EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Justina čili prokletí ctnosti 1

Úvod » BDSM » Justina čili prokletí ctnosti 1

Komentáře (0) | Doporučit | Tisknout | 994


Justina čili prokletí ctnosti 1



Možnost osvítit temné cesty sloužící prozřetelnosti k dosažení cílů, předsevzatých při stvoření člověka a naznačit podle toho plán, který by vedl k vyššímu poznání v oněch ubohých dvounožcích, postrkovaných neustále rozmary oné bytosti, jež prý je řídí tak despoticky k světlu rozumu. Možnost stanovit řád, nutný k vyjádření zákonů této prozřetelnosti v člověku a nakreslit cestu, jíž nutně musí jít, chce-li zabránit bizarním rozmarům oné osudovosti, které dává dvacet rozličných jmen, aniž ji může definovat. Tato možnost by byl vítězstvím filosofie. Vycházíme-li ze sociálních konvencí, nevzdáváme-li se k nim nikdy úcty, naočkované nám výchovou, zjistíme skoro vždy, ke svému neštěstí, že život se nás dotýká jen svými trny, zatímco ti, jimž není na světě nic svatého, trhají růže. Ačkoliv lidé obdaření přírodou dostatečným zdrojem ctnosti, která je dost silná, že je povznáší nad všeobecnou úroveň konvencí, poznají brzy, že je pro ně výhodnější dát se strhnout kalným proudem života, než se mu bránit. Poznají, že ctnost při veškeré své kráse je jejich nejhorším rádcem a že v tomto veskrze zkaženém století je nejlepší oddat se zlu již v mládí a hledět tak pokud možno brzy uvést své počínán v harmonii a počínáním ostatních. Lidé vzdělaní, zneužívající někdy – možno-li tak říci – vědy, již ovládají, říkají s andělem Jesradem ze Zadiga, že není zla, z kterého by nevzniklo dobro a dodávají k tom, že v dokonalém uspořádání našeho světa se musí velikost zla rovnat velikosti dobra, aby svět zachoval svou rovnováhu.
Odstranění všech těchto nebezpečných filosofických sofismat je nejdůležitějším úkolem dnešního spisovatele. Je téměř jisto, že dobře vylíčený příklad pronásledované ctnosti může vrátit i nejzkaženější duší na cestu dobra. Může se sice zdát absurdním a nemorálním, líčíme-li přemíru neštěstí, které drtí něžnou, citlivou a ctnost vyznávající ženu a popisujeme-li na druhé straně nejskvělejší blahobyt jiné ženy, která popírala ctnost celým svým životem, ale zrodí-li se jen jediné zrnko dobra po přečtení těchto příběhů, nikdo nám nesmí vyčítat, že byly nabídnuty veřejnosti.
1787

Hraběnka de Corville byla z těch Venušiných kněžek, jejichž bohatství je důsledkem okouzlujícící tváře, mnohých neřestí a rozmanitého smilstva. Měla krásnou postavu, jako havran černé vlasy a v jemných rysech jejího obličeje zářily černé očí nádherného výrazu. Celý její zjev vydechoval onu módní nevěru, která osvěžujíc většinu vášní, činí ženu žádoucí. Nicméně dostalo se jí nejlepšího vychování. Narodila se dcerou velkoobchodníka v ulici Saint-Honoré. Byla společně se svou mladší sestrou vychována v jednou z nejlepších klášterů Paříže, kde jí až do jejího patnáctého roku nebylo nic odepřeno. V tomto období, tak osudném ctnosti mladé dívky, selhalo vše v jediném dni.
Strašný úpadek uvrhl jejího otce do postavení tak hrozného, že mu nezbylo, než uprchnout do Anglie, chtěl-li uniknout neblahým následkům finanční katastrofy. Zanechal své dcery manželce, která zemřela následkem zármutku osmého dne po jeho odjezdu. Jeden nebo dva příbuzní se radili o tom, co učinit s oběma děvčaty a když se ukázalo, že na každou připadá podíl asi jednoho sta zlaťáků, rozhodli se otevřít před ně dveře kláštera. Paní de Corville, která se tehdy jmenovala Julietta a její duch byl tak vyvinutý, jako by jí bylo třicet let, neměla v době příběhu, který vypravujeme, jiného pocitu, kromě radosti ze svobody, jíž nabyla. Ani okamžik neuvažovala o hrozných událostech, které zlomily její okovy. Její dvanáctiletá sestra Justina byla nadána něžností a obdivuhodnou citlivostí a jsouc nevinná a povahy zasmušilé, pociťovala všechnu hrůzu svého postavení. Kolik strojenosti, pletichářství a koketnosti bylo možno číst v tazích Julietty, kolik cudnosti, jemnosti a plachosti jste mohli obdivovat v podobě Justiny. Panenský obličej, postava delikátní a štíhlá, zuby jako ze slonoviny a krásné plavé vlasy. Takové byly jednotlivé detail portrétu této líbezné mladší sestry. Obě dostaly k opuštění kláštera lhůtu dvacet čtyři hodiny a na jejich vůli zůstalo, aby naložily s oněmi sty zlaťáky, jak samy uznají za dobré. Julietta opojená vědomím svobody, utěšovala Justinu, ale když viděla nezdar své snahy, začala ji hubovat. Řekla jí také, že je nemyslitelné, aby dívky jejich mládí a krásy zemřely hladem. Poukazovala na dceru kterési sousedky, jež utekla z domova a nyní, bohatě vydržována vrchním nájemcem daní, jezdila v kočáře po Paříži. Justinu pojala hrůza z tohoto případu zkázy. Řekla, že raději zemře, než by jej následovala a když viděla Juliettu, odhodlanou žít mrzce a nepočestně, rozhodně odmítla nabídku společného ubytování. Obě opustily klášter společně, jak bylo určeno, ale rozešly se, jakmile jim zmizel z očí.
Jako dítě Justinu milovala a hýčkala švadlena její matky a nyní si představovala, že se jí tato žena ujme. Vyhledala ji, vylíčila jí svou bídu a požádala ji o práci. Byla však tvrdě odbyta.
„Je nutné, aby mi již první krok do světa přinesl je zármutek? Tato žena mne kdysi milovala, proč mne dnes zavrhuje? Běda, to asi proto, že jsem chudý sirotek. Proto, že si váží jen těch lidí, z nichž má prospěch,“ řekla si malá nešťastnice a uvědomuje si to, šla a vyhledala kněze své farnosti a žádala ho o radu. Duchovní jí odpověděl vyhýbavě. dodal však, že chce-li sloužit, rád jí u sebe poskytne přístřeší.
Když takhle mluvil, vzal ji za bradu a dal jí polibek příliš světský na kněze. Justina pochopila dobře jeho úmysl. Odtrhla se a pravila: „Pane, nežádám o místo služky, žádám vás o radu v mém neštěstí a vy chcete, abych za ni zaplatila svým mládím.“ Kněz pobouřený těmito slovy, otevřel dveře a hrubě ji vyhnal. Justina, dvakrát zapuzená, najímá si malý pokojík, zaplatí zaň předem a oddá se zármutku nad krutostí svého osudu.
Opustíme ji v tomto temném útulku a vrátíme se k Juliettě, abychom nejstručnějším způsobem pověděli, jak se během patnácti roků stala ženou s titulem „rentiera“, majitelkou tří domů na venkově a paláce v Paříži a manželkou pana de Corville, státního rady, muže velkého vlivu, na nejlepší cestě k ministerskému křeslu. Když vyšla z kláštera, vyhledala Julietta kuplířku, jejíž jméno a adresu slyšela od své přítelkyně. Přišla k ní s uzlíkem pod paží a s tváří učednice. Vypravovala své příběhy a prosila, aby se jí ujala.
„Jak jste stará, mé dítě?“ tázala se paní Du Buisson.
„Za několik dní mi bude patnáct, madame.“
„A nikdy vás nikdo nemrdal?“
„Ne paní, přísahám, že ne.“
„Někdy však v takových klášteřích – nějaký almužník – snad jeptiška – přítelkyně – musím mít přesné důkazy, že jste dosud pannou.“
Du Buissonová si nasadila brýle, a ukazujíc na divan, pravila: „Pojďte sem, milé dítě a obnažte se, abych viděla.“ Sedla si k ní a zatímco Julietta se připravovala k prohlídce, vzala kuplířka do ruky její prs a tvářila se spokojeně. Sotva děvče odložilo kalhotky, vjela ji rukou mezi stehna, jež přes slabý odpor roztáhla a vnikla k tuhému lehce zachmýřenému pahorku.
„Položte se a rozevřete ještě více nohy, milé dítě,“ usmívala se kuplířka, „Nemusí to býti vždy muž. Někdy je to kostelní svíce, přítelkyně. Ach, jak je sevřená, svěží!“
A mlaskajíc jazykem, vnikala prstem do vlhnoucího otvoru. Chvíli v něm pohybovala prstem a Julietta by ráda sevřela nohy. Vlny blaha ji zalévaly a když se kuplířka přesvědčila o neporušenosti panenství a laskala dlaněmi sevřené poloviny pružné zadnice, rozlilo se jí v celém těle rozkošné horko a dívka by byla v mnoha slastných vzdeších hotová.
Du Boissová přivinula ji k sobě s potlačovanou vášní, neboť se nechtěla projeviti před dítětem, jehož velitelkou se měla stát a pravila: „Je dobře, milé dítě, jsem spokojena! Zůstaňte zde, podrobíte se mým radám. Dám vám pokoj s prádelníkem a zrcadlem a budete míti svou služku. Umění, jemuž se u mne naučíte, ukáže vám, jak se domoci ostatního.“
Du Buissonová se zmocnila malého Juliettina ranečku, zeptala se jím má-li peníze. Když se jí přiznala ke svým sto zlaťákům, vzala jí také peníze a ujistila mladou dívku, že je uloží k jejímu prospěchu. Potom novicku představila družkám. Od té doby bylo její panenství na prodej. V následujících čtyřech měsících bylo prodáno postupně osmdesáti osobám, aniž byl podvod odhalen. Po skončení tohoto trnitého noviciátu považovali Juliettu za opravdovou dceru domu a směla brát podíl na všech chlípných orgiích. Jestliže se až dosud oddávala mužům přirozeně, libovala si nyní v nejpustších rozkoších, tajných a zhýralých prostopášnostech.
Julietta ztratila jakýkoliv pocit mravnosti a triumfy dosažené v neřesti, zneuctily dokonale její duši. Cítila se zrozena ke zločinu. Chtěla v něm nabýt proslulosti a uniknout tak vadnutí v podřízeném postavení, v němž by byla nucena dopouštět se týchž ponižujících špatností, aniž by jí však přinesly žádaného užitku. Pro tyto vlastnosti se zalíbila jednomu starému, zhýralému šlechtici, který si ji zpočátku objednával ke svým čtvrthodinovým dobrodružstvím. Julietta však uměla tento poměr proměnit v prvotřídní vydržování. Zjevovala se konečně v divadlech i na promenádách a mezi ženami, vyznamenanými modrou stuhou řádu Cetheřina. Tato darebačka si vedla tak dobře, že za čtyři roky zničila tři muže, z nichž nejchudší měl sto tisíc zlatých roční renty. Její kariéře se již nic nestavělo do cesty. Zaslepenost mužů byla tak veliká, že čím horší pověsti nabývala, tím silněji po ní toužili.
Když jí bylo dvacet let, jakýsi hrabě de Lorsange, čtyřicetiletý šlechtic angerský, k ní vzplál takovou láskou, že se rozhodl dát jí své jméno. Připsal jí dvanáct tisíc liber renty, zabezpečil pro ni zbytek svého bohatství, dal jí dům, služebnictvo, livreje a tím jakési společenské postavení, jež za dva, tři roky zatlačilo vzpomínku na její původ. Tehdy zapomněla nešťastná Julietta na své mládí a dobré vychování a zkažená špatnými knihami a radami, hnána sobeckou žádostí po rozkoších a penězích, pojala úmysl zkrátit dny života svého manžela. Tuto myšlenku provedla tak obratně, že nikoho nenapadlo soudně ji stíhat. Pak pohřbila všechny stopy svého zločinu a vrátila se ke svým starým zvykům. Ale poněvadž se nyní považovala za známou osobnost, připojila k nim trochu více slušnosti. Nebyla to již vydržovaná dívka. Byla to bohatá vdova, pořádající rozkošné večeře, na nichž se scházela nejvybranější společnost. Ale přece jen spávala s muži za dvě stě zlatých a prodávala se za pět set na celý měsíc. než jí bylo dvacet šest let, zničila mnoho mužů a provedla asi pět nebo šest potratů ze strachu, aby jí porody nezničily její krásné tělo. Všechny tyto zločiny nebránily chytré a ctižádostivé bytosti objevovat denně nové hlupáky a zvětšovat tak neustále své jmění. Je pravda, bohužel, že bohatství provází skoro vždy zločin a že jen v samém lůně nejpromyšlenější mravní zkázy můžeme nalézt to, co lidé nazývají štěstím.
Konečně dostala Julietta do svých tenat pana de Corville, který se rozhodl, že ji k sobě připoutá navždy. Sňatek se uskutečnil a hrabě s ní žil čtyři roky, když náhodná koupě pozemku u Montargisu jim vnukla nápad strávit několik letních měsíců na venkově. Vyjeli. A když v kterési stanici, unaveni dlouhou cestou dostavníkem, odpočívali u okna hospodské světnice, spatřili vůz, jenž se zastavil před vchodem a jakási společnost vešla do hospody. Když se již zdálo, že ve voze nikdo není, vystoupili dva biřicové a hrubě vytáhli z košatiny mladou dívku, zahalenou v ubohý plášť, svázanou jako se váží zločinci. Po výkřiku překvapení, který unikl paní de Corville, obrátila se dívka a ukázala tak něžnou a jemnou tvář, postavu tak sličnou a prostou, že se pan de Corville nemohl ubránit zájmu o toto stvoření. Sešel dolů a tázal se, co tato ubožačka udělala.
„Je obviněna ze dvou nebo tří těžkých zločinů, krádeže, vraždy a žhářství a je odsouzena k smrti,“ odpověděl biřic. „Přiznávám se, že já ani můj druh, nedoprovázeli jsme dosud zločince s takovou nechutí, jako dnes. Ta dívka je stvoření nejpokornější, a jak se i zdá nejpočestnější na světě.“
„To je zajímavé,“ řekl pan de Corville. „Nemohl by to být jeden z obvyklých omylů nižších soudů?“
„Možná. Byla souzena v Lyonu, ale nyní ji vezeme do Paříže, kde bude potvrzen rozsudek. Vrátí se však, aby byla popravena v Lyonu.“
Paní de Corville, slyšíc tuto zprávu, požádala svého muže, aby dívku a příběh jejího neštěstí vyslechl. Pan de Corville se dal poznat biřicům, zaručil se za vězeňkyni a poručil, aby ji dovedli do jeho pokoje. Uposlechli, rozvázali ubožačku a když jí vnutili trochu potravy, vyzval ji paní de Corville, aby vypravovala, jakým způsobem, s tváří tak poctivou a moudrou se octla v postavení tak neblahém.
„Vypravovat vám příběh mého života, pravila krásná nešťastnice, znamená, dát vám nejpádnější příklad nevinnosti pronásledované nehodami. Můj příběh by byl obžalobou a hanobením prozřetelnosti a to je hřích, a já se toho neodvažuji.“ Z očí ubohé dívky vytryskly slzy a vzlykot přerušil její vyprávění.
„Dovolíte mi, abych své jméno i původ, i když jsou počestné, zamlčela? Ztratila jsem rodiče v ranném mládí a doufala jsem, že s malým obnosem, který i zanechali, najdu poctivé zaměstnání. Avšak odmítajíc všechny místa, spotřebovala jsem pomalu vše. Čím chudší jsem byla, tím menší naději jsem měla a tím urážlivější a potupnější pomoc se mi nabízela.
Ze všech hrubostí, které jsem pocítila v této bídě, ze všech mrzkých návrhů, jež mi byly učiněny, povím pouze to, co se mi přihodilo u pana Dubourga, jednoho z nejbohatších pařížských obchodníků. Označili mi jej jako dobrého člověka, jehož vliv a bohatství by mohlo zmírnit můj osud. Ale ti, kteří mi to poradili, chtěli mě buď oklamat nebo neznali tvrdost jeho srdce a zvrhlost jeho mravů. Po dvouhodinovém čekání v předsíni byla jsem uvedena konečně k němu. Pan Dubourge byl muž asi čtyřicetipětiletý. Vstával právě z postele, oděn pouze jakousi košilí, sotva přikrývající jeho nahotu. Tázal se mne, co bych chtěla. „Běda, pane,“ odpověděla jsem. „Jsem chudý sirotek, a přestože mi není ještě čtrnáct let, znám už všechny nuance neštěstí.“
Vylíčila jsem mu své příhody, obtížné hledání místa, bídu a hlad a naprostou marnost nalézt jakoukoliv práci. Řekla jsem mu o naději, s jako jsem ho vyhledala a prosila jsem, aby mi usnadnil možnost pracovat a žít. Pan Dubourg mne pozorně vyslechl a tázal se mne, jsem-li počestná.
„Nebyla bych tak chudá a v takové tísni,“ řekla jsem, „kdybych se chtěla počestnosti vzdát.“
„Mé dítě, jakým právem si činíte nárok na pomoc bohatých, když chcete zůstat počestnou?“
„Chci jim sloužit, pane.“
„Služby takového dítěte, jako jste vy, nemají v domácnosti žádné ceny, ale s méně směšnými mravními zásadami byste mohla dobře žít. Ctnost, s níž se tolik chlubíte, není ve světě k ničemu. Marně se jí honosíte, nedostanete za ni ani sklenici vody. Lidé mé třídy nedávají almužny. To je jedna z věcí, o niž se nejméně zajímají. Za každý peníz, který opustí jejich kapsu, chtějí být odškodněni. A co jim může dát chudá dívenka, jako jste vy, za jejich podporu, jestliže jim chce dát svou nevinnost?“
„Ach, pane, v lidských srdcích není tedy žádného milosrdenství a žádného citu?“
„Velmi málo, mé dítě. Zavrhujeme mánii pomáhat někomu zadarmo. Snad by tím byla na chvíli polichocena naše pýcha, ale nic není tak plané a pomíjející, jako požitky pýchy. chceme tedy raději sklízet odměnu za naši pomoc ve formě rozkoše, kterou nám může, například dát miliskování s děvčátkem, jako jste vy. To je výhodnější než pocit pýchy nad rozdávanými almužnami. Pověst velkomyslného člověka se nevyrovná, pokud jde o mne, jediné vteřině rozkoše, kterou byste mi mohla poskytnou, a proto vám pomohu jedině, když mě budete poslušna ve všem, co se mi líbí od vás žádat.“
„Jaká tvrdost, pane! Nemyslíte, že vás nebe zato potrestá?“
„Pamatuj si, mé dítě, že nebe je věcí, která mne na světe zajímá nejméně. Mám peníze a při vědomí té trošky moci nad lidmi, vzdoruji mu denně bez strachu a mé rozkoše a vášně mají půvab jen tehdy, když přestupují záměry prozřetelnosti.“
„Ach, pane, podle těchto zásad je tedy nutno, aby chudý zahynul!“
„Co na tom, Francie má více poddaných, než jich potřebuje! Ale proč naříkat nad osudem, když záleží jen na vás, abyste se zařadila do třídy vládnoucích.“
„Za jakou cenu, spravedlivé nebe!“
„Nečiním nátlak na vaše vnitřní názory, ponechte si je, ale práce, kterou vám uložím a za niž obdržíte slušnou, ačkoli ne přílišnou odměnu, budete přesto muset vykonávat. umístím vás u své hospodyně, budete jí sloužit a vždy ráno, jednou jako žena ona, a jednou můj sluha, budou s vámi souložit před mýma očima, neboť jedině pohled na cizí rozkoš může roznítit mou vášeň. Vyžaduji to, protože jsem jinak uzpůsoben přírodou než většina lidí. Moje hospodyně není mladá, ani příliš půvabná a já doufám, že právě protiklad její ohyzdné tváře a vašeho mládí mi způsobí obzvláštní slasti. Její poštěváček je velký jako mužský úd a ve vašich ústech mi poskytne pohled, jemuž se, co do vzrušení, žádný jiný nevyrovná. Ona žena vás ostatně naučí oněm zvláštním rozkoším, které jsou vyhraženy duchům výjimečným. A doufám, že za pomoc, jíž vám poskytnu, se mi odvděčíte snahou a poslušností. Můj sluha nezná výběru. Je to tvoru hrubý, jehož zvířecí vášeň mne ukájí. Chci, abyste mu byla ve všem po vůli. Jeho slabostí je začít v kundě a skončit v ústech. Poslechnete ho ve všem, neboť zná postoje, které mne dráždí.“
Odpusťte, madame, že vám líčím tyto podrobnosti, ale chci vám v mezích svých slabých sil podat nedokonalý obraz zkázy, která mi hrozila. Jak vám říci, že tento netvor vyžadoval, abych jeho sluhovi lízala zadní otvor, anebo chtěl-li mne vidět poníženou, aby sála jeho semeno. Jak jsem se rděla, když mi zakazoval ukojení mezí hýžděmi, a přísahal, že mne zničí, poskvrním-li svou řiť, která je určena jen k jeho potěšení, bude-li dostatečně podrážděn. Jen ztrácejíc dech, mohu vám vypravovat, že mne chtěl vidět znásilněnou onou ženou, zatímco by do ní jeho sluha zarazil svůj rožeň zezadu, přičemž on – pan Durbourg – vnikne mezi moje zadní tváře a vylije tam svou dávku rozkoše.
Jak vám mám vylíčit ohavnost tohoto návrhu! Byla jsem nesmírně ponížena a nebyla jsem schopna odpovědět.“
„To je vše, co pro vás, mé dítě, mohu učinit,“ podotkl zpustlík, povstávaje se zdviženou košilí, zpod níž v hustém a řásnitém vlasu visel polotuhý úd s modrou hlavou, zauzlený jako lano. Pozoroval se škodolibým uspokojením zděšení v mých očích a shledávaje je rozkošným, ukázal mi ohromný svrasklý a drsný vak, v němž se pohybovala dvě veliká klubka nahoru a dolů, jakoby dýchala. Zavřela jsem oči a odvrátila jsem se odporem, ale on, neustále se usmívaje, s očima podlitýma vilností, dodal: „Nemohu vám však za tento dlouhý a velmi trnitý obřad slíbit podporu déle než na dva roky. Je vám čtrnáct let, v šestnácti budete volná a můžete si hledat štěstí jinde. Až do té doby vás chci živit, oblékat a měsíčně budete dostávat jeden zlaťák. Dobře si vše rozmyslete, uvažte stupeň bídy, z níž vás chci pozvednout, uvědomte si, že na této nešťastné planetě musí trpět každý, kdo se nenarodil bohatým.“
Nemravné návrhy a mé zděšení rozněcovalo vášeň tohoto netvora. Uchopil mě surově za límec a řekl, že napoprvé mi sám ukáže, co napříště bude chtít jen vidět. Chtěla jsem se mu vymknout, ale padla jsem tváří na stůl, kde mne surovec neurvale držel a vyhrnul mé sukně. Prádlo napjaté k prasknutí a vzedmuté mými zadními oblinami, vydráždilo ho k sveřepé zběsilosti, v níž mi plochou rukou zasadil několik prudkých ran. Má ubohá prdelka zrudla purpurově, Dubourg mi strhl kalhotky, vyhrnul košili nad boky, a trhal mé zadní polokoule od sebe, snaže se mezi ně násilně vecpat svůj hrozný, do jedinečné mohutnosti naběhlý úd. Křičela jsem, ale umlčel mne dvěma políčky, přičemž jsem se mu vymkla. Jeho zvrácená vášeň mu však dodala veliké síly. Jediným rozmachem mne srazil na kolena tak, že můj obličej přišel těsně před jeho fialový úd. Uchopil mou hlavu oběma rukama a nutil mne, abych netvora vzala do úst. Nic mi nepomohly slzy a úpěnlivé prosby. čím více jsem naříkala, tím více se rozplameňoval. Abych nemohla uniknout, ovinul si mé boje rozpuštěné vlasy kolem boků a zdusil mé výkřiky ve svém nadměrném ohanbí. Konečně se mi podařilo povstat, neboť ve svém zoufalství jsem zaťala zuby do jeho břicha. Ale kalhotky mně obtočily kolena a padla jsem na podlahu. Zuřivec, šílený vášní, vrhl se na mne znovu a přitiskl svůj úd k mému zadečku. Ucítila jsem prudkou bolest, způsobenou nehty, zaťatými do hýždí. Rozevřel mne a vnikl na kraj zadní dírky. Byla jsem však příliš těsná a nadto jsem se zmítala zoufalými pohyby. Můj nářek snad, snad dráždění, které mu způsobila má ubohá prdelka, přivedly jeho zvířecí smilnost ke konci a já jsem se náhle cítila zalita horkým, silným, několikráte opakovaným výstřikem lepkavé hmoty, jež stříkala z jeho údu takovou silou, že mi tryskla až na šíji. Zvrhlík ustal na chvíli a tu mi mé neštěstí dodalo odvahy a síly. Vytrhla jsem se mu a vrhla se ke dveřím.
„Zhýralče,“ volala jsem, prchajíc, „nechť nebe, tebou tak uražené, tě jednou potrestá! Nejsi hoden bohatství, jež podle užíváš, ani vzduchu, který dýcháš a jejž tvá sveřepá surovost a vilnost znečišťuje.“ A ponořena ve smutné a temné úvahy, prchala jsem k domovu. Žena, u níž jsem bydlela, a která znala mé neštěstí, radostně mi vyšla vstříc a řekla mi, že konečně nalezla dům, kde mne rádi přijmou, budu-li se ovšem dobře chovat.
„Ó, nebesa,“ řekla jsem, „tuto podmínku ráda splním.“ Muž však, kterému jsem měla sloužit, byl starý lichvář, jenž bohatl půjčováním na zástavy a který okradl každého, když měl jistotu, že to lze provést beztrestně. Bydlel v ulici Quineampoix, kde obýval první patro se starou hospodyní, již zval svou ženou. Šla jsem k němu.
„Žofie, řekl mi pan Harpin (Žofie bylo jméno, které jsem si dala), první ctností je poctivost. Ukradnete-li někdy v mém domě haléř, dám vás oběsit. Těšíme-li se moje žena a já, několika příjemnostem ve stáří, je to proto, že jsou ovocem našeho nesmírného přičinění a veliké střídmosti. Jíte hodně, mé dítě?“
„Trochu chleba denně, pane,“ odpověděla jsem. „Vodu a trochu polévky, jsem-li tak šťastná, že ji mám.“
„Polévky. U čerta, polévky?!“
„Hleď miláčku,“ řekl lichvář své ženě, „vzdychej nad rozmachem přepychu! Rok hledá místo, rok umírá hladem a teď chce jíst polévku!“
„Vaříme polévku jedou týdně, v neděli, a to jen pro nás, kteří čtyřicet let pracujeme jako galejníci. dostanete denně tři unce chleba, láhev vody a každé dva roky jedny staré šaty po mé ženě. Kromě toho ročně tři zlaté služného. Uspokojíte-li nás a povznesete-li pořádkem a úpravností blahobyt domu. Uklidíte třikrát denně náš šestipokojový byt, denně ustelete mou a ženinu postel, budete otvírat návštěvám dveře, pudrovat mou paruku, česat mou ženu, ošetřovat psa, kočku a papouška, opatříte kuchyň, uvaříte pro nás, vycídíte nádobí, pomůžete ve všem mé ženě a zbytek dne použijete k šití prádla a k pletení punčoch a čepců.“
Paní, snadno pochopíte, že pouze člověk ve velké bídě mohl přijmout takové místo. Nejen, že práce byla nad mé síly, ale copak jsem mohla žit za to, co mi nabízeli? Střežila jsem se však něco namítat a nastoupil jsem téhož večera.
Kdyby mi kruté postavení, v němž se nalézám, poskytlo možnost alespoň chvíli vás pobavit a kdybych nemusela přemýšlet, jak bych ve vaší duši vzbudila soucit, myslím, že bych vás velmi obveselila vyprávěním o lakomství, jehož svědkem jsem byla v tomto domě. Ale za rok mne tam očekávala tak hrozná katastrofa,že vzpomínajíc na ni, mohu jen stěží vyprávět několik veselých podrobností, než vás seznámím s touto děsnou událostí.
V domě se nikdy nesvítilo. Pokoj pana a paní Harpinových byl totiž obrácen k uliční lucerně, která je zbavovala nutnosti používat vlastního světla. Prádlo vůbec nikdy nenosili, neměli prostěradla, ani ručníky, protože je téměř nikdy nepotřebovali. Víno nikdy nepili. Paní Harpinová tvrdila, že voda je přirozený nápoj, který první lidé pívali a jejž nám dává sama příroda. Kdykoliv krájeli chléb, podložili košík, aby nemohly drobty, k nimž pak přidávali zbytky jídla, vypadnout a aby to vše se špetkou žluklého másla tvořilo nedělní oběd. Šaty se neklepaly a poty pána a paní měly železné podrážky. V bytě byl značně velký pokoj, jehož stěny neměly čalounů. Z nich jsem nožem škrábala omítku, kterou jsem prosívala jemným sítem. Tak jsem dělala toiletní pudr, jímž jsem zdobila pánovu paruku a panin chignon.
Ale tyto pošetilosti nebyly jedinými, které tato lakomá dvojice tropil. Nic není přirozenějšího, než že si lidé chtějí zachovat svůj majetek. Méně je však přirozené, násobí-li jej majetkem bližních. Zanedlouho jsem pozorovala, že pan Harpin bohatl tímto způsobem. Nad námi bydlil bohatý soukromník, vlastnící mnoho krásných klenotů. Snad v důsledku sousedství, snad že prošly rukama mého pána, znal pan Harpin dobře věci sousedovy. Často jsem slýchala, jak se svou ženou lituje zlaté schránky,která prý měla velkou cenu. Aby se utěšil, že toto pouzdro musel vrátit, rozhodl se pan Harpin, že je ukradne a mne pověřil provedením tohoto úkolu.
Vysvětlil mi nepatrnost krádeže a její užitečnost ve společnosti, protože zavádí jakousi rovnováhu a srovnává rozdíly bohatství. Dávaje mi paklíč, ujišťoval mne, že byt sousedův otevírá lehce.
„Ach, pane, cožpak může zaměstnavatel takhle kazit služebníka? Kdo mi brání, abych zbraň, kterou mi podáváte obrátila proti vám? Co byste mohl namítat, kdybych vás okradla podle vašich zásad?“
Pan Harpin byl velmi udiven mou odpovědí, pohlížel na mne s netajenou nevraživostí a pravil, že mne pouze zkoušel a že mohu být šťastná, že jsem odolala jeho záludné nabídce. Dala jsem se touto odpovědí odbýt, ale od této chvíle jsem tušila neštěstí.
Pan Harpin nechal uplynout měsíc, totiž dobu, která chyběla do konce druhého roku mé služby. Neřekl ani slova, nedával najevo žádný hněv, avšak když jsem jednou večer o vykonané práci odešla do svého pokoje, abych si odpočinula, uslyšela jsem v bytě hluk. Spatřila jsem, nikoliv bez úleku, svého pána, vedoucího k mé posteli komisaře a čtyři biřice.
„Čiňte svou povinnost, pane,“ řekl komisaři. „Tato nešťastnice mi ukradla prsten s diamantem za tisíc zlatých. Naleznete jej v jejím pokoji nebo u ní. To je jisté.“
„Pane, já že jsem vás okradla? Kdo ví lépe než vy, že je nemožno, abych se dopustila krádeže?“
Pan Harpin silně lomozil, aby slova zanikla a nepřestal biřice pobízet k prohlídce. Osudný prsten nalezli v mé žíněnce. Proti tak jasnému důkazu nebylo obrany. Okamžitě mně svázali a odvedli do vězení, aniž vyslechli mou obhajobu. Myslí si totiž všeobecně, že ctnost se nesrovnává s bídou a že chudoba je dokonalým důkazem viny. nespravedlivá obžaloba utvrzuje ve víře, že člověk nařčený ze zločinu se jej opravdu dopustil. Vaše nevinnost se měří podle vašeho postavení. Vaše nepočestnost se prokáže hned, jak titul nebo peníze nepřesvědčují o opaku. Marně jsem se hájila, marně jsem zapřísahala obhájce, kterého mi přidělili, svou nevinou. Můj zaměstnavatel mne obvinil, diamant nalezli v mé posteli a bylo tedy zřejmé, že jsem jej ukradla. Když jsem chtěla vylíčit hrozný rys Harpinovy povahy a dokázat, že moje neštěstí je důsledkem jeho pomsty, považovali toto obvinění za utrhání na cti. Řekli, že pana Harpina znají čtyřicet let jako krajně poctivého muže. Byla jsem odsouzena k smrti, když nenadálá příhoda, která mne osvobodila, smýkla se mnou v nové bědy života.
V téže době se mnou byla odsouzena k smrti jakási čtyřicetiletá žena, zvaná Dubois, pověstná strašnými činy všeho druhu. Tato žena se o mne zajímala. Večer, několik dnů před popravou, mi řekla, abych se nebála a byla jí nablízku. Kolem půlnoci prý v domě vypukne oheň. Někdo snad při tom uhoří, ale na tom nesejde – my se pomocí jejích přátel, kteří se k nám připojí určitě zachráníme.
Boží ruka, trestající mou nevinnost, posloužila zločinu Dubouisové. Oheň se rozhořel. V strašném požáru uhořelo deset lidí, ale my jsme byly zachráněny. Druhý den jsme došli do chatrče důvěrného přítele Duboisové, který byl pytlákem v lese Bondy.
„Jsi volná, drahá Žofie,“ pravila mi potom má zachránkyně. „Nyní můžeš volit způsob života, jaký se ti líbí. Ale mohu-li ti poradit, naplivej na ctnost, která, jak vidíš, se nikdy nevyplácí a která tě dovedla k patě šibenice, kdežto mne pře ní hrozný zločin zachránil. Podívej, k čemu na světě slouží dobro a uvažuj, stojí-li za to, ničit se pro ně. Jsi mladá a krásná, postarám se o tvou budoucnost a štěstí. Za dva roky tě vynesu na vrchol úspěchů. Upozorňuji tě však, že nepůjdeme těsnými stezkami ctnosti. Rozhodni se rychle, zde jsme bezpeční jen několik hodin a musíme odtud rychle prchnout.“
„Ach, paní,“ řekla jsem své dobroditelce. „Jsem vám velmi zavázána, neboť jste mi zachránila život. Ale jsem zoufalá, že vděčím za život zločinu. Nyní vím dobře, jakému nebezpečí kráčím vstříc, vzdávajíc se ctnosti, která stále klíčí v mém srdci. Nechť však jsou trny počestnosti sebevětší, vždy jim dám přednost před klamným leskem prospěchu a štěstí, které doprovází hřích. A když prozřetelnost dovolí, aby můj život byl trpký, snad je to proto, aby mne odměnila na onom světě. Tato naděje mírní mé zármutky, tlumí nářky, posiluje a uschopňuje mne k překonání všeho zlého.“
„To jsou nesmyslné zásady,“ pravila Duboisová, vraštíc obočí. „Pusť nebeskou spravedlnost, tresty odměny z hlavy. To vše nestojí za nic, leda za zapomenutí, jakmile vyjdeme ze školy, nebo za smrt hladem, jsme-li hloupí, že v to věříme. Tvrdost bohatců ospravedlňuje darebnost chudých. Kdyby jejich měšec byl někdy otevřen pro naši potřebu, kdyby v jejich srdcích vládla lidskost, mohla by se, mé dítě, usadit ctnost v našich srdcích. Protože však naše bída a trpělivost slouží pouze k zesílení našich okovů, jsou naše zločiny vlastně jejich dílem a my bychom byli velmi hloupí, kdybychom se jich zříkali. Příroda nás stvořila všechny rovné a když se ani osudu nechce tyto základní zákony měnit, je na nás opravovat jeho rozmary a napravovat vlastní dovedností loupeže silných. Poslouchám rád pokrytce, kteří nám káží ctnost. Je opravdu velmi snadné nekrást máme-li třikrát tolik, kolik potřebujeme k životu. Je obtížné zabývat se plánem vraždy, obklopují-li nás pochlebníci a oddaní otroci. Ale nás, Žofie, nás, jež ona barbarská, tebou bláznivě k božství povýšená prozřetelnost odsoudila plazit se po zemi jako hadi v trávě, nás, na něž se lidé dívají s odporem, protože jsme chudí, nás, které ponižují proto, že jsme slabí, na nás chceš, abychom se bránili zločinu, když jedině on nám otevírá krásy života? Chceš snad, abychom byli neustále zotročováni a ponižováni, zatímco jiní mají všechny výhody bohatství a nám nechají jen nedostatek, pokoření, bolest, střádání, slzy a šibenice? Ne Žofie, prozřetelnost již ty uctíváš, je dobrá je proto, abychom na ni plivali. Anebo je jiná, než jak se jí všeobecně rozumí a je nutno lépe ji pochopit a dobře si uvědomit: jakmile nás uvrhne do postavení, v němž se zlo stalo nezbytností a jakmile nám současně dá možnost vykonat je, činí tak proto, že zločin slouží jejím zákonům stejně jako dobro a proto, že získává jedním i druhým. Prozřetelnost nás stvořila ve stavu rovnosti a ten, kdo ji porušuje, nemá větší viny, než ten, kdo ji obnovuje. Oba jednají podle vrozených pudů. Oba si dávají pásku přes oči a oba se mají radovat.“
Přiznám se, nezviklalo-li mne nikdy nic, svádění této chytré ženy mnou otřáslo. Ale přirozenost ctnosti zvrátila v mém srdce její sofismata. Vyslechla jsem ji a prohlásila, že jsem se rozhodla nepodlehnout jejím svodům.
„Tedy dobře,“ řekl mi Duboisová, „učiň, jak ti libo. Ale nebudeš-li oběšena, což, jak se zdá, tě nemine, alespoň o nás nikdy nemluv.“
Za našeho hovoru popíjeli její druzi s pytlákem. A jak to při víně bývá, tito bídníci mne nechtěli nechat uniknout ze svých rukou, aniž se obveselí na mé útraty. Jejich zásady a mravy, zasmušilé a poměrně bezpečné místo, jejich opilost, mé mládí a má nevinnost, to vše je povzbuzovalo. Vstali od stolu, radili se a přizvali k tomu i Duboisovou. Jejich šepot mne rozechvíval hrůzou. Konečně mi oznámili výsledek porady: buď budu dobrovolně všem po vůli, anebo mne znásilní, než odejdu. Svolím-li dobrovolně, dají mi po zlaťáku, abych mohla dojít tam, kam chci. Budou-li však nuceni použít násilí, aby mne donutili k povolnosti, vrazí mi poslední muž, který se se mnou potěší, nůž do prsou, aby bylo zachováno tajemství. Potom mne zahrabou do hnojiště.
Představte si sama, paní, jak na mne působila tato ohavná nabídky. Padla jsem Duboisové k nohám, zapřísahala jsem ji, aby mne zachránila podruhé. Ale zpustlice se mému hroznému postavení jen smála, neboť má situace se jí zdála malichernou.
„Ach, hrome, pročpak jsi nešťastná, když máš podržet čtyřem chlapům, stavěným jako verdunští býci? Má drahá dcero, v Paříži by se našlo deset tisíc žen, ochotných zaplatit mnoho peněz, kdyby nyní mohly být na tvém místě. Poslouchej, dodala po chvíli, mám dost moci nad těmi lidmi a mohu ti zajistit milost, ukážeš-li se jí hodnou.“
„Co mám učinit?“ zvolala jsem plačíc. „Poroučejte paní, jsem připravena.“
„Půjdeš s námi a zúčastníš se našich podniků. Za tuto cenu ti zaručuji, že se tě nikdo nedotkne.“
Nemyslela jsem, že smím váhat. Svolujíc, šla jsem do nových nebezpečí, uznávám to, ale nikdo nemohl překazit můj útěk od nich. „Půjdu s vám,“ řekla jsem Duboisové. „Půjdu kamkoli chcete, jen mne zachraňte od vilnosti těchto mužů.“
„Děti,“ řekla Duboisová čtyřem banditům. „Tato dívka patří k nám. Přijala jsem ji do tlupy a zakazuji vám jakéhokoli násilí.“
Ale vášeň mužů bývá tak silná, že ji žádný hlas nemůže zkrotit. A tito lidé již byli ve stavu, v němž je nic nemůže zadržet. Všichni čtyři ke mně přistoupili a ujišťovali Duboisovou, že bych se stala jejich kořistí, i kdyby tu stály šibenice. Jeden lotr, podle vzhledu nejstarší, jehož vášeň však měla nejméně trpělivosti, mne uchopil hrubě za obě nohy a posadil na stůl. Dříve než jsem mohla pomyslit na obranu, rozevřel má stehna a dýkou rozřízl kalhotky. Pohled na můj obnažený klín ho rozdivočel. Muž přemáhaný vášní spustil svůj poklopec, přičemž mně druhou rukou, v níž svíral dýku, držel za hlavu tak, že jsem se pod hrozbou smrti nemohla ani pohnout. Naříkala jsem a prosila Duboisovou tak tklivě, že by se stěny byly smilovaly. Trnula jsem hrůzou, ale právě když chtěl vložit svůj chlípný úd do mé svatyně, přiskočili ostatní a odstrčili ho.
„Nejdříve bude moje,“ pravil první a sevřel mne v náručí.“ „A kdo ti dal právo načínat?“ děl druhý a odstrkuje svého kamaráda, vyrval mne z jeho rukou. „U všech ďasů, dostaneš ji až po mně,“ zvolal třetí. Potom se všichni čtyři počali porážet, bili se a váleli po zemi. V pustém hlomozu rvačky, provázené hroznými kletbami, zazníval hlas Duboisové, která je nazývala smilnými kozly, ochotnými vyvraždit se pro jednu kundu a první mrd. Muži těžce oddychovali a pod jejich rozedranými šaty jsem viděla tyčit se jejich mohutné svalstvo, jehož silný nápor bych byla ani nesnesla
Byla jsem šťastna, že je vidím v půtce, která mi dává čas k útěku. Zatímco se Duboisová zaměstnávala pokusem odtrhnout je od sebe, vytratila jsem se ze světnice. Běžím do lesa a za chvíli ztrácím dům z očí. „Bytosti nejdražší a nejvyšší,“ pravím a vrhám se na kolena. „Bytosti nejvyšší, můj ochránče, měj slitování s mou bídou. vidíš mou bezmocnost a nevinnost, vidíš, s jako důvěrou vzpínám k tobě své naděje. Rač mne vyprostit z nebezpečí, která mne pronásledují anebo mne zavolej k sobě v smrti méně potupné, nežli je ta, jíž jsem právě unikla!“ Modlitba je nejsladší útěchou nešťastných a člověk, který se pomodlí, je silnější. Vstala jsem s odvahou, a protože se začalo stmívat, ukryla jsem se v podrostu, abych přečkala noc. Zemdlenost, již jsem cítila, a vědomí, že mne nic neohrožuje, přispěly k tomu, že když jsem se druhého dne probudila, bylo slunce již velmi vysoko. Probuzení nešťastných je hrozné a smutné. Vrací je ještě s větší intenzitou k uvědomění nesnází a dává jim pocítit neštěstí v celé jeho tíži. „Jakou cenu má život, žitý v tak žalostném osudu?“ řekla jsem si, a uvažujíc o sobě, ronila jsem přehojné slzy.
Sotva jsem se vyplakala, zaslechla jsem nablízku hlasy dvou mužů. „Pojď, můj příteli, bude nám zde dobře. Nyní mi krutá a neblahá přítomnost matky nezabrání těšit se s tebou v rozkoších mně tak drahých.“
Přiblížili se a usadili se přede mnou tak, že ani jediný jejich pohyb, ani jediný projev mi nemohl ujít. A já jsem viděla…
„Spravedlivé nebe, paní,“ řekla nešťastná dívka, přerušujíc se. „Jak je možné, že mne osud vedl vždy před situace tak zvrhlé vášně, že studu obtížno je vyslechnout i vylíčit? A proč jsem se neustále musela dívat na pohlaví znetvořená chtíčem? Neumíte si, paní, ani přestavit muka, která vytrpěla má ctnost, bránící se všemi silami těmto nesmyslným obrazům, k nimž byla má nevinnost současně podivným způsobem přitahována. Viděla jsem je, jak se milují způsobem, urážejícím přírodu a její zákony. Viděla jsem ten hnusný akt se všemi podrobnostmi.“
Jednomu z mužů, tomu, který druhého ovládal, bylo asi dvacet čtyři roky a měl na sobě čistý zelený oblek. Druhý muž, byl pravděpodobně jeho služebníkem, měl velmi krásnou tvář a nebyl starší šestnácti až osmnácti let. Jejich kratochvíle byla odporná a trvala dlouho. Já jsem se nesměla odvážit pohybu, abych nebyla pozorována.


Autor de Sade 6.8.2005
Povídky od autora: de Sade
přečtena: 19194 x
Průměrná známka: 2.83 tři po 152 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Justina čili prokletí ctnosti 1
Copyright (c) 2004 - 2016 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist