak hluboko, jako ocas do pochvy."
"Ó, ďáble, jsem již zase hotova, nedělej to po mně," odstrkovala ho, "zadrž, musíš mi to udělat ještě víckrát."
Nešťastník se však nedovedl ovládnout a byl dvakrát hotov. Vystřebala jsem mu z údu pěnivý proud na Clairvilinu kundu.
"U všech kurev," vykřikla Clairvilová a zdvihla se, "ten chlap mne dorazil. Julietto, ty ho nesneseš."
Přece se však vzpamatovala a chytla jeho úd. Aby jej sluhovi páně ztopořila, pokoušela se o lízání, ale tento stožár se jí nevešel do úst. Konečně si pomohla jinak: vstrčila mu dva prsty do zadnice. Je to osvědčený prostředek pro lidi zvyklé souložit zezadu.
Na otázku Clairvilové se Claudius přiznal, že také v mládí se svým společníkem...
"Nu, dobrá, to můžeme potřebovat," řekla Clairvilová a odkryla mnichovi zadek; políbila jej a začala lízat.
"Ano, uděláme ti to odzadu!" a ukázala mu godemické. "Tvá milenka se stane tvým milencem. Mrdejte, přátelé, dám mu to zezadu a pak nám to může, bude-li mít chuť, oplatit. Podívej se," řekla a odkryla si zadnici, "tohle má stejnou cenu jako kunda, kterou máš v práci. Vzhůru, ničemo, a omrdej tuto novicku, která se ti prve zpovídala. Za trest jí to udělej, ty šoustači, a hlavně stejně dobře jako mně."
Ležela jsem na posteli s roztaženým nohama a s oltářem připraveným k zasvěcení. Ale ač jsem to ve svých výstřednostech přivedla již daleko a ač jsem již užila nejpěknějších mužských údů Paříže, tento jsem přece nepojala bez přípravy.
Clairvilová měla se mnou soucit.
Navlhčila jazykem mnichův nestvůrný žalud a moje stydké pysky. Pak mi vstrčila ruku pod zadnici, aby ji přiblížila tomu hromotlukovi, a druhou zaváděla mohutný stožár do mé přední dírky. Claudius, odvážný po prvních vítězstvích, sevřel mne vší silou kolem boků, potil se a s pěnou u úst dostal se dovnitř. Jeho úspěch mne však stál krev. Bylo to, jako bych dosud byla pannou. I bolest jsem měla tutéž. Brzy se však změnila v nejsladší rozkoš a pochutnávala jsem si na každém nárazu. Obdařily jsme mnicha rozkoší a pak jsme ho dali zajmouti. Když se mu pak jeho úd po prvé vzpřímil, uřízla mu jej u samého břicha a dala si jej chirurgem preparovat. Tak získala nejkrásnější a podivuhodné godemické, jaké jsem kdy v životě viděla. Claudius vydechl za strašných muk svou duši a Clairvilová tato muka v své chlipné zuřivosti zesílila až k šílení. "Nuže," řekla mi ta děvka, když nás zalil svým semenem, "neříkala jsem ti, že po porážce toho chlapa mi po něm ještě něco zbude?"
Pak následovala jiná příhoda. Moji lidé mi ohlásili asi pětačtyřicetiletého muže; je prý ve velké bídě a neústupně prý prosí o milost, aby se mnou mohl nerušeně promluvit. Nejdříve jsem mu vzkázala, že nejsem zvyklá přijímat lidi jeho druhu a že, když má doporučení ministrovo, mi má poslat krátké memorandum a pak že uvidím, co se dá dělat. Cele tvrdošíjný žebrák neodcházel. Spíš ze zvědavosti než z jiného důvodu jsem ho pustila konečně do salonu, v němž jsem obvykle udílela audience, a poručivši svým lidem, aby se nevzdalovali, připustila jsem návštěvu té nové osobnosti.
"Mé jméno je Bernole, madame," řekl neznámý, "a vím, že jste je nikdy neslyšela, ale znal jsem velmi dobře vaši matku, kterou jste bohužel brzy ztratila. Říkám ,bohužel`, neboť přes skvělý život, jaký vedete, by vám přece nebyla trpěla vaše nevázanosti a výstřednosti."
"Můj pane," přerušila jsem muže, "tón, jakým začínáte, je tuším nevhodný, chcete-li prosit o pomoc."
"Jen pomalu, Julietto," odvětil Bernole, "žádám o pomoc a je velmi pravděpodobno, že mám také právo užíti tónu, který se vám nelíbí."
"Nuže, pane, ať jste kdokoliv, poslyšte..."
"Slyšte raději sama, Julietto, že, žádám-li vás o pomoc, prokazuji vám tím velikou čest. Prohlédněte si tyto papíry a uvidíte, slečno, že pomoci potřebuji a že mám na ni právo."
"Nebesa, co to vidím, zvolala jsem, prohlédnuvši doklady. "Cože? Moje matka se provinila! A s vámi!"
"Ano, Julietto, jsem vaším otcem," odpověděl důrazně Bernole, "mně děkujete za svůj život. Jsem bratranec vaší matky a byl jsem rodiči pro ni určen. Tu se nahodil výhodnější sňatek, který ona přijala, ač byla se mnou těhotna. Jen mně děkujete za svůj život a černé znaménko na prsou dokazuje, že mám pravdu. Máte je též, Julietto?"
"Zajisté, pane!"
"Tož poznej přece svého otce, ty chladná, bezcitná duše! Váháš-li ještě, přečti si tyto doklady, aby ses přesvědčila. Po smrti tvé matky - vím, byla to těžká smrt - přivoděná darebáctvím jistého Noirceuila, s nímž jsi se spustila, ač jsi o všem věděla, a jenž by byl zítra zničen, kdybychom měli důkazy, tedy po její smrti se na mne hrnulo neštěstí se všech stran. Mé jmění bylo ztraceno, stejně jako jmění tvé matky. Již osmnáct let žiji z veřejné dobročinnosti."
"Pane," řekla jsem krátce, "může být všechno pravda, co mi tu říkáte, ale já v tom nenacházím žádného závazku pro sebe. Mám nezměnitelné zásady, které k vůli vám nemohu měnit. Vracím vám doklady vašeho otcovství. Nedovedete si představit, jak je mi lhostejno, měla-li jsem nějakého otce, nebo ne. Radím vám, abyste hleděl co nejrychleji zmizet, ježto bych vás jinak musila dát vyhodit oknem."
Současně jsem vstala, abych zazvonila. Bernola se vrhl proti mně.
"Nevděčné dítě," zvolal, "netrestej mne za chybu, kterou oplakávám celý život. Nejsi-li mým dítětem, nemáš-li v sobě mou krev a nezasluhuji-li tvé pomoci, dovol, abych svá práva nahradil pláčem bídného člověka a prosbami." Při tom se mi zhroutil k nohám a zalévaje je slzami zvolal: "Julietto, oplýváš bohatstvím a tvůj ubohý otec nemá ani na chleba, ulehči bídu milenci své matky, jedinému muži, kterého milovala, nebo, chceš-li, aby tě Bůh potrestal, zatvrď své srdce nářkům nešťastníka."
Mé dosud lhostejné myšlenky brzy vzplanuly vášní. Do mého srdce se vplížila krutá chlipnost, jaká mne jímala vždy při myšlence na nějaký hrozný zločin.
"Vysvětlila jsem vám již," řekla jsem tomu chudákovi, "že vás neznám a že nikdy nic nedávám žebrákům. Naposledy vás vyzývám, abyste opustil moje pokoje, nechcete-li zhynout v mém vězení."
Muže popadla jakási zuřivost. Vykřikoval střídavě prosby, nadávky, něžnosti, proklínání i urážky a tloukl hlavou o zem a krví zaléval mou obuv. Tato krev byla mojí a to mne bavilo, takže chvíli trvalo, než jsem zazvonila.
"Seberte ho," řekla jsem svým lidem, a "ven s ním!"
Uposlechli mne.
Byla jsem rozpálena. Musela jsem se uklidnit v klínech svých žen, které k tomu potřebovaly plné dvě hodiny.
Takové jsou následky zločinu na srdce mého druhu.

Druhého dne u mne obědval ministr s Noirceuilem. Ptala jsem se posledního, zda zná jistého Bernola, jenž tvrdí, že byl milencem mé matky a mým otcem.
"Ano," řekl Noirceuil, "znám tu příhodu. Měl své statky vedle tvého otce a ztratil je mou vinou současně s ním. Byl velmi za dobře s tvou matkou a není jeho zásluhou, že dosud nejsem oběšen. Tohoto ostnu se musíme zbavit."
"Zcela jistě," řekl ministr, "stačí, aby Julietta řekla slovo a zítra bude Bernole spát v Bastille."
"Nikoliv," řekl Noirceuil, "z toho si uděláme jiné divadlo."
"Ovšem," řekla jsem, "žalář je pro takového ničemu příliš dobrý. Víte, jak jste zpracovali mou duši, a buďte jisti, že se ukáží plody vašeho učení. Chlap musí zemřít mou vlastní rukou."
"Ó, Julietto," zvolal ministr, opojen šampaňským, "podívej se, jak tvůj nápad účinkuje na můj ocas."
"Budeš mít sílu k provedení toho činu?"
"Přísahám ti to při tomto údu," řekla jsem, chápajíc se strašného nástroje, který Saint-Fond vytáhl.
Noirceuil využil příležitosti mého sehnutí a zmocnil se mé zadnice.
"Poslyšte," řekla jsem, "zahraji si s ním tak, aby mi to udělal do zadku. Ty a Saint-Fond nás překvapíte a za trest mne přinutíte, abych ho sama zabila. Řekněte to Clairvilové, aby z této sladké ničemnosti také něco měla."
Oběma se můj plán tolik líbil, že je již nic nemohlo zadržet. Dostala jsem od obou dvojnásobnou dávku do zadnice, neboť má zločinná fantasie je přivedla do extase.
Ihned mi dal Saint-Fond 500.000 franků se slibem, že dostanu ještě jednou tolik, až bude čin proveden.
Pospíšila jsem si na venek a napsala jsem Bernolovi, že se ve mně probudila láska k němu. Řekla jsem mu, že tento div provedl zdravý venkovský vzduch, který mívá na mne vždycky dobrý vliv. Můj muž přijel. Nemůžete si představit můj požitek z jeho oklamání. Byla jsem přímo opojena a mou první starostí bylo, abych mu ukázala všechno své bohatství. Dráždivé laskání dokončilo jeho uchvácení.
Konečně přišel čas oběda. Dala jsem jej připravit stejně pečlivě jako posledně, a jakmile jsme se najedli, pozvala jsem Bernola na pohovku a nabídla mu svoji zadnici.
Přemožen mými sofismaty ponořil se do ní a hned potom na nás s křikem vrazili Clairvilová, Noirceuil a Saint-Fond.
"Julietto," řekl Saint-Fond, "zasluhovala bys, abych tě za tvé zneužití důvěry rozsekal i s tímto netvorem na kusy. Máš jediný prostředek k záchraně, ty nevěrnice: Vezmi tuto pistoli, určenou původně pro tebe; jsou v ní tři kulky, jimiž pošleš tohoto bídníka na onen svět."
"Nebesa, co ode mne žádáte! Vždyť je to můj otec!"
"Krvesmilná sodomistka se lehko stane i vražednicí svého otce!"
"Jaký rozsudek!"
"Musí to být, jinak zemřete oba!"
"Dejte mi tedy zbraň. Vřele milovaný otče," zvolala jsem, "odpusť mi vraždu pro násilí, jemuž jsem, jak vidíš, vystavena."
"Zab mne, potvoro," odvětil Bernole, "ale nemysli si, že ti věřím a že zakryješ svůj zločin."
"Správně, tatíčku," řekla se smíchem Clairvilová, "aby ti bylo jasno, věz, že tvá smrt je jejím dílem a přiznej, že má právo učinit neškodným individuum, které přivedlo na svět takovou dceru!"
Připravili jsme všechno. Bernol byl přivázán na židli a hlavu měl deset kroků ode mne. Saint-Fond si lehl na pohovku a vpálil mi svůj úd do zadnice. Noirceuil ho jednou rukou bil a druhou se sám ukájel. "Mám čekat, až budeme hotovi?"
"Ne, odprav ho hned! Jak vystřelíš, poteče s jeho krví současně mé semeno!"
Vystřelila jsem, Bernol zachroptěl, trefen do čela a my jsme byli všichni najednou za pustého řevu hotovi.
Noirceuil se musil druhého dne vrátit do Paříže; zůstala jsem s Clairvilovou se Saint-Fondem na venkově.
Po našem návratu přivedl mi Saint-Fond svoji dceru, jejíž pokoje byly během naší nepřítomnosti upraveny.
Děvče bylo neobyčejně krásné: božská ňadra, svěží pleť, gracie a krása všech částí těla, ušlechtilý obličej a romantický duch.
"Zde je má dcera," řekl Saint-Fond, představuje mi ji; "je určena pro Noirceuila, jenž se snad nebude zlobit pro důvěrnost, kterou jsem si dovolil a kterou denně opakuji: Není ještě všechno zničeno. Zepředu je Alexandrina dosud pannou, ale panenství své zadnice ztratila již dávno. Nikdo si nevšimne," pokračoval Saint-Fond, "že je vždy ráno mrskána a večer zneužívána. Svěřím ti tu dívku. Vychovej ji, ať je hodna přítele, jemuž je určena. Dej jí poznat chuť všech zločinů a odpor k ctnosti. Nastupuješ má práva; pěstuj v ní vše, co jsi sama dosud prožila."
Příští noc jsem ztrávila s Alexandrinou. Děvče bylo stejně krásné jako chladné a klidné. Byla jsem ve svých ideích tak pevná, má lhostejnost a flegmatičnost byly tak bezpečné - ať už z přesycení nebo ze systému - že jsem ji mohla mít deset hodin v náručí a mazlit se s ní, aniž bych ztratila hlavu.
Alexandrina mi ukázala své tělo i duch s nové stránky, neboť měla takový temperament, že, když jsem ji chtěla dráždit, našla jsem ji vždy hotovou k výbuchu. Ptala jsem se jí, zda ji bolelo, když ji otec prznil zezadu.
"Jen s počátku, nyní jsem si tak zvykla, že již nic necítím."
Protože však mám ještě důležitější věci k vyprávění, řeknu vám o Alexandrině jen to, že se provdala za Noirceuila, byla v naději, nevím, jak se to mohlo státi, a že po mé krátké výchově zemřela brzo jako oběť ničemnosti svého muže, jemuž jsem při orgiích k tomu dopomohla.

Uběhl nějaký čas od mé poslední návštěvy společnosti. Stále obklopena rozkoší, nevěděla jsem, čemu dát přednost. Sotva jsem vstoupila, dostalo se mi se všech stran poklon a pochvaly a brzy jsem byla jejich obětí, ač jsem přišla sama užívat. Neměla jsem chuť opětovat žár asi čtyřicetiletého muže, jenž mne začal mrdat, a pracovala jsem jen mechanicky, pozorujíc bedlivě mladého abbé, jenž střídavě mrdal zezadu dvě dívky a současně se dal mrdat. Byl jen několik kroků od nás. Mé návrhy ho vzrušily a věnoval mi víc pozornosti než individuím, jimiž byl zaměstnán. Jakmile jsme se zbavili svého okolí, spojili jsme se.
"Tvůj způsob rozkoš se mi líbí mnohem víc než těch, jichž jsem byla právě obětí. Nechápu, jaké potěšení může míti muž v kundě."
"Také tomu nerozumím," řekl Chabert (hrál později v mých dobrodružstvích významnou úlohu). "To znamená," řekl rozkošný abbé, "že tento stojící úd tě lépe zalechtá v zadku než v pochvě."
"Ovšem," odvětila jsem.
"Nuže," řek a vzal s sebou toho, který ho právě mrdal, "pojďme do budoáru a ukážu ti, že máme podobné chuti."
Vstoupili jsme. Chabertův společník měl ocas jako osel, abbé byl také dobře urostlý, ale má díra je unavila oba. Slíbila jsem Chabertovi, že ho vyhledám a pospíšila jsem do serailu.
Když jsem tu ztrávila s muži dvě hodiny, poslala jsem si do ženského serailu pro oběť. Toužila jsem sestoupit do oněch hlubin mezi zdmi, v nichž se člověk cítil jako pod zemí.
Vzala jsem si dvě děvčátka ve stáří pěti a šesti let a nikdy jsem nepoznala většího blaha. Mohla jsem tam křičet a nadávat podle libosti.
Byli by nás dřív uslyšeli naši protichůdci než obyvatelé této zeměkoule a vystoupila jsem po množství hrozných rozkoší na povrch sama, ač jsme dolů šly tři.

Uběhly asi čtyři měsíce od té doby, kdy jsem obcovala se svým otcem, a byla jsem velmi rozčilena, obávajíc se, že jsem těhotná.
Brzy jsem poznala, že mám pravdu a rychle jsem se rozhodla. Obrátila jsem se na proslulého porodníka, dosti nesvědomitého a obratného, jenž do mé matky zavedl dlouhou, ostrou jehlu a embryo zabil. Za dvě hodiny vyšlo bez bolesti.
Jednoho dne řekla Clairvilová:
"Mám adresu neobyčejné ženy, k níž se musíme podívat. Vyrábí a prodává všechny možné jedy, prorokuje a jen zřídka se mýlí."
"Dává též na jedy recepty?" ptala jsem se.
"Za padesát louis."
"Vyzkoušené?"
"Před námi, přejeme-li si toho."
"Pak jdu s tebou, Clairvilová, měla jsem jedy vždycky ráda. Je rozkošný pocit, míti v rukou život druhého. Cítila jsem, že ve chvíli, kdy jsi mi to řekla, zachvěly se mé nervy chlipným otřesem."
Na konci Faubourgu sv. Jakuba bydlela v malém, osamělém domku dobrodružka, již jsme hledaly.
Sluha zazvonil a stará služka se ptala, co si přejeme. Pak nás zavedla do nízkého sálu, když nás dříve požádala, abychom nechali kočár v sousedním hostinci.
Za čtvrt hodiny se objevila Durandová. Byla to velmi krásná žena, čtyřicet let stará, krásně vyvinutých tvarů, římské hlavy, výrazných očí, příjemného hlasu, jemného chování, měla zkrátka vše, co znamená půvab a ducha.
"Paní," řekla má přítelkyně, "lidé, které dobře znáte a jimž sloužíte, nás posílají k vám. Nejdřív nám máte předpovídat budoucnost; zde je za to 25 louisů. Dále nám musíte prodat prostředky k ovládnutí života; dáte nám kompletní sbírku jedů. Zde je odměna za poučení," řekla Clairvilová, dávajíc jí dalších 50 louisů. "Ukažte nám též svoji zahrádku a pak půjdeme dále."
"První, co vidím, je, že jste obě krásné dámy," řekla Durandová, "a že dříve než vám vyhovím, musíte podstoupit obřady, které se vám možná nebudou líbit."
"Oč jde?" ptala se Clairvilová.
"Musíte se mnou jít docela nahé do temného pokojíka, kde vás zbičuji."
"Hodně?"
"Až do krve, drahé přítelkyně, neslevím vám nic z nutných příprav, potřebuji k svému prorokování vybičovanou krev."
"Tož pojďme," řekla Clairvilová, "v svém postavení souhlasíme se vším."
Kabinet, do něhož jsme vstoupily, zasluhuje popisu. Černě vymalovaný a jen málo osvětlený lampou, měl asi 20 stop rozlohy. Celá pravá strana byla vyplněna všemožnými kamny a jinými chemickými přístroji, nalevo byla spousta lahviček a pohárů na několika stolech. Vpředu zakrývala záclona prostor, o němž promluvím později. Uprostřed byl dřevěný sloup pokrytý černým sametem. K tomu nás Durandová přivázala obličeji k sobě obrácenými.
"Nuže," řekla, "jste ochotny podstoupit trochu bolesti, abyste dosáhly, po čem toužíte?"
"Zajisté," odvětily jsme, "jen do toho!"
Pak nás Durandová něžně políbila, ohmatala naše boky a zavázala nám oči. Potom zavládlo naprosté ticho. Dostaly jsme, nevědouce od koho, každá 50 ran metlou. Ta byla tak zelená a tvrdá, že jsme brzy krvácely, ač jsme tomu byly zvyklé. Přece jsme však nepromluvily, neodvážily jsme se naříkat. Pak někdo ohmatal naše zadnice a jistě to nebyly ruce Durandové.
Hned to začlo znova. Nemohly jsme tentokrát pochybovat o pohlaví našeho mrskače, neboť se nás dotýkal mužský úd. Smáčel se v naší krvi. Dva nebo tři polibky se dotkly našich zadnic a dokonce jsme v nich pocítily jazyk. Začla třetí procedura: Tentokrát nebylo použito metel, ale velmi ostrých trnů. Cítily jsme je, ač citlivost našich zadnic otupěla; v proudy krve se mísily polibky a exekuce byla skončena. Sňali nám pásky s očí a byla tu jen Durandová, stírající nám opatrně látkou krev. Odvázala nás, vykoupala naše zadky ve vodě s octem a ptala se, jak jsme trpěly.
"Na tom nezáleží," odvětily jsme, "co bude dál?"
"Nuže, musíte si pohonit poštěváčky," řekla Durandová. "Je nutno, abyste byly rozdělané, mám-li vám předvídat budoucnost."
Potom nás čarodějka položila obě vedle sebe na pohovku tak, že naše hlavy byly za záclonou, o níž jsem se zmínila dříve. Pak nás Durandová spoutala provazy přes prsa tak pevně, že jsme se nemohly zdvihnout a vidět, s kým máme co činit. Polonahá seděla u nás. Její nádherná prsa byla ve výši našich obličejů. Dala si je od nás líbat a pozorovala naše tváře a pohárek s naší krví. Někdo nás rozdělával nejdříve na poštěváčku, pak v pochvě a na konec s velkým uměním v zadnici. Zdvihali a roztahovali nám stehna a přiměřeně velkým údem jsme byly střídavě mrdány zepředu i zezadu.
"Paní," řekla jsem Durandové, když jsem poznala tento podvod, "zajistěte si tohoto muže."
"Hlupačky," odvětila Durandová, "není to muž, nýbrž bůh."
"Zbláznila jste se," řekla na to Clairvilová, "neboť předně není vůbec boha, a i kdyby byl, posloužil by si - jako vzor dokonalosti - jen naší zadnicí a nikdy kundou."
"Ticho," řekla Durandová, "poddejte se rozkoši masa a nestarejte se, kdo vám ji poskytuje. Ještě slovo a vše je ztraceno."
"Nic neříkáme, ale pamatujte si, že nechceme dostat ani děti ani příjici."
"Nemáte se čeho bát od boha," odvětila Durandová, "ale jen klid, nemohu vám více říci."
Tu jsem cítila, jak se ocas, který mne obráběl, důkladně vyprázdnil do mého zadku.
"Nyní půjdeme k jedům," řekla Durandová, "je-li někdy krásné pracovat na plození lidského pokolení, bývá ještě příjemnější je ničit."
Jedy byly ve velkém množství uspořádány podle druhů. Nejdříve jsme Durandovou požádaly o ukázku báječných účinků semene ropuchy.
"Mileráda, vyberte si jedno z obou děvčat."
Rozvázaly jsme tu, jež se nám hodila. Durandová se nás ptala, nechceme-li ji dát mrdat mužem a při tom ji otrávit.
Odpověděly jsme, že nám tím způsobí potěšení.
Durandová zazvonila. Vstoupil hubený, bledý muž, zpustlého zevnějšku a bídně oblečený; v stáří padesáti let.
"To je muž," řekla jsem Clairvilové, "jenž nám to prve udělal."
"To by mohlo být," řekla Durandová. "Alzamore, musíš tu dívku připravit o panenství, při čemž ji tyto dámy otráví. Jsi připraven k boji?"
"Sem s ní, ukáži vám, co umím!"
Zmocnil se děcka a ve dvou minutách mu protrhl panenskou blánu. Tekla krev. Měl opravdu úžasnou sílu. Clairvilová podala maličké jed v číšce bouillonu. Hned ji zachvátily křeče. Alzamor ji otočil a mrdal ji při tom zezadu. To jen zvětšilo její bolesti a křik. Byl to hrozný pohled. V šesti minutách byla mrtva a její smrtelný zápas byl děsný. Muž vyrážel odporné skřeky, z nichž jsme poznaly, že je to týž, jenž prve obšťastnil nás.
Durandová pokračovala ve svých výkladech o jedech. "Zde je spálené maso ethiopského tygra. Musíte poznat jeho rychlý účinek."
"Učiňme pokus," řekla Clairvilová, "ale s mladým mužem."
"Jaké stáří?"
"Osmnáct až dvacet let!"
Hned se objevil hezký urostlý mladík, ale tak sešlý, že jsme hned uhodly, že je jednou z obětí této čarodějnice.
"Chcete se ním potěšit?"
"Ano," řekla jsem, "ale musíš se k nám přidat."
"Jakže, chcete mne zřít při mrdání?"
"Ano," odvětila jsem.
"Zděsíte se však, jsem při tom hnusná."
"Dej pokoj," řekla Clairvilová, "nás jen tak nepolekáš; jsi nás hodna a chceme tě vidět při práci."
Bez dalších řečí začla Clairvilová rozdělávat mladíka, zatím co já jsem svlékala Durandovou, hltajíc její krásné tělo očima, rukama a jazykem. Měla nad pomyšlení krásné, svěží a bílé formy, nádhernou zadnici, prsa a poštěváček: tak tvrdý a velký jsem dosud neviděla. Pojala jsem k ní hned vřelou náklonnost a začla jsem se s ní s rozkoší mazlit. Tu přitáhla Clairvilová mladíka za jeho úd a odstrčila mne, aby jí jej zavedla do pochvy. Bránila se však se strašným křikem:
"Proč na mně chcete takové nechutnosti? Nechci jej do pochvy, nemohu! Myslíte, že jsem obyčejná žena?"
Odstrčila muže pěstí a nabídla mu svůj zadek. Clairvilová zavedla úd stejně lehce do otvoru zadnice, jako by jej zastrčila do měkké pochvy. Pak ta kurva začala chlipně skákat a já jsem její extasi uspíšila lízáním, líbáním a všemožným mazlením. Nelze si představit choutky té ženy, špínu její řeči, nespoutanou neřest jejích ideí, krátce nestvůrnost celé její bytosti, vytvořené neuvěřitelnou silou její vášně. Chtěla uprostřed kruhu líbat naše zadky. Lízala nás a zmocňovala se nás jako muž. Když ji uchvátily smysly, křičela po jedu.
"Ne," řekla Clairvilová, "nejdříve nás ten chlap musí všechny omrdat."
Durandová odporně křičela, svíjela se a dostala hnusný nervový záchvat. Ztratila takovou spoustu semene, že jsem měla po svém lízání plná ústa. "Nic není ztraceno," řekla Durandová, odstrkujíc mladíka. "Zabraňte mu ve vystřiknutí, bude lépe mrdat!" Protože můj zadek byl nejblíže, dostal celý náboj jeho údu, který byl v zadku Durandové tak dobře připraven. Zatím co jsem byla mrdána, srkala jsem proudy semene Durandové, jíž Clairvilová vylizovala zadek.
Pak přišla na řadu moje přítelkyně, a když ji mladík obráběl, dostal od Durandové prášek. Dostal křeče dřív než měl čas vytáhnout ocas ze řiti mé přítelkyně a tak zemřel při mrdání, což přivedlo Clairvilovou do takové krise vilnosti, že jsem se bála, že zemře.
"Čert mě vezmi!" křičela. Myslím, že vypustila současně se svým semenem duši. Nelze si představit, jak její úd naběhl a jakou chlipnost ve mně vzbudil. Vášnivé ženy! Otravujte své milence, když je máte v zadku nebo v pochvě, a uvidíte výsledek!
"Neznám vášně," řekla Durandová, "ani fantasie, ani bláznovství nebo bytosti, kterou bych vám nemohla opatřit. Musíte mi jen o pár hodin dříve oznámit svá přání."
Šly jsme tam znovu, ale Durandová zmizela. Dobře zamčený dům se přes naši námahu neotevřel a všechna pátrání po té zajímavé ženě zůstala bezvýsledná.
Když jsem získala jmění násilným smilstvem, krádeží, vraždou a krvesmilstvem, koupila jsem si tento venkovský zámeček a v klidu a rozvážně prožívám nyní svůj život.


Autor de Sade 24.7.2005
Povídky od autora: de Sade
přečtena: 11136 x
Průměrná známka: 2.96 tři po 145 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Julietta - part IV.
Copyright (c) 2004 - 2016 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist