EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Justina čili prokletí ctnosti 2

Úvod » BDSM » Justina čili prokletí ctnosti 2

Komentáře (0) | Doporučit | Tisknout | 995


Justina čili prokletí ctnosti 2



Zločinní herci se konečně nabažili všeho a vstali. Zeleně oblečený muž se přiblížil ke křovisku, za nímž jsem se skrývala, a chtěl zde vykonat svou potřebu. Svlékl se a hluboký stud mne dojímá, vzpomenu-li si na rýhu jeho ženské zadnice, zalepenou nečistým chámem jeho zvrhlého přítele. Když povstal, otíral svůj úd, plný výkalů, travou, na niž močil a třepal jím tak, že tekutina prýštící z něj, stříkala až na mne. Chtěla jsem uhnout, abych neviděla tento hrozný obraz a zaharašila jsem křovím. Mladík se překvapeně podíval směrem ke mně. Můj vysoký čepec mne prozradil. Muž mne zpozoroval a zavolal na mladšího. „Jasmíne, jsme prozrazení, jakási nezasvěcená dívka viděla naše hra. Pojď sem můj drahý, vyzdvihneme odtud tu darebačku a vyzvíme, co tu dělá.“
Nebránila jsem se, když mi pomohli vystoupit z mého útulku a padla jsem jim k nohám. „Ó, pánové,“ zvolala jsem, spínajíc ruce. „Slitujte se nad nešťastnicí, jejíž osud je hoden politování. Nechť postavení, v němž jste mne nalezli, nebudí vaše podezření. Je důsledkem mé bídy a nikoli mých nepravostí. Nerozmnožujte řadu běd, které mne stíhají, račte je naopak zmírnit prostředky, jež mi pomohou uniknout utrpení.“
V srdci pana de Bressac, to bylo jméno mladého muže, však nebylo soucitu. Zvrhlost smyslů tlumí v člověku milosrdenství a výsledkem zvrácenosti je zatvrzelost. V srdci pane de Bressac se družila k přirozené krutosti tohoto druhu tak veliká nechuť k našemu pohlaví, a tak přílišná nenávist ke všemu, co ztělesňovalo ženství, že bylo nesnadné vzbudit v jeho duši odezvu mých proseb.
„Co tu děláš, hrdličko lesní?“ řekl mi tvrdě člověk, kterého jsem chtěla obměkčit. „Mluv pravdu, viděla jsi vše, co jsem činil s tímto mladíkem, viď?“
„Ne, pane,“ zvolala jsem ihned a myslila jsem, že zamlčujíc pravdu, nehřeším. „Buďte si jist, že jsem viděla pouze věc velmi obyčejnou. Viděla jsem vás a onoho pána sedět v trávě, a domnívám se, že jste spolu rozmlouvali. To je vše.“
„Chci uvěřit,“ odpověděl pan de Bressac. „To je k tvému štěstí, neboť kdybych se domníval, že jsi viděla ještě něco jiného, neopustila bys nikdy živa tuto houštinu. Vzhůru, Jasmíne, máme dost času a můžeme vyslechnout příhody této kurvy.“ Oba se posadili do trávy a poručili mi přisednout. Vyprávěla jsem jim upřímně vše, co se mi stalo ode dne, kdy jsem přišla do města.
„Pojď, Jasmíne,“ pravil pan de Bressac, vstávaje, sotva jsem skončila. „Spravedlivá Thémis sama odsoudila tuto tulačku. Nechť tato cudná kurva vytrpí trest, který si zasloužila. To, co činíme, není zločin, je to ctnostné jednání, drahý příteli, je to obnovování mravního pořádku a poněvadž je naším nešťastným údělem občas jej rušit, obnovme jej alespoň jednou, když k tomu máme příležitost. Oba surovci mne zdvihli a vlekli mne ke stromu, aniž je můj nářek a moje slzy dojímaly. „Přivážeme ji takhle,“ pravil de Bressac svému sluhovi a postavil mne břichem ke stromu. Podvazky, kapesníky, řemeny a vším co měli s sebou jsem byla svázána tak nelidsky, že jsem nemohla pohnout jediným údem. Potom mi strhli sukni, zdvihli košili na ramena a začali se znova rozpalovat pohledem na mé trýzněné tělo, jehož nevinná spanilost nenalezla milost před jejich očima. Vysmívali se mým vnadám, tupíce je hrubými výrazy, jež rozplameňovaly jejich chtíče stejně jako můj pláč. Kousali divoce pružné maso mého zadku, roztahovali rukama jeho obliny a vráželi prsty do mé ubohé dírky. Trpěla jsem nesnesitelně. Svíjela jsem se bolestí a pouta se mi každým pohybem zařezávala hlouběji do těla. Řemen, protažený mezi nohama, palčivě drtil mou růžičku. Sluha posléze strčil svůj tvrdý úd mezi mé zadní tváře a jeho pán mu své pohlaví vrazil do jeho nečisté zadní díry. Potom se oba šíleně zmítali a drásali mé tělo do krve tak dlouho, až mne v blažených vzlycích, které ze sebe vydávali, zaplavil horký výstřik sluhovy nečistoty. Zmocňovala se mne mdloba. Potom se chopili loveckých nožů. Domnívala jsem se, že mne zabijí nebo že rozřežou všechny části mého těla, které jejich nestoudnost obnažila. „Stačí,“ děl de Bressac. „To stačí, aby nás poznala, aby viděla, co bychom s ní mohli provést a stačí to, chceme-li ji učinit otrokyní. „Žofie,“ pokračoval, rozvazuje má pouta, „oblečte se, mlčte a následujte nás. Spolčíte-li se se mnou, nebudete toho nikdy litovat. Moje matka potřebuje komornou, uvedu vás k ní a zaručím se za vás. Jestliže zneužijete mé dobroty a zradíte mou důvěru, pak pohleďte na tento strom, který bude vaším smrtelným ložem.“
Oblékla jsem se a vrhla se k jeho nohám. Stěží jsem naléhala slova, kterými bych mu vyjádřila svou vděčnost.
„Pojďme,“ pravil de Bressac. „Vaše počínání bude mluvit na vás.“ Šla jsem pokorně a tiše za nimi. Za hodinu jsme dorazili do zámku hraběnky de Bressac. Rozkázali mi počkat v místnosti, kde mi Jasmín velmi slušně předložil něco k jídlu. Za půl hodiny přišel pro mne pan de Bressac, aby mne představil hraběnce.
Paní de Bressac byla krásná, čtyřicetipětiletá žena, zdála se mi naprosto počestnou. Byla již dva roky vdovou a byla nesmírně bohatá. Každého roku přispívala k příjmům svého syna značnou částkou peněz, aby kryla jeho nemírnou potřebu. Její dům měl alespoň sto tisíc zlatých ročního příjmu a pan de Bressac neměl bratra, ani sestry, takže bylo zřejmé, že veškerý majetek připadne po smrti hraběnky jemu. Oba strávili na tomto statku tři měsíce v roce, jinak žili v Paříži.
Pan de Bressac mi poručil, abych vše vypravovala a když jsem skončila, řekla mi paní hraběnka: „Vaše cudnost a prostota nedovolují mi pochybovat o vaší nevinnosti. Nechci od vás jiných důkazů, než prokázat, že jste opravdu dcerou muže, jejž jste mi označila. Je-li to pravda, pak vám pravím, že jsem znala vašeho otce. Pokud jde o záležitost v domě Harpinově, postarám se o její urovnání. Postarám se, aby byl zrušen rozsudek a abyste se bez obav opět mohla objevit v Paříži. Ale rozmyslete si to vše dobře Žofie. Všechno vám slibuji pouze za cenu bezúhonného chování. Vidíte tedy, že vděčnost, již od vás požaduji, obrátí se vždy jen vám samé ku prospěchu.“
Padla jsem jí k nohám a ujišťovala jsem ji, že nikdy nebude mít příležitost k nespokojenosti. Od té chvíle jsem zastávala místo její druhé komorné. Na hraběnčin dotaz přišly z Paříže během tří dnů dobré zprávy a z mé duše zmizela každá vzpomínka na neštěstí. Ale v nebi nebylo psáno, že ubohá Žofie bude šťastna. Jestliže jí náhoda přinesla několik pokojných chvil, stalo se tak pouze proto, aby hrůzy příštích dnů pociťovala ještě hořčeji.
Sotva jsme se vrátili do Paříže, začala paní de Bressac pracovat v můj prospěch. Byla jsem brzy ujištěna, že vyšetřování bylo zastaveno a rozsudek nade mnou pronesený byl zrušen. Snadno si představíte, jak mne to vše připoutávalo k paní hraběnce. A to právě bylo záměrem pana de Bressac. Zpozorovala jsem totiž velmi brzy, že svrchovaně nenávidí svou matku. Je pravda, že činila vše možné, aby zamezila jeho prostopášnosti a omezila hrozné pohlavní perverze, v něž se tento mladý muž v Paříži vrhal slepěji než na venkově. Ale vše bylo marné. Oddával se všemu s daleko větším zápalem a ubohá hraběnka nesklidila za svou snahu nic než nenávist.
„Nedomnívejte se Žofie, že jednání mé matky s vámi je ovocem dobrotivosti. Kdybych ji neustále nepobízel, ani by si nevzpomněla na pomoc, kterou vám přislíbila. Připomínám vám, že ten, kterému jste povinna vděčností, jsem já sám a vše splatíte službou, kterou mi prokážete. Jsem přesvědčen, že po tom všem, co jsem pro vás vykonal, naleznu ve vaší duši porozumění.“ Tyto řeči mi byly tak nesrozumitelné, že jsem nevěděla, jakým způsobem na ně mám reagovat. Odpověděla jsem tedy nazdařbůh a neurčitě, snad s přílišnou lehkověrností.
Madame, to je chvíle, kdy se vám přiznám k jedinému provinění, jehož jsem se ve svém životě dopustila. Co říkám – provinění? K výstřednosti, která nikdy neměla sebe rovna, a již, jak se zdá, použila ruka prozřetelnosti k mému svržení do propasti, otevírající se nepozorovaně přede mnou. Nemohla jsem totiž uzříti pana de Bressac bez něžného zachvění. Cítila jsem se k němu přitahována a touhu po něm ve mně nemohlo nic potlačit. Myšlenky tížící mou mysl pro jeho odpor k ženám, pro zvrácenost jeho zálib a pro mravní přehrady, které nás dělily – nic na světě, nic nemohlo změnit tuto rostoucí vášeň. A kdyby byl pan de Bressac chtěl můj život, byla bych mu jej obětovala bez rozmyšlení. Ale on vůbec nevěděl o citech, které jsem pečlivě uzavírala ve svém srdci. Ten nevděčník si neobjasnil ani přibližně příčinu slz, které nešťastná Žofie prolévala denně nad neřestnými nevázanostmi, jež ho ničily. A přece nabylo možno netušit zápal, s nímž jsem spěchala učinit vše, co si usmyslil. Přece nemohl nevidět, jak jej předcházím ve všech jeho přáních. Mé srdce, pravděpodobně příliš zaslepené, zašlo až k tomu, že jsem začala sloužit jeho neřestem s skrývala je před jeho matkou. Mé chování mi přineslo jaksi jeho důvěru, a tak jsem jí byla oslepena, že jsem se pyšnívala vírou v jeho náklonnost. Jeho zhýralost byla však tak veliká, že nejen dům, který jsme obývali, byl plný mladíků sloužících jeho zvrácenostem, ale on si i ve městě vydržoval mnoho špatných osob. Buď je navštěvoval, nebo přicházely k němu, aby za bohaté odměny hověly jeho žáru, který nemohl uhasit na žádné ženě, neboť příroda sama uzavřela jeho zvrhlé srdce sladkým rozkoším, jež muž nalézá v počestném svazku, v půvabech a milostném klínu panny. dopřávala mu ukojení zvrácené žádosti pouze v neřestné slasti, kterou v něm vzněcovaly údy jeho milců a již ukájel mezi mužskými hýžděmi. Poněvadž jsou tyto choutky velmi drahé, ničil se pan de Bressac marnotratně. Někdy jsem se mu odvážila vykládat všechny nepřístojnosti jeho života. Poslouchal mne, aniž odporoval, ale končil s ujištěním, že není záchrany z neřesti, která ho ovládá a která k sobě poutá až do hrobu všechny své nešťastné vyznavače. Ale když jsem se pokusila mluvit o jeho matce a o jejím zármutku, nespatřila jsem nic než hněv, špatný rozmar, podrážděnost a netrpělivost nad tím, že bohatství, jež mu bude náležet, je tak dlouho v jejích rukou.
Několikrát jsem užila prostředků, jež skýtá náboženství. Víra mne utěšila skoro vždycky a nyní jsem se pokusila vlít její sladkost do duše tohoto zvrácence. Byla jsem přesvědčena, že ho těmito pouty spoutám, jakmile ho učiním podílníkem jejich kouzelné moci. Ale on byl vyhlášeným nepřítelem naši svatých tajemství, tvrdošíjným odpůrcem čistoty našich dogmat. Zapřisáhle popíral existenci nejvyšší bytosti a místo, aby se dal obrátit, snažil se zviklat základy mé víry.
„Všechna náboženství, Žofie, vycházejí z chybných zásad,“ pravil mi. „Všechna předpokládají jako nezbytnost uctívat bytost jakéhosi stvořitele. Věř mi, Žofie, že bůh, kterého ty vyznáváš, není než plodem nevědomosti lidí. Kdykoli silnější chtěl spoutat slabšího, přesvědčoval ho vždy, že bůh posvěcuje okovy, které ho tlačí, a ten, zpitomělý svou bídou, věřil všemu, co mu první namluví. Všechna náboženství jsou osudné následky této prosté bajky a jsou, jako ona, hodna pohrdání, neboť není jediného, jež by neneslo znamení podvodu a hlouposti. Ve všech tajemstvích, rozechvívajících rozum, vidím jen dogmata, urážející přírodu a směšné obřady, vzbuzující jedině posměch. Sotva jsem počal chápat život, začal jsem nenávidět tyto hanebnosti a určil jsem si za povinnost šlapat po nich a přísahal jsem že jim nikdy v životě nepodlehnu. Chceš-li být rozumná, čiň to, co činím já.“
„Ach, pane,“ odpověděla jsem mu. „Zbavujete nešťastnici její nejsladší naděje, odmítáte-li její náboženství, neboť ji utěšuje.“ Ale byla jsem pevně svírána tím, co náboženství učí a nedovedla jsem mu odporovat, neboť jsem nacházela jen důvody, čerpané ze svého srdce. Pan de Bressac se jen smál a jeho úskočná výmluvnost, živená zásadami čerpanými z knih, jichž jsem naštěstí neznala, vyvrátila vždycky všechny důkazy. Paní de Bressac věděla, že její syn ospravedlňuje svá poblouznění paradoxy nevěry. Plna ctnosti a lítosti, naříkala nad ním často společně se mnou a ježto jsem se jí zdála poněkud rozumnější, než byly ženy, které jí obklopovaly, svěřovala mi rády své smutky.
Mezitím se špatné chování jejího syna zdvojnásobilo. Dospěl až ta, že jí řekl přede mnou: „Když budete napříště překážet mým choutkám, přesvědčím vás o jejich kouzlu tím, že se jim oddám před vašima očima.“ Naříkala jsem nad těmito slovy a nad jeho jednáním, pokoušela jsem se zadusit nešťastnou vášeň, jež sžírala mou duši. Ale copak je láska nemocí, z níž se můžeme uzdravit? Vše, co jsem vyhledávala k jejímu popření, rozněcovalo ještě živěji její plameny a pan de Bressac se nezdál nikdy hodnějším lásky, než tehdy, když jsem proti němu shrnula vše, co mi ho mělo zošklivit.
Žila jsem v tomto domě již čtyři roky, když pan de Bressac mi nenadále učinil hrozný návrh. Byli jsme právě na venkově. Jednoho večera po skončení práce, když jsem odpočívala na balkóně svého pokoje, zaklepal pan de Bressac na moje dveře a požádal mne, abych mu dovolila strávit noc se mnou. Běda! Každý okamžik, který mi tento hrozný původce mých strastí věnoval, byl mi přespříliš drahý, než abych mohla odříci.
Vstoupil, zavřel za sebou pečlivě dveře, vrhl se do křesla a váhavě promluvil. „Poslyš, Žofie, musím ti svěřit věci největší důležitosti. Přísahej, že nikdy neprozradíš nic z toho, co ti řeknu.“
„Ach, pane. Považujete mne za schopnou zneužít vaší důvěry?“
„Nevíš, jak mnoho dáváš v sázku! Pojal jsem plán zabít mou matku a tvou ruku jsem zvolil k provedení tohoto zločinu.“
„Mne, pane?“ zvolala jsem, ustupujíc hrůzou. „Ach, proboha, jak vám mohly dva takové plány vzniknout v mysli? Vezměte můj život. Je váš. Dělejte s ním, co chcete, ale nemyslete, že mne někdy přinutíte vykonat zločin, jehož obraz sám je nesnesitelný mému srdci.“
„Podívej, Žofie,“ řekl mi pan de Bressac, uklidňuje mne. „Nepochyboval jsem o tvém odporu, ale jsem přesvědčen o tvé inteligenci a myslím, že tě přesvědčím, že tento zločin, tak nesmírný ve tvých očích, je v podstatě věcí velmi jednoduchou. Buď ujištěna, že zničení bližního je jen pomyslné. Člověku není dána moc ničit, má nejvýše moc měnit formy. Před tváří přírody jsou si všechny formy rovné. V nesmírném kadlubu v němž se tyto proměny formy dějí, se nic neztrácí, všechny části, které do něj vrháme, obnovují se neustále v jiných podobách. Ať jsou naše činy jakékoliv, žádný neuráží přímo přírodu, neboť dílo ničení oživuje její moc, udržuje její sílu a nikdy ji neoslabuje. Ach, co záleží tvořivé přírodě na tom, když tento masitý útvar, tvořící dnes ženu, promění v hnijící hromadu, plnou rozmanitého hmyzu? Nebo odvážíš se mi snad namítnout, že zničení člověka uráží přírodu více než zánik červa, a že to je snad důvodem k jejímu zvýšenému zájmu o nás? Jestliže stupeň její lhostejnosti je v obou případech týž, co sejde přírodě na tom, jestli se někdo promění v klubko červů činem, kterému říkáme zločin člověka? Až mi někdo dokáže, že člověk je v přírodě činitelem tak důležitým, že jeho zničením se její zákony nezbytně poboří, pak uvěřím, že to je zločinem. Ale dosud mi nejpromyšlenější studium přírody dokazuje, že vše, co na naší zemi žije, má stejnou hodnotu. Nikdy nemohu uvěřit, že proměna jediného z jejích tvorů z tisíce jiných by mohla urážet její zákony. Ale můžeš namítnout, že bytost, jíž usiluji o život, je mou matkou, tedy bytostí, která mne nosila ve svém lůně. A ty myslíš, že tato planá úvaha mne může zastavit? Proč? Mám být své matce vděčen za to, že se oddávala rozkoši? Ostatně matka sama nevytváří nový život. Lůno samice je pouze oplodněno samcem, a to je příčinou, proč bych nikdy neukládal o život otci. Zabití matky je věcí zcela prostou.“
„Oh, pane,“ odpověděla jsem panu de Bressac všecka polekána. „Lhostejnost, kterou přičítáte přírodě, je výtvorem vaší obraznosti a vašich vášní. Popřejte na okamžik sluchu svému srdci a umlčte hlas vášně. Uzříte, jak hrůza před zločinem vrývá do něj hrozné rány. Neříkejte mi, že vášně vyhladí tuto hrůzu v jediném okamžiku. Jakmile vášeň vychladne, ozvou se v něm mohutným hlasem výčitky. Čím citlivější jste, tím drásavější bude jejich moc nad vámi. Často uzříte před svýma očima svou něžnou matku, kterou vaše barbarská ruka zahrabe do hrobu, a často uslyšíte její žalostný hlas. Bude se vám zjevovat za večerů, ve vašem nočním bdění, bude vás trýznit ve vašich snech, otráví všechny vaše radosti a zakalí každou vaši myšlenku. Aniž co vytěžíte ze svých zločinů, zahrne vás smrtelná lítost nad tím, že jste měl odvahu je vykonat.“
Při těchto posledních slovech mne zalily slzy. Vrhla jsem se mu k nohám, zapřísahala ho vším, co mu může být nejdražší, aby zapomněl tohoto hanebného poblouznění. Slíbila jsem mu je zamlčet po celý život. Leč neznala jsem srdce, které jsem chtěla obměkčit.
Pan de Bressac vstal a chladně mi řekl: „Žofie, vidím, že jsem se zmýlil. Najdu jiné prostředky, vy u mne mnoho ztratíte, ale vaše paní nic nezíská.“
Tato hrozba změnila všechny moje myšlenky. Svolila jsem ke spoluvině, abych se tak kryla před jeho hněvem a zachránila jeho matku. Pan de Bressac mně uvěřil a padl mi kolem krku.
Jakou radostí by mne byl zalil tento pohyb, kdyby jeho barbarský úmysl nebyl zničil poslední zbytek citů, jimiž bylo zaplaveno mé slabé srdce. Ale přece jen šťastna, sklonila jsem hlavu na jeho prsa. Pan de Bressac mi ji však vtiskl do svého klína, a tu jsem poznala, že se snaží vložit svůj měkký tlustý úd do úst. Vyskočila jsem pobouřena hnusem a hloubkou jeho zvrhlosti a činila jsem mu trpké výčitky. Šlechtic, vida, že snad chybil, anebo sleduje jiných cílů, přitáhl mne znovu na svá prsa a prosil, abych mu jeho čin odpustila. Posléze pravil: „Jsi první žena, kterou objímám. Jsi rozkošná, paprsek filosofie pronikl tvým duchem.“
Potom jsme se radili o zločinu. Smluvili jsme si, že za dva, nejpozději za tři dny, podle toho, jak se naskytne příležitost, vhodím jed, který mi dá mladý pán, do šálku čokolády, již hraběnka vždy ráno pila. Pan de Bressac se mi zaručil, že nebudu prozrazena a slíbil mi doživotní rentu dva tišíce zlatých, které mohu utrácet buď v jeho společnosti, anebo v místě, kde se mi zalíbí. Tento slib mi dal písemně, aniž slovem naznačil, čím jsem si jeho přízeň zasloužila. Potom jsme se rozešli.
Nad mé postavení nebylo trapnějšího. Nevykonám-li čin, uvidí pan de Bressac, že jsem ho podvedla. Zpravím-li hraběnku, pozná, že je klamán, nechť se již hraběnka po prozrazení plánu zachová jakkoliv. Zbývala mi jediná cesta: udat jeho plány spravedlnosti. Ale za nic na světě bych k ní nebyla svolila. Konečně jsem se rozhodla bez ohledu na výsledek, říci vše hraběnce. „Paní,“ řekla jsem jí nazítří, „musím vám odhalit záměr největšího dosahu. Ale ať se vás týká jakkoli, jsem rozhodnuta zamlčet jej, neujistíte-li mne napřed čestným slovem, že svému synovi nedáte najevo žádné pobouření. Zařídíte se pouze podle toho, co vám řeknu.“
Paní de Bressac se asi domnívala, že jde o nějaké výstřednosti mladého pána, zavázala se mi požadovanou přísahou, a já jsem jí všechno pověděla. Nešťastná matka se rozplývala v slzách, když zvěděla celý tento podloudný plán a zvolala: „Ten netvor! Což jsem kdy jednala jinak, než pro jeho dobro? Jaké jiné pohnutky kromě jeho štěstí mohly mne přimět k přísnosti a k zabraňování jeho zločinům? Ó, Žofie, můžeš mi dokázat jasně jeho černý úmysl, abych nemohla mít nejmenší pochybnosti?“ Tu jsem hraběnce ukázala balíček jedu, který jsem dostala. Daly jsme psovi polknout malou špetku prášku, potom jsme ho pečlivě zavřely. Po dvou hodinách pošel v strašných křečích. Hraběnka již nemohla pochybovat a poručila mi, abych jí vydala zbytek jedu. Poté ihned napsala dopis svému příbuznému, vévodovi de Souzoval, v němž ho žádala, aby se odebral k ministrovi spravedlnosti a vylíčil mu černé úklady, jichž obětí se měla stát, aby si opatřil zatykač na pana de Bressac a přijel na její panství, kde ji co nejdříve musí osvobodit z moci netvora.
V nebesích však bylo psáno, že tento hrozný čin bude vykonán a ponížená ctnost ustoupí před padoušským násilím. Nešťastný pes, na němž jsme provedli pokus, nás prozradil. Pan de Bressac ho slyšel výt, a protože věděl, že je matčiným miláčkem, dotazoval se horlivě, kde je a co se mu stalo. Lidé, jichž se ptal, nevěděli a mlčeli. Tu pravděpodobně vzniklo v něm podezření. Viděla jsem ho po celý den neklidného a rozčileného a jakoby na stráži. Řekla jsem to hraběnce, nesměla váhat a nezbývalo jí, než rychle poslat kurýra. Řekla, že posel chvátá do Paříže, požádat vévodu de Souzoval, aby se ujal projednávání pozůstalosti po strýci, po němž právě dědila.
Markýz však byl dobrým znalcem lidí, aby neviděl rozpaky na obličeji své matky a aby mu ušla stopa zmatku v mých rysech. Pod záminkou vyjížďky odejel se svými milci z a zámku a čekal na kurýra na místě, kudy musel nevyhnutelně jet. Tento muž, oddaný jemu více, než hraběnce, nečinil potíže a vydal mu dopis. Markýz nabyl jistoty o tom, co nazýval mou zradou. Vrátil se do zámku. Ovládal se skvěle. Potkal mne, laškoval se mnou mile jako obyčejně. Líbal mne na rty, dotýkal se jako žhavý milenec mých ňader, chválil jejich krásnou a okrouhlou pevnost, s uspokojením mi ohmatával boky, svíral mne v náručí, tiskna mi kolena mezi má stehna. Když měl jistotu, že tyto lichotky od něho přijímám jako od milence, tázal se mne, provedu-li čin již zítra a neprozrazuje se ani v nejmenším, šel si lehnout.
Druhý den po obědě, jakmile jsme vstali od stolu mi řekl: „Poslyš, Žofie, k dosažení svého cíle jsem objevil jistější prostředek, než je ten, který jsem ti navrhl, ale musím ti sdělit podrobnosti. Neodvažuji se tak často chodit do tvého pokoje, bojím se očí všech lidí. Přijď přesně v pět hodin do houští na konci parku, půjdeme spolu na procházku, kde ti vše vysvětlím.“
Přiznám se, šla jsem se svolením prozřetelnosti, z přemíry nevinnosti a ze zaslepenosti. Byla jsem si úplně jista mlčenlivostí a moudrými opatřeními hraběnčinými a nikdy bych si nebyla pomyslila, že by je mladý pán mohl prohlédnout.
Oslovil mne v nejveselejším a nejupřímnějším vzezření a šli jsme spolu do lesa, přičemž stále žertoval a smál se, jak míval ve zvyku. Když jsem chtěla hovor obrátit k věci, pro niž mne vyzval na schůzku, řekl mi, abych posečkala. Došli jsme bezděčně k onomu křovisku a velkému dubu, kde mne uviděl poprvé. Když jsem toto místo nyní viděla, nemohla jsem se ubránit zachvění. Posuďte sama, jak se však mé leknutí zdvojnásobilo, když jsem u paty neblahého stromu, kde jsem již jednou zažila tak hrozný otřes, spatřila dva milence markýzovy. Když jsme se přiblížili, povstali, hodili na zem provazy, volské žíly a jiné různé nástroje, které ve mě vzbuzovaly hrůzu.
Tu mne pan de Bressac tiše oslovil ta, že ho mladí lidé nemohli slyšet: „Ty hovado, ty kurvo, poznáváš tento keř, odkud jsme tě vytáhl jako divoké zvíře, abych ti vrátil život, jejž jsi zasloužila ztratit? Poznáváš tento strom, o němž jsem ti řekl, že bude tvým smrtelným ložem, jakmile mi dáš příčinu k tomu, že budu litovat své dobroty? Proč jsi svolila vykonat službu, jestliže jsi měla v úmyslu mne zradit? A jak jsi se mohla domnívat, že sloužíš ctnosti, ohrožujíc svobodu toho, jemuž jsi vděčila za svůj život? Byla jsi postavena mezi dva zločiny, proč jsi zvolila zlo větší?“
Nyní mi pan de Bressac vypravoval vše, co podnikl, aby zadržel dopis a jaké podezření ho k tomu přimělo. „Nehodná běhno,“ pokračoval, „co jsi obmýšlela svou falší? Jestli mně znáš tak, jak mne máš znát, kde jsi sebrala odvahu oklamat mne? Domnívala jsi se, že ti odpustím pro tvé ženské vnady?“ Aniž mi dopřál času k odpovědi, aniž dal najevo sebemenší pohnutí nad proudy slz, které jsme prolévala, uchopil mne surově za rameno a vlekl mne ke svým kumpánům.
„Zde ji máte,“ řekl jim. „Zde je ta bídnice, která chtěla otrávit mou matku a snad již čin svůj provedla. Nechť jsem se jakkoliv snažil jí v tom zabránit. Snad bych moudřeji jednal, kdybych ji vydal světské spravedlnosti. Ale tam by ztratila život, který jí chci ponechat, aby dále trpěla. Svlékněte ji rychle a přivažte ji břichem k tomuto stromu, abych ji mohl potrestat podle zásluhy.
Pacholci se na mne vrhli a servali mi oděv z těla, přičemž nešetřili hrubými žerty a bolestnými doteky všech skrytých míst. Mačkali zuřivě mé prsy a kopali mne botami do stehen a hýždí. Vilný šlechtic strpěl tyto ukrutnosti, neboť ho dráždili zdvižené poklopce jeho pochopů, mluvící jasně o tvrdé vášní, která jimi zmítala a která je poháněla k horečnému spěchu. Do úst mi cpali šátek, poručili mi obejmout strom, přivázali mne k němu za ramena a nohy. Ostatní tělo ponechaly nahé a volné, aby je nic nemohlo chránit před ranami, které jsme měla dostat.
Pan de Bressac podivuhodně vzrušený, vzal do ruky býkovec, ale zaváhal udeřit mne, těše se zřejmě z mých slz a z vyděšeného výrazu mé tváře. Potom postoupil dva kroky ode mne, švihl a já jsem ucítila strašnou ránu v zádech. Potom švihl podruhé, potřetí a na chvíli ustal, aby se dotýkal surově všech právě poraněných míst. Krev prýštila z mých zad a cítila jsem ji horce stékat po hýždích i nohou. Rány, kterou mi zasadil mezi obliny zadku, rozřízla kůži a připravila mne o vědomí. Přejížděl ji prstem, směje se, že tak purpurovou prdel ještě neviděl. Když jsem zmámena zavřela oči, cítila jsem, jak v ní smáčel žhavou hlavu svého údu, přičemž se oběma dlaněmi lačně rozněcoval na brunátné zduřelosti mé nešťastné prdelky. Nevím, co šeptla jednomu ze svých sluhů, ale v témže okamžiku mi zakryli hlavu šátkem a neměla jsme již možnost pozorovat jejich pohyby.
Když rány opět začaly dopadat na má záda a hýždě, obrátila jsem instinktivně hlavu a šátek se mi svezl poněkud z očí. Tak jsem mohla spatřit strašné divadlo. Pan de Bressac a jeho dva milci byli nazí a v rozkrocích se jim chvěla jejich sochorovitě zdvižené údy. Onen plavý mladík se opřel rukama o zem a svou tmavou zadnicí začal třít šlechticův úd, který do ní vnikal trhavými pohyby. Druhý milec stál za ním a obdělával ho rovněž zezadu.
„Ach, dobře, je to tak správné,“ pravil můj trýznitel. „Pociťuji závratnou rozkoš, hnuli sebou dopředu i dozadu.“
V téže chvíli počaly dopadat na mé zmučené tělo rány ještě palčivější. Skloněný mladík sebou přestal třást a celá skupina hlučně oddychovala. Ruce se dotýkaly podruhé mých zmrskaných oblin a držadlo býkovce mi vnikalo do zadního otvoru.
„Je ta pozice dobrá?“ tázal se muž za panem de Bressac, který horečným hlasem odpovídal: „Blíž, ještě blíž, u čerta, přirážejte oba!“
Načež začal třetí útok na mé tělo a byl surovější předešlých. Markýz při něm strašně nadával a dvakrát třikrát opakoval: „Dělejte již, copak nechápete, že chci, aby zemřela mou rukou na tomto místě ve chvíli, kdy na ni vystříknu dávku své rozkoše?“ A skloniv se, uchopil úd mladíka stojícího před ním a třel jej tak náruživě, že zvrhlík křičel. Všichni sebou šíleně zmítali a rány, které na mne dopadaly, trhaly kůži z mých stehen.
Konečně šlechtic odhodil bič a krví zbrocenými prsty drásal mé hořící tělo a zmrzačené, rozedrané hýždě. „Dělejte, ach, dělejte, už budu hotov! Už…“
Toto slovo vyslovené vyšším hlasem, ukončilo jejich surovou řezničinu.
Odvrátila jsem hlavu. Šeptali ještě několik minut a konečně se má pouta uvolňovala. Tu jsem uzřela krev, jíž byl potřísněn trávník. Pan de Bressac stál sám opodál, jeho pomocníci zmizeli.
„Kurvo,“ řekl mi, dívaje se na mne očima plnýma hnusu. „Poznáváš už, že ti ctnost přišla trochu draho?“
Padla jsem k patě stromu a byla jsem blízka bezvědomí. Vilný padouch nebyl však ještě spokojen. Krutě podrážděn při pohledu na mou trýzeň, šlapal po mně, tiskl mne k zemi, bil mne a rdousil. Smysly mne opouštěly. Klekl si na mne, trhal nehty bradavky mých prsou, kousal mne a když mi potom vytékala krev z ran, zasazených do břicha a boků, vymočil se na ně slaným proudem, který pálil víc, než snad pálí pekelný oheň. Posléze vnořil svůj úd, zakrvácený mou krví, mezi má rozbičovaná ňadra, stiskl je a vyrážeje divoké skřeky a políčkuje mne neustále, dřel jej mezi nimi tak dlouho, až žhavý a neřestný výtok zaplavil celý můj krk a obličej.
„To ti zachránilo život,“ opakoval dvakrát nebo třikrát.
Potom mi poručil vstát a obléct se. Ale protože mi krev stékala po zádech, natrhala jsem hrst trávy a otírala jsem se jí, abych neumazala svoje šaty. Otok mých údů, krev stále ještě prýštící z ran, hrozné bolesti, kterými jsem trpěla, znemožňovaly mi oblékání. A netvor, který mne tak zřídil, za nějž bych ještě před několika dny byla dala život, neměl se mnou ani trochu soucitu. Když jsem byla oblečena, přiblížil se ke mně a pravil: „Jděte kam chcete, nějaké peníze vám jistě zbyly v kapse, ale střezte se objevit v Paříži nebo kdekoli v mé blízkosti! Pro veřejnost jste vrahem mé matky, a dýchá-li ještě, vštípím jí dobře tuto myšlenku do mozku. Zítra vás udám soudu. Upozorňuji vás také, že Paříž je vám nyní nebezpečnější, než kdykoli jindy a vaše první záležitost pouze dřímá. Řekli vám, že je vše srovnáno, ale oklamali vás, rozsudek nebyl zrušen. Byla jste ponechána u mé matky pouze proto, aby bylo zjištěno, jak se budete chovat. Kromě toho jsem rozhodnut pronásledovat vás až do pekel, zneužijete-li svobody, kterou vám daruji.“
„Ó, pane,“ odpověděla jsem, „Nechť jste byl jakkoliv hrozný, nebojte se ode mne ničeho. Sbohem pane, nechť vám vaše zločiny přinesou tolik štěstí, jakou trýzní mne obdařila vaše krutost. Ať je váš osud jakýkoli, pokud mi Bůh zachová život, naplním ho prosbami za vás.“ Při těchto slovech se pan de Bressac na mne podíval a pravděpodobně z obavy před soucitem odešel, ani jednou se neobrátiv.
Jakmile zmizel, klesla jsem k zemi a oddala jsem se úplně své bolesti. Skrápějíc trávu slzami, hlasitě jsem naříkala: „Ó, můj Bože. Podle tvé vůle se opět stala nevinná dívka obětí bídníka. Nechť utrpení, která snáším, tebe zbožňujíc, mne učiní hodnou odměny, již slibuješ slabým, kteří ti blahořečí ve svém ponížení.“
Snášela se noc. Nebyla jsem schopna pokračovat v cestě. Vzpomněla jsem si na keř, v němž jsem se skryla před čtyřmi roky. Dovlekla jsem se k němu a ulehnuvše, trápena krvácejícími ranami a zlomena duševním utrpením a žalem srdce, strávila jsem tu nejhroznější noc ve svém životě. Mé mládí a má naděje obnovily poněkud mé síly a za svítání, poděšena blízkostí zámku, opustila jsem jeho okolí. Vyšla jsem z lesa a rozhodnuta dojít nazdařbůh kamkoli, došla jsem do městečka Claye, vzdáleného asi šest mil od Paříže. Zeptala jsem se na dům ranhojičův a lidé mi jej označili. Řekla jsem mu, že prchám z Paříže a z domova a v lese u Bondy jsem padla do rukou lotrů, kteří se mnou naložili, jak sám vidí. Poprosila jsem ho, aby mne ošetřil. Vymínil si, že učiním u starosty oznámení, poskytl mi pomoc a řekl, že u něho mohu zůstat až do úplného uzdravení. Ležela jsem asi měsíc. Za nemoci jsem se dozvěděla, že hraběnka de Bressac náhle onemocněla a zemřela. Říkalo se, že byla otrávena komornou, která po činu uprchla. Mladý pan de Bressac smrtí své matky nesmírně zbohatl a musel se prý velmi přemáhat, aby skryl svou radost v předstíraném smutku. Naštěstí jsem nevzbudila žádné podezření a uvažujíc, že nikdo nebude hledat travičku blízko spáchaného zločinu, rozhodla jsem se zůstat v Claye a hledat si zaměstnání.
Pan Rodin, tak se jmenoval onen ranhojič, mi navrhl, abych u něj přijala místo posluhovačky. Byl to muž asi třicetipětiletý, tvrdé povahy. Byl prudký, ale jeho pověst v kraji byla dobrá. Jsa velmi zaměstnán, měl radost, že se mu někdo stará o domácnost. Nabídl mi sto zlatých ročně, kromě zpropitného od pacientů. Souhlasila jsem se vším.
Pan Rodin znal ženy příliš dobře, než aby si nedomyslil, že jsem ještě nepoznala muže. Jednoho večera byl poněkud podnapilý a navrhl mi, abych ho navštívila v jeho posteli. Vyprávěl mi dlouze o fyzických obtíží při menstruaci, o bolestech hlavy a v kříži, o dřevěnění prstů, o chorobném pocení jako o následcích dlouho uchovávaného panenství. Poučil mne o děsivých halucinacích a úzkostných stavech, jimiž trpí bláhové panny. Když jsem ho rázně odbyla, řkouc, že ničím podobným se netrápím a myšlenky na nečistý dotek a spojení s mužem ve mně budí hrůzu a když zvěděl, že mým nejvroucnějším přáním je zůstat do smrti pannou, slíbil, že mne již nebude obtěžovat. Žila jsem u něj dva roky a ačkoliv jsem měla mnoho práce, těšila jsem se jakémusi klidu srdce, v němž jsem téměř úplně zapomněla na svá utrpení.
Ale prozřetelnost vyrvala mne opět z mé smutné blaženosti a smýkla mnou znovu do neblahého prokletí. Jednoho dne, když jsem pracovala v přízemí domu, zdálo se mi, že slyším ze sklepa jakési sténáni. Sešla jsem dolu a rozeznala zřetelně dívčí hlas, ale dveře, odkud vycházel, byly zavřeny. Hrozné myšlenky mi v onom okamžiku proletěly hlavou. Pan Rodin neměl dětí ani sester a počestnost, s jakou žil přede mnou, nedovolila mi uvěřit, že by věznil nějakou dívku sloužící k ukojování jeho výstředností. Proč ji tedy zavíral?
„Běda,“ odpověděla mi nešťastnice. „Jsem dcerou dřevorubcovou a je mi teprve dvanáct let. Pán, který tu asi bydlí, využil otcovy nepřítomnosti a unesl mne včera s pomocí svého přítele. Neví, co se mnou chtějí učinit, ale poručili mi svléknout se do naha, prohlíželi mne a ptali se na můj věk. Potom řekl ten, který je podle mé domněnky pánem domu, že operaci odloží na pozítří večer, protože jsem příliš polekána. Pokus se jim prý lépe podaří, budu-li klidná.“ Po těchto slovech počala dívka horce plakat.
Utišila jsem ji slibem, že ji vysvobodím. Neuhodla jsem, co chtějí učinit s ubožačkou, ale podle toho, co mi sdělila, jsem usoudila, že mají v úmyslu vykonat na ní nějakou operaci na zkoušku.
Rozhodla jsem se, že si patřím jistotu. Když pan Rodin přišel se svým přítelem večer domů, vyzvali mne, abych šla spát. Předstírajíc poslušnost, skryla jsem se však, abych vyslechla jejich rozmluvu.
„Tyto věci,“ pravil Rodin, „se nepoznají nikdy dokonale, neprozkoumají-li se ve dvanácti nebo třináctiletém dosud neporušeném pohlavním ústrojí, jehož panenská blána se protrhne právě v okamžiku, kdy bolest zapůsobí na nervy. Potom je ovšem nutno vyříznout celou partii a je více než jisté, že dívka zemře. Skutečnost, že lidské ohledy brání pokroku vědy, je hodna zavržení. Jde jen o obětování jedince, aby milióny lidí byly zachráněny. Copak je poprava, a to je vlastně vražda, vykonaná podle zákona, něco jiného, že vražda, kterou my provedeme svou operací? Což není výkon spravedlnosti vlastně obětováním jedince v zájmu ochrany tisíců? Nechť nás tedy nic nezdržuje! Nesmíme váhat!“
Nebudu vám opakovat zbytek rozmluvy, která se pohybovala jen na vědeckém podkladě. Nepamatovala jsem si z ní téměř nic, neboť od té chvíle jsem se zabývala plánem, jak zachránit ubohou oběť vědychtivosti.
Nazítří, v den stanovený k provedení kruté vraždy, vyšel pan Rodin na obvyklou pochůzku a řekl mi, že se vrátí se svým přítelem až večer. Sotva odešel, začala jsem se zabývat záchrannou dívky. Nebesa mi přála. Sestoupila jsem do sklepa a vyptala jsem se jí, zda ví, kam pán ukládá klíč, když od ní odchází.
„Nevím,“ odpovídá, „ale myslím, že jej vzali s sebou.“ Snažím se uhodnout, kde by asi mohl být klíč, když náhle ucítím pod nohou něco v písku. Shýbnu se – je to klíč. Otevírám dveře a ubohá, malá nešťastnice se mi vrhá k nohám. Smáčí mi ruce slzami a já tušíc, čeho se odvažuji, vyvádím děvče z domu, aniž koho potkáváme, vedu ji stezkou k lesu, tam se loučíme a já se raduji z blaha, které pocítí její otec, až se objeví před ním, a rychle se vracím domů.
Večer pan Rodin a jeho přítel večeří rozjařeně a rychle. Po jídle sestupují do sklepa. Abych zakryla svůj čin, zlomila jsem zástrčku a klíč jsem ukryla tam, kde jsem jej nalezla. Jiná opatření jsem neučinila. Chtěla jsem vzbudit dojem, že dívka uprchla sama. Ale tito dva muži nebyli z těch, kteří se dají snadno oklamat. Za chvíli se pan Rodin vrátil nahoru. Zuřil. Vrhl se na mne a zasypávaje mne ranami, tázal se, co jsem učinila s dítětem, které zavřel. Nejprve jsem zapírala, ale má neblahá upřímnost mne donutila k přiznání.
Nic na světě se nevyrovná nadávkám a zlořečení, kterého užívali tito muži vědy. Jeden navrhoval, aby provedli pokus se mnou, když nemají dítě. Druhý souhlasil, dodávaje, že jde pro potřebné nástroje. Třásla jsem se strachy a než jsem se nadála, pustila jsem spodem vodu a ztrácejíc vědomí, padla jsem do své vlastní loužičky. Tu se jejich hněv utišil.
Pan Rodin mne vzkřísil a žádal, abych se svlékla donaha. Poslechla jsem, třesouc se na celém těle. Když jsem byla nahá, řekl pan Rodin, klada jakési železo do ohně: „Sebral jsem ji zmrskanou a pustím ji poznamenanou.“ Jeho přítel mne podržel a pan Rodin mi přitlačil na záda, na podbřišek, a na chodidla rozžhavené železo, jímž se znamenají zločinci. „Ať se ta kurva teď odváží ukázat někde s tímto znamením hanby!“ řekl pan Rodin. Potom se mne chopili a zavedli mne na kraj lesa, kde mne bezcitně opustili.
Byla noc. Schovala jsem se do křoví a únavou jsem usnula. Když jsem se ráno vzbudila, přemýšlela jsem pouze o tom, jak bych se vzdálila z tohoto neblahého místa. Poněvadž ranhojič pečlivě opatřil rány, jež mi způsobili mohla jsem se vydat na cestu. Přesto, že poranění na nohou mi bránilo v rychlé chůzí, přece jen jsem ušla první den čtyři míle, druhý a třetí rovněž tolik. Nevyznala jsem se v kraji a nikoho jsem se neptala na cestu. A tak jsem bloudila stále kolem Paříže. Čtvrtého dne jsem došla do Lieusaint. Věděla jsem, že to městečko leží na cestě do jižní Francie. Rozhodla jsem se jít po ní. Naštěstí jsem u sebe měla peníze ušetřené u ranhojiče. V přemíře utrpení jsem byla šťastna, že mi nesebrali tuto oporu a utěšovala jsem se, že mi vydrží alespoň, než najdu nějaké zaměstnání. Znamení hany, které mi vpálili na tělo, nebylo vidět. Doufala jsem, že si mi vždy podaří ukrýt je tak, aby mi nebránilo vydělávat si na živobytí.
Bylo mi dvaadvacet let, byla jsem zdravá a hezká. Postavu jsem měla štíhlou a pružnou a tvář takovou, že ji lidé vychvalovali. Měla jsem některé ctnosti, jež mne těšili i přesto, že mi stále jen škodily. A měla jsem naději, že mne prozřetelnost jednou za vše odmění. Šla jsem cestou přes Sens a chtěla jsem si hledat štěstí až někde v Dauphiné. V dětství jsem o tomto kraji mnoho slýchávala a byl pro mne vždy spojen s představou blaženého života. Asi dvě míle a Auxerrey jsem přecházela k večeru malé, zarostlé návrší, kde jsem se rozhodla občerstvit se několika hodinami spánku. Usedla jsem pod dubem, pojedla jsem kousek chleba a oddala jsem se sladkému spánku. Ráno, když jsem se probudila, se zalíbením jsem se dávala do kraje, ležícího přede mnou. V klínu lesa, rozprostírajícího se až na obzor, ve vzdálenosti asi tří mil, bylo vidět stříšku malé zvonice, trčící skromně k obloze. Sladká samota, řekla jsem si, je asi útulkem několika jeptišek nebo svatých samotářů, oddaných jedině modlitbám a vzdálených společnosti zlých lidí.
Z těchto úvah mne vytrhla dívka mého věku, která pásla několik ovcí na nedaleké rovnice. Zeptala jsem se jí na onu věžičku a ona mi odpověděla, že je to františkánský klášter, obývaný čtyřmi samotáři, jejichž zbožnosti, střídmosti a zdrženlivosti se nic nevyrovná. „Chodí se tam,“ pokračovalo děvče, „jednou za rok na pouť k zázračné Panně Lesů, od níž nábožní prosebníci obdrží vše, co žádají.“ Zachtělo se mi ihned prosit o pomoc a dala jsem si ukázat cestu. Pasačka mi ještě řekla, že páter kvardian, nejsvětější a nejctihodnější muž, mne nejen dobře přijme, nýbrž mi nabídne i pomocné prostředky, jsem-li snad v takovém postavení, kdy je potřebuji. Nazývají prý ho důstojným otcem Rafaelem, neboť je původem Ital, ale od mládí žil ve Francii, kde se mu zalíbilo v této samotě.
Vypravování pastýřky mne rozplamenilo tak, že jsem se rychle vydala na cestu k svaté Panně Lesů. Octnuvši se na rovině a v lese, ztratila jsem zvonici z očí, takže jsem se mohla řídit pouze dohady a záhy jsme zabloudila. Teprve k večeru jsem přišla na ušlapanou lesní cestu, jíž jsem se dala nazdařbůh. Šeřilo se již, když jsem zaslechla ze vzdálenosti asi jedné míle hlas zvonku. Konečně jsem uviděla několik živých plotů, za nimiž dřímal klášter. Obrátila jsem se na zahradníka, jehož chatrč stála u zdi vnitřního asylu a tázala jsem se ho, zda mohu mluvit s páterem kvardianem. Dodala jsem, že náboženská povinnost a slib mne přivádějí do tohoto svatého místa a že bych byla dostatečně odměněna za všechny námahy cesty, kdybych směla na chvíli klesnout k nohám Panny Lesů.
Mnich mne vyzval, abych si odpočinula a zašel ihned do vnitřní budovy. Poněvadž byla téměř už noc a bratři dleli, jak mi řekl, u večeře, vrátil se až za dlouhou chvíli a v průvodu jiného mnicha. „To je otec Kliment, slečno. Je správcem domu a chce vás dříve vidět, než se osmělí vyrušit pátera kvardiana.
Otec Kliment byl asi čtyřicetipětiletý tlustý muž, obrovské postavy, divošského a ponurého vzhledu. Měl drsný a chraplavý hlas a polekal mne víc, než potěšil. Zachvěla jsem se bezděčně, když mne oslovil: „Co chcete? Teď není hodina k návštěvě kostela. Vypadáte jako dobrodružka!“
„Svatý muži,“ pravila jsem, vrhajíc se na zem, „myslila jsem, že k návštěvě božího domu se hodí každá hodina. Přicházím z velké dálky, plna horlivosti a zbožnosti, a prosím, abych se směla vyzpovídat. Až poznáte mé srdce, uvidíte, jestli jsem hodna pokleknout před zázračným obrazem, který je ve vašem domě.“
„Ale teď není hodina vhodná ke zpovědi,“ řekl mnich hlasem mírnějším. „Kde strávíte noc? Byla byste lépe učinila, kdybyste přišla až ráno.“
Když jsem smutně mlčela, zamyslil se a šel o tom zpravit otce kvardiana. Okamžik poté přišel kvardian sám a pozval mne, abych šla do kaple. Byl to asi čtyřicetiletý, vysoký, štíhlý muž s duchaplnou a sladkou tváří. Mluvil skvěle francouzsky, ale s nádechem italské výslovnosti. Celý jeho zjev vyzařoval laskavost. „Mé dítě,“ řekl mi půvabně. „Ačkoliv není vhodná hodina a nejsme zvyklí přijímat hosty a kajícníky tak pozdě, vyslechnu vaši zpověď a budu přemýšlet o tom, jak byste zde mohla strávit noc, abyste zítra pozdravila svatý obraz, který zde ukrýváme.“
Po těchto slovech poručil rozžehnout svíce u zpovědnice a řekl mi, abych klekla. Když odeslal bratra kostelníka a kázal zavřít všechny dveře, vyzval mne, abych se mu s důvěrou vyzpovídala. Byla jsem nyní úplně klidná a svěřovala jsem se mu prostě neponechávajíc ho v ničem v nejistotě. Přiznala jsem se ke všem chybám, líčila jsem mu všechny svá neštěstí. Ni jsem nevynechala, řekla jsem i o potupných znameních, jimiž mne poskvrnil pan Rodin.
Otec Rafael mne vyslechl pozorně. Nechal mne opakovat některé podrobnosti a byl pln soucitu a zájmu. Jeho hlavní otázky se týkaly asi těchto věcí: Je-li jisto, že nemám rodičů, přátel, ochrany a nikoho, komu bych psala? Zda je pravda, že jsem sirotek z Paříže? Nesmluvila-li jsem si s pastýřkou schůzku po svém návratu? Jestli je pravda, že jsem dosud pannou a je mi teprve dvaadvacet let? Vím-li určitě, že mne nikdo nesledoval a neviděl vstoupit do kláštera?
Když jsem mu vše zodpověděla, vstal a vzal mne za ruku. „Pojďte, mé dítě! Dnes je již pozdě, ale zítra budete přijímat pod obrazem svaté panny. Nyní však přemítejte, jak vám opatříme nocleh!“
Za této řeči mne vedl k zákristii. V jeho spěchu bylo něco tajemného, takže se mne zmocnil jakýsi nepokoj. Mnich to postřehl a otevíraje dveře, jimiž sousedil klášter se zákristií, řekl: „Půvabná poutnice což se bojíte strávit noc se čtyřmi mnichy?“ A zachechtal se strašlivě „Ach, uvidíte záhy, nevinný andělíčku, že nejsme tak pobožní, jak se zdáme a umíme se pobavit s krásnou dívkou.“
Zachvěla jsem se. „Spravedlivé nebe,“ pravím sama sobě. „Stanu se snad opět obětí své důvěřivosti a dobrot?“ Ale mnich mne táhl za ruku temnotou, až jsem uviděla schodiště. Potom mne pustil napřed a když zpozoroval jakési váhání a odpor, změnil tón svého hlasu a řekl zlostně: „Táhni, děvko! Brzy uvidíš, že by ti bylo lépe, kdybys byla padla do rukou zlodějů, než do spárů čtyř františkánů, jimž věčně stojí ocasy.“
Neměla jsem času děsit se nad jednotlivými slovy, který jsem ani nevnímala, neboť se před námi otevřely dveře a já jsem spatřila tři mnichy a tři mladé dívky, sedící okolo stolu. Všech šest se nalézalo v nejnecudnějším stavu. Dvě nahé dívky, jejichž těla pokrývaly stopy po bičování, seděly na klínech polonahých mnichů. Třetí ležela ňadry na stole a za její vyšpulenou zadnicí stál kostnatý ohromný muž, jehož koňský úd právě vypadl z její zadní dírky. Mnich jej otíral o kůže mezi jejími stehny a ona trpělivě čekala, až jí dovolí vzpřímit se. Obě dvojice, rozjařené vínem, přihlížely tomuto chlípnému dílu, a ti dva mniši nutili ženy, aby rty a hrou prstů zdvihly jejich nedávnou zvrhlostí skleslá pohlaví.
„Drazí přátele,“ řekl otec Rafael, „jedna nám chyběla. Tu je! Dovolte, abych vám představil opravdovou pannu, mající na zádech znak, zdobící nejprohnanější kurvy.“


Autor de Sade 6.8.2005
Povídky od autora: de Sade
přečtena: 10238 x
Průměrná známka: 2.94 tři po 138 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Justina čili prokletí ctnosti 2
Copyright (c) 2004 - 2016 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist