EROTICKÉ POVÍDKY

Erotické povídky povídka - Justina čili prokletí ctnosti 4

Úvod » BDSM » Justina čili prokletí ctnosti 4

Komentáře (0) | Doporučit | Tisknout | 997


Justina čili prokletí ctnosti 4



„Jsem mladý a silný, ale poněkud tělnatý,“ odpovídal mi Daville, „proto jsem si zvykl chodit do Vienne pěšky, čímž získává zdraví i měšec. Nečiním to snad protože, že bych musel počítat s každým penízkem, neboť jsem dost bohatý, o čemž se brzy přesvědčíte, když mi prokážete laskavost a doprovodíte mne. Dva muži, jež jste viděla, jsou darebáci, kteří mi dluží sto zlaťáků. Potkal jsem se náhodou a žádal jsem ty peníze. Viděla jste sama, jak mne zřídili.“ Litovala jsem dvojnásob nehody, jejíž obětí se stal a tu mi během hovoru navrhl, abychom se vydali na cestu. „Díky vaší péči je mi již lépe,“ pravil, „ale noc se blíží. Pojďme do hostince vzdáleného odtud asi dvě míle a odtamtud pojdeme zítra ráno na najatých koních domů. Snad do večera dojedeme do zámku.“
Rozhodla jsem se využít pomoci, kterou mi nebesa seslala a podporovala jsem Davilla při chůzi a po dvou mílích cesty jsme skutečně nalezli hospodu, o níž mluvil. Večeřeli jsme spolu vesele a počestně a po jídle mne svěřil hostinské, která mne uložila ke spánku na lože vedle sebe. Nazítří jsme na dvou mezcích, vedených podomkem z hostince, dostihli hranic Dauphiné a jeli jsme stále hlouběji do hor. Daville byl však tak unaven, že jsme museli jet pomalu a často odpočívat. K večeru jsme se zastavili ve Virieu a můj společník byl ke mně právě tak pozorný a zdvořilý, jako včera. Ráno jsme pokračovali týmž směrem. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme odbočili do roklí a celé čtyři míle jsme stoupali serpentinami soutěsek. opustili jsem nadobro jakékoliv cesty a stezky. Proti mé vůli se mne zmocňoval jakýsi nepokoj. Bloudíc mezi strmými skalami, vzpomínala jsem na cestu ke klášteru Panny Marie v Lesích. Konečně jsme spatřili zámek, strmící nad strašnou propastí, takže se zdálo, že je nedostupný. Sestoupili jsme z mezků, Daville zaplatil čeledínovi a rozkázal mu, aby se vrátil. Stezka, kterou jsme nyní šli, se vinula nekonečnými oklikami a byla zavalena kamením. „To je můj dům,“ řekl, a když jsem se podivila, že obývá takovou samotu, povídal mi dost hrubě, že každý bydlí jak může.
Tón jeho řeči mne urazil, právě tak jako polekal, ale poněvadž jsem se již nemohla vrátit, nedala jsem nic najevo. Poznamenala jsem znova, jak ho mohlo napadnout usadit se v samotě, připomínající peleš lotrovskou ze strašidelných povídaček.
„Peleš lotrovská? Ne!“ řekl Daville, pozoruje mne potměšile, když jsme docházeli k bráně. „Není to peleš lotrovská, ale není to také obydlí poctivých lidí.“
„Ach, pane, rozechvíváte mne hrůzou! Kam mne to vedete?“
„Vedu tě mezi penězokazy, děvko,“ řekl, uchopiv mne za ruku a vlekla mne násilně přes padací most, který se sklonil, když jsme se přiblížili, aby se za námi okamžitě zdvihl. „Jsi mezi nimi,“ dodat, sotva jsme stanuli na dvoře. „Vidíš tuto studnu?“ tázal se, ukazuje na velikou cisternu, u níž byly přikovány dvě ženy, točící kolem, které vylévalo vodu do nádrže a poháněl patrně nějaký mechanismus v podzemí. „Zde jsou tvé družky, s nimi budeš pracovat dvanáct hodin denně. Nikdy již neokusíš svobody a až zemřeš vysílením, hodíme tě do propasti, již jsi viděla. Dopadneš ke třiceti nebo čtyřiceti jiným, které tam již odpočívají po této těžké práci.“
„Spravedlivé nebe!“ zvolala jsem u nohou Davillových. „Vzpomeňte si, že jsem vám zachránila život a chtěl jste se mi odvděčit!“
„Chybuješ, mluvíš-li zde o vděčnosti,“ pravil muž. „Měla jsi na vybranou dvě možnosti. Mohla jsi pokračovat v cestě, nevšímajíc si mne, anebo jsi mi mohla pomoci a jít se mnou. Zvolila jsi tu poslední. Z pohnutek, jež ti srdce napovídalo, oddala jsi se pouze hnutí vlastního srdce. Jak se teď odvažuješ tvrdit, že se ti musím odměnit za radost, kterou jsi sama sobě způsobila? A jak tě mohlo napadnout, že muž, jako jsem já, zahrnutý zlatem a hojností, člověk, který se chce právě odebrat do Benátek, aby tam podlé své chuti užíval miliónového jmění, by se mohl tak snížit, že by zůstal něco dlužen bídnici, jakou jsi ty sama! Nejsem ti ničím povinen, jakmile jsi pracovala pro své potěšení. Do práce, otrokyně, do práce! Pamatuj si, že civilizace, zdokonalující řád přírody, neporušila její původní podstaty. Příroda původně stvořila bytosti silné a slabé s úmyslem, aby druhé byly neustále podrobeny prvním, jako jehně je podrobeno lvu a skřivan sokolu. Obratnost a inteligence člověka mění postavení jedinců. Podřadnost jedněch nadřazenost ostatních již neurčuje fyzická síla, nýbrž bohatství. člověk nejbohatší se stává nejsilnějším, jedinec nejchudší je bytostí nejslabší. Vidíš snad u zvířat city, kterými ty se honosíš? A zvířata nám přece mají být ve všem příkladem! Ovládám-li tě nyní svým bohatství, musíš se vzdát myšlenky, abych tě dosadil vedle sebe a dal ti část svých práv. Popírám jakoukoli rovnost, neboť neexistuje nikde, ani v přírodě. Kdyby sloužil rovný rovnému, pýcha vznešenější duše tuto rovnost vždy poruší. Copak není ten, který dává, vždy ponižován obdarovaný? Nevděk není neřestí, je ctností hrdých duchů právě tak, jako je dobročinnost ctností duchů slabých. Ostatně prokazuj tolik služeb, kolik je ti libo, nalezneš-li v tom rozkoš, ale nežádej nic za to, že jsi měla potěšení někomu posloužit.“
Daville mi nedopřál, abych odpověděla na tato slova. Sotva domluvil, chopili se mne dva holomci, svlékli mne podle rozkazu donaha a přivázali řetězy k mým dvěma spolutrpitelkám, takže jsem musela pracovat u kola již první večer, aniž jsem si směla odpočinout po úmorné cestě. Banda penězokazů, končících právě svůj pracovní den, se nakupila u nás a prohlížela si mne, zahrnujíc mne posměchem a drzostmi na vrub mých potupných znamení. Dotýkali se mne hrubě na všech místech a posuzovali ve sprostých žertech, co jsem jim bezděčně musela ukazovat.
Po této bolestné scéně odstoupili a Daville se chopil biče. Napínaje všechny síly, zasadil pět nebo šest ran. Přitom mi řekl: „Viz uličnice, jak s tebou boudu jednat, nesplníš-li všechny povinnosti, jež jsou ti uloženy!“ Každá rána mi z těla servala pruh kůže. Tak prudké bolesti jsem nepocítila ani v rukou pana de Bressac, ani v rukou chlípných mnichů. Svíjela jsem se ve svých okovech, vyrážejíc hlasitý nářek, který vzbuzoval jedině chechtot netvorů, kteří mne obklopovali. Člověk je tedy od přírody zlý, řekla jsem si. V deliriu vášní i za všech jiných okolností. Utrpení bližního nakonec každého člověka rozradostní.
Hned vedle studny stály tři od sebe oddělené temné kobky, podobající se žaláři. Jeden z lotrů mi ukázal mé doupě. Dal mi příděl vody, chleba a bobů a zavřel mne do brlohu. Doufal jsem, že si konečně budu moci odpočinout. Když jsem však usínala, otevřely se náhle dveře a vstoupil Daville. Bez jediného slova postavil svíčku na zem a vrhl se na mne jako divoké zvíře.
Marně jsem se bránila. Pohrdal mou obranou a ochromoval mé pohyby ranami a kroucením údů, což mi působilo strašné bolesti. Hrozná síla jeho chtíče mi rozvrátila nohy, div mi je nevymkla a jeho hrbolatý úd, větší psího údu, se mi v palčivé trýzni vhroužil hluboko do podbřišku. Byla jsem zvyklá na nelidské rozměry a výstřední zvrácenosti, ale Davillův úd, plný bradavic, tvrdých jako roh, mi způsobil takové utrpení, jakoby do mne byl někdo vrazil struhadlo. Tak se na mně tento lotr ukojil třikrát za sebou, aniž ho vyndal. Mé lůno bylo po této operaci ve žhavém ohni, který neuhasily ani býčí výstřiky jeho prokletého semene. Ale tato trýzeň mu nestačila. Když slyšel mlaskavé zvuky, doprovázející zarážení a vytahování sukovitého údu z ubohé přetékající dírky, smál se surově a aby zvýšil mou bolest a stud, vrazi mi do zadnice tlustou násadu býkovce. Při každém náporu vnikala hlouběji a hlouběji, až jsem myslila, že zemřu vnitřním zraněním. Konečně jsem se nemohla přemoci a chcala jsem bolestí. Netvor se rozzuřil, zpola mne omráčil svou pěstí, svlékl kalhoty a vypustil své smrduté lejno mezi má nebohá ňadra, na něž Bůh uvalil již tolik ponížení. Potom vzal světlo, zavřel za sebou dveře a klidně odešel.
Mezi člověkem a divokým zvířetem není žádného rozdílu, řekla jsem si. Ale to se již zamřížovaným oknem do mého brlohu draly paprsky vycházejícího slunce a já, aniž jsem si odpočala, byla jsem odváděna, znovu připoutána a s pomocí ostatních jsem započala svou smutnou denní práci. Moje dvě družky byly dívky ve věku dvaceti pěti let a jevily na sobě ještě stopy někdejší krásy. Byly však otupělé strádáním a znetvořené přemírou tělesné práce. Smutný rozhovor s nimi mne poučil, že obě byly v různých dobách milenkami Davillovými: jedna v Lyonu, druhá v Grenoblu. Přivedl si je do tohoto smutného útulku a jako odměnu za rozkoše, které mu poskytly, jim dal tuto ponižující práci. Dověděla jsem se rovněž, že má rozkošnou milostnici, která ho pravděpodobně doprovodí do Benátek, kam v nejbližší době odjede, dostane-li náhradu za značné částky falešných peněz, jež nedávno poslal do Španělska. Nechtěl utrácet falešné peníze v Itálii a nikdy je tam neposílal, neboť se tam chtěl usadit. Takto prý mu nehrozí nebezpečí prozrazení.
Dověděvši se tyto podrobnosti, vzdychla jsem a řekla svým družkám: „Ach, prozřetelnost bude přece jednou spravedlivá. Takový netvor nemůže mít úspěch. My tři se zcela jistě dostaneme na svobodu, jsouc pomstěny.“ V poledne jsme měly dvě hodiny odpočinku. Šly jsme do svých kobek, najedly jsme se a odpočinuly si. Ve dvě hodiny nás uvázali znovu a musely jsme u studně šlapat kolo do setmění.
O půlnoci opět přišel Daville a ukojil na mně své choutky, právě tak jako předešlé noci. Chtěla jsem této chvíle využít a požádat o zmírnění pracovní povinnosti. Leč netvor mi odpověděl: „Jakým právem? Snad proto, že mám v noci chuť ukojit na tobě svůj chvilkový rozmar? Mám snad, kleče u tvých nohou, prosit tě o přízeň? Mé jednání je proto lásky, kterou moje srdce nikdy nepotřebuje. Když cítím potřebu, užívám ženy, jako při jiné potřebě užívám nočníku. Ostatně k věcem, které si mohu za své peníze koupit, nepociťuji něžnosti. Nemám, proč bych projevoval svou vděčnost. To, že jsem pohaněl ženu, dává mi právo pohanět ji podruhé, ale nikdy to není dostatečným důvodem, abych ji odškodňoval.“
Pracovaly jsme do úpadu. Nesnesitelné vedro v létě bylo příčinou, že jsme pracovaly nahé. V zimě nás oděli do ovčích koží. Občas se na nás přišle Daville podívat a když viděl, že jsme nenačerpaly dostatečné množství vody, vzal býkovec a zpráskal nás všechny do krve. Ačkoliv mne nijak nešetřil, nebyly mu jeho surovosti překážkou, aby se mnou v noci nesouložil. Když jsem mu ukázala rány, které mi zasadil, a odvážila jsem se mu připomenout den, kdy jsem roztrhla košili, abych ošetřovala jeho rány, zodpověděl mé nářky jen pohlavkováním a hrůznými nadávkami. Byla jsem ráda, že ode mne ihned odcházel, jakmile byl hotov.
V tomto hrozném postavení minul rok. Konečně se rozšířila pověst, že bohatství Davillovo je nejen zajištěno množstvím cenných papírů pro Benátky, ale žádá se od něj ještě za několik miliónů padělaných peněz, za něž mu jednatelé dodají předem záruční listiny pro Itálii. Nemohlo ho potkat skvělejší a neočekávanější štěstí. Takový byl nový příklad, jímž mne prozřetelnost chtěla přesvědčit, že zločin je odměňován bohatství, a že ctnost je nerozlučně spojena a neštěstím a chudobou.
Daville se připravoval k odjezdu. Po půlnoci posledního dne mne navštívil a vypravoval mi o svém štěstí a o své cestě. Padla jsem mu k nohám a zapřísahala jsem ho, aby mi vrátil svobodu a poskytl mi nejnutnější prostředky na cestu do Grenoblu.
„V Grenoblu mne udáš!“
„Ne, pane,“ pravila jsem, smáčejíc jeho kolena slzami.
„Nepomohu ti,“ odpověděl mi tvrdě tento darebák. „Vše, co se zve almužnou, je mi odporné. Příroda tvořící lidi nestejných sil, pojala chudáka do svého řádu. Pomáhat mu, znamená ničit stanovený řád, pracovat k nebezpečné rovnosti ve společnosti, podporovat neschopnost a zahálku, učit chudého, jak by okradl boháče.“
Ó, pane, jak tvrdé jsou vaše zásady! Mluvil byste tak, kdybyste se nebyl narodil již bohatým?“
„Mnohé chybělo k tomu, abych se narodil boháčem. Ale brzy jsem se naučil způsobu, jak zbohatnout. Uměl jsem pošlapat fantom ctnosti, brzy jsem se naučil, že lidskost je vždy překážkou všemu, co tíhne ke štěstí. Proto jsem na troskách předsudků jiných lidí zabezpečil své vlastní blaho. Proč jsi neučinila podobně? Každý člověk je strůjcem svého štěstí.“
Nazítří, těsně před odjezdem, nám ukázal scénu, jíž není podobné v letopisech Endroniků, Neronů, Václavů ani Tiberů. Všichni se domnívali, že jeho milostnice, kterou předtím nechal dopravit do zámku, pojede s ním. V okamžiku, kdy se chystala vstoupit na koně, ji však strhl a smýkl s ní k nám. „Tady je tvé místo,“ pravil a rozkázali jí svléknout se donaha. „Chci, aby na mne moji přátelé vzpomínali, proto jim zde přenechávám ženu, do které jsem se podle jejich mínění zamiloval. Poněvadž je však třeba pouze tří žen, a protože před nebezpečnou cestou, na niž se chystám, je nutné dobře vyzkoušet zbraně, zastřelím jednu z vás. Namířil pistolí na hlavu jedné mé družky a prostřeliv jí mozek dodal: „Řekni ďáblu, že Daville, nejbohatší lotr světy, vzdoruje nejdrzejším způsobem ruce nebes i pekel.“ Potom vsedl na koně a odjel.
Po dvou měsících nám oznámil jeho zástupce, že se Daville dostal šťastně do Benátek. Usadil se tam prý, uložil výhodně své jmění a těšil se ze svého blahobytu. Pracovaly jsem teď mnohem lehčeji, neboť jsme nebyly připoutány. Na hradě panoval klid a práce, ač zločinná, postupovala pod vedením Davillova nástupce lehce a vesele. Jednoho dne však, aniž jsme mohly něco předvídat, byly hradby náhle obklopeny vojskem, valy ztečeny a než se penězokazi se svou rotou vzchopili k obraně, naplnil se zámek více než stem biřiců. Nezbylo, než se vzdát. Spoutali nás a odvedli do Grenoblu.
Proces s penězokazy se konal ihned Všichni jsme byli odsouzení k smrti na šibenici. Pokusila jsem se vzbudit soucit jednoho spravedlivého soudce, jehož dobročinnost a lidskost byla známa daleko široko. Jmenoval se Servant. Vyslechl mne a jsa přesvědčen o mé upřímnosti, ráčil mne utěšit svými slzami. Stal se mým obhájcem, moje slova byla vyslyšena, můj nářek dolehl ke všem uším a můj pláč stékal do srdcí. Velkomyslně se mi otevírala budoucnost. Povšechný dostatečný výslech zločinců podepřel příznivými výroky horlivost muže, který se o mne začal zajímat. Soud mne prohlásil za svedenou a bez viny, dokonale mne očistil, zprostil žaloby a propustil na svobodu. Můj ochránce uspořádal v můj prospěch jakousi dobročinnou sbírku, která mi vynesla skoro sto pistolí. Zdálo se mi, že se má předtucha o štěstí v Grenoblu vyplní.
Opustivší vězení, ubytovala jsem se v hostinci proti mostu přes Iseru. Ujistili mne, že tam mohu bydlet v počestnosti. Na radu pana Servanta jsem pojala úmysl prodlet zde do doby, než ve městě naleznu zaměstnání, anebo, nepodaří-li se mi to, do doby, než se vrátím do Lyonu.
V tomto hostinci jsem jedla, jak se říká, table de lhote. Již čtvrtý den jsem si všimla, že se na mně upřeně dívá jakási velmi tlustá dáma. Byla dobře oděná a nazývali ji paní baronkou. Prohlédnuvši si jí dobře, zjistila jsem, že ji odněkud znám. Přiblížila se ke mně, objala mne, ale já jsem stále nemohla vzpomenout, odkud ji znám. Konečně mi řekla: „Nemýlím-li se, jste dívka, kterou jsem asi před deseti lety zachránila z vězení. Nepamatujete se již na paní Dubois?“
Tento objev mne potěšil velmi málo, ale přesto jsem odpověděla zdvořile, neboť jsem stála proti nejchytřejší a nejprohnanější ženě na světě. Paní Duboisová mne zahrnula zdvořilostmi, řekla mi, že se zajímala o mou záležitost. Dala jsem se odvést do jejího pokoje, kde jsem jí vyprávěla o svých pronásledovatelích.
„Má drahá přítelkyně,“ řekla, znovu a znovu mne objímajíc. „Přála jsem si tě vidět mezi čtyřma očima jen proto, aby mohla říci, že mé štěstí je zajištěno a vše, co mám, je k tvým službám. Pohleď,“ pravila otevírajíc krabice plné zlata a diamantů. „Pohleď na výsledek mého snažení! Kdybych byla ctnostná jako ty, neměla bych dnes patrně nic anebo bych seděla někde v žaláři.“
„Ó, madame,“ odpověděla jsem jí. „Vděčíte-li za toto vše jedině zločinům, nedopřeje vám prozřetelnost, která je nakonec přece jen spravedlivá, dlouhého užívání tohoto bohatství.“
„Mýlíš se,“ pravila Duboisová, „nedej se svést k omylu okamžikem klamného štěstí! Zákonu života je zcela lhostejno, oddal-li se někdo neřesti nebo ctnosti. Vyslechni mně, Žofie, chtěla bych tě konečně přesvědčit! Ve světe dokonale ctnostném radila bych ti být ctnostnou, protože ctnost by nesporně vedla ke štěstí a byla by jistě odměňována. Ale ve světě zcela zkaženém nabádám tě jen k neřesti a doporučuji ti jen cestu zla. Kdo nejde cestou, po níž jdou všichni, hyne. Prozřetelnost, v níž ty věříš, chce marně řídit lidi cestou dobra. Jak by jinak bylo možné, aby tě po celý život pronásledovalo neštěstí? Neustále ses ubírala opačným směrem po cestě, jíž kráčeli všichni. Kdybys šla s proudem, došla bys ke klidnému přístavu jako já. Hovoříš stále o prozřetelnosti, ale kdo ti dokáže, že ona miluje řád a v důsledku toho i ctnost? Což ti nedává nepřetržitě pouze příklady svých nespravedlností a výjimek. A proč si představuješ, že se jí nelíbí neřestné bytosti, když ona sama tvoří neřestně a vše v jejích dílech je hříchem a zločinem? Nedala-li nám ostatně ruky prozřetelnosti všechny pudy, které nás vedou ke hříchu? A jsou-li nám neřesti užitečnější, proč bychom se jim bránili? Jakým právem bychom je měli potlačovat a jak bychom mohli odolávat jejich volání?“
„I kdybych byla tak slabá, madame,“ odpověděla jsem této vyznavačce zla,“ a poddala se vaší filozofii, jak by se vám podařilo zadusit všechny výčitky svědomí, které by mne do smrti pronásledovaly?
„Výčitky svědomí jsou chimérou, má drahá Žofie,“ pokračoval Duboisová. „Jsou bláhovými výkřiky duše příliš slabé ztlumit je.“
„Což je možno ztlumit je?“
„Nic není snazšího. Vyčítáme si pouze to, co nejsme zvyklí činit. Opakujte často činy, které probouzejí výčitky vašeho svědomí, a zničíte je brzy. Postavte proti nim pochodně vášní, zákony mocného zaujetí a rozeženete je brzy. Výčitky svědomí nedokazují, že jsme spáchali zločin, prozrazují pouze snadno podmanitelnou duši. Kdyby někdo dal nesmyslný rozkaz, který by ti zabraňoval opustit tento pokoj, nevyjdeš z něj bez výčitek svědomí, ačkoliv je zcela jisto, že bys neprovedla nic zlého. Není pravda, že pouze zločin probouzí výčitky svědomí. Zvykněme si považovat čin, vzbuzující výčitky svědomí, za úplně lhostejný. Opakujeme jej tak často, jak lze a pochodeň rozumu brzy zničí všechny odezvy svědomí. Drahá Žofie, síť neustálých neřestí a zločinů mne vede již třicet let krok za krokem k bohatství. Ještě dva nebo tři šťastné tahy a přejdu z bídy prostřednosti, v níž jsem se zrodila, k bohatství. To jest k více ne padesáti tisícům zlatých ročního důchodu. Myslíš, že v celé této kariéře mně výčitky svědomí, byť i jen jednou, daly pocítit svých trnů? Nevěř tomu, nikdy jsem je nepoznala. A kdyby mne v této chvíli nějaká strašná událost svrhla z nejvyššího vrcholu do nejhlubší propasti, nepřipustila bych si je. Stěžovala bych si pouze na svou vlastní neobratnost. Svědomí by mi dalo pokoj.
„Budiž,“ řekla jsem, „Uvažujme však chvíli o zásadách filosofie, již hlásáte. Jakým právem se odvažujete žádat ode mne, aby moje svědomí bylo zrovna tak tvrdé jako vaše, jestliže od dětství nezvykalo přemáhání týchž předsudků? Jakým právem žádáte, aby, sestrojený jinak než váš, přijímal tytéž mravní zásady a zákony? Připustíte-li, že v přírodě je tolik zla jako dobra, musíme připustit, že je třeba stejné množství lidí, kteří konají dobro, jako těch, kteří činí zlo. Říkáte, že nalézáte na své cestě štěstí, ale mně není možno je hledat jinde než na dráze po níž jdu. A nedomnívejte se, že bdělost zákonů nechá dlouho v klidu ty, kteří je přestupují. Což nevidíte příklad na vlastní oči? Z patnácti lidí, mezi něž mne přivedlo moje neštěstí, čtrnáct lotrů bude viset na šibenici. Pouze já jediná nevinná jsem byla zachráněna.“
„Co sejde na jejich bídném konci? Jsou to lidé bez zásad. Ostatně, jestliže nám čest není ničím než předsudkem, ctnost přeludem, budoucnost iluzí, a překročili-li jsme všechny zákony, není nám lhostejné, zda zemřeme takto nebo na své posteli? Na světě jsou dva druhy lidí. Jedni, které před šibenicí chrání jejich nesmírné jmění a nevyčerpatelný úvěr a druzí, kteří se šibenici nevyhnou, jsou-li chyceni. Ti poslední se pohybují mezi bohatstvím nebo lámáním kolem. Zákony jsou bezmocné, neboť nezasahují ty, kdo mají moc, ani lotry, kteří kromě nože nemají jiné opory, neboť ty zákon neděsí. A myslíte, že na onom lepším světě neočekává nebeská spravedlnost člověka, kterého na zemi zlo ani šibenice neděsila? Myslím si, kdyby byl Bůh, bylo by na světě méně zla. Věřím, že existuje-li na zemi zlo, je hřích buď Bohu podobný a k jeho existenci nutný, anebo Bůh sám je zlo. Proto mu vzdoruji bez bázně a směji se jeho bleskům.“
„Budíte ve mně hrůzu, madame,“ řekla jsem vstávajíc. „Odpusťte, nemohu déle poslouchat váš prokletý rouhačský hovor.“
„Sečkej, Žofie, nemohu-li tě svést ke zločinu, neodpírej mi alespoň svou pomoc. Zde je sto zlatých. Dávám je stranou pře tvýma očima, budou ti patřit, jakmile se podaří věc, v níž je mi třeba tvé součinnosti. Viděla jsi onoho mladého velkoobchodníka z Lyonu, který s námi již tři dny stoluje?“
„Dubreuila?“
„Ano. Řekl mi, že je do tebe zamilován. Má v malé skříňce u svého lože šest tisíc zlatých, něco ve zlatě a část v papírech. Namluvíš mu, že jsi ochotna vyslyšet ho, nechť je to pravda nebo lež. Co ti na tom sejde? Vyzvu ho, aby ti nabídl procházku za město. Namluvím mu, že výletem tě může získat. Ty ho pobavíš, zdržíš pokud možno nejdéle a já ho mezitím okradu. Neuprchnu však a ukradené peníze pošlu do Turína. Použijeme všeho k odvrácení jeho podezření a budeme mu zdánlivě pomáhat v pátrání. Za čas ohlásím svůj odjezd. Ty přijedeš za mnou a sejdeme se v Piemontu, kde ti vyplatím slíbenou odměnu.“
„Svoluji, madame,“ řekla jsem Duboisové, jsouc pevně rozhodnuta zpravit ubohého Dubreuile o všem. „Ale pomyslela jste na to, že miluje-li mne doopravdy, mohla bych z něho vyrazit více než to málo, jež mi nabízíte vy? Stačí, když ho budu varovat nebo se mu poddám.“
„To je pravda, začínám věřit, že ti nebesa také dala sklony k zločinu. Dobře, zde je úpis na tisíc zlatých. Zkus mne nyní odmítnout.“
Téhož večera jsme začala obletovat Dubreuile a záhy jsem poznala, že je mi nakloněn. byla jsem však nesmírně vzdálena zločinu i kdybych z něj mohla vytěžit třikrát tolik, než mi bylo slíbeno, ale ošklivilo se mi také pomyšlení, že bych mohla přivést na šibenici ženu, již jsem vděčila za svobodu před deseti lety. Chtěla jsem zločinu zamezit, ale ženu neprozradit.
V den určený k vycházce, pozvala nás Duboisová k obědu do svého pokoje. Přijali jsme o po skončeném jídle jsem sešla s Dubreuilem dolů, abychom urychlili přípravu povozu, který jsme si zamluvili. Duboisová nás nedoprovázela, proto jsem byla s Dubreuilem před vstupem do vozu chvíli sama. Řekla jsem spěšně: „Pane, vyslechněte mne pozorně, bez pohoršení a učiňte vše, co vám poradím. Máte v hospodě spolehlivého přítele?“
„Ano, má zde mladého obchodníka, kterému plně důvěřuji.“
„Dobře pane, jděte ihned a řekněte mu, aby šel do vašeho pokoje a střežil jej po celou dobu naší vyjížďky.“
„Co znamená tato přemíra opatrnosti? Vždyť mám klíč k té místnosti ve své kapse.“
„Je to důležitější, než si myslíte. Učiňte tak, pro smilování boží, nebo s vámi nepojedu. Žena, u které jsme obědvali, je bídnice, uspořádala náš výlet jenom proto, aby vás mohla pohodlně oloupit. Pospěšte si, pane, pozoruje nás a je velmi nebezpečná. Nechť nevzbudíme dojmu, že vás varuji. Odevzdejte rychle klíč svému příteli, ať jde ihned do vašeho pokoje ve společnosti ještě několika osob, může-li, a nehnou se z místa, pokud se nevrátíme. Ostatní vám vysvětlím ve voze.“
Dubreuil mne poslouchá, tiskne mi ruku vděčností a letí dát rozkazy podle mé rady. Vrátí se, vyjedeme, a cestou mu vykládám celý příběh. Mladý muž mi projevuje vděčnost za službu, kterou jsme mu prokázala. Když mne zapřísahal, abych mu vyprávěla pravdivě o svém postavení a já jsem mu vyhověla, řekl, že nic z toho, co jsem mu o sobě řekla, mu nebrání nabídnout mi ruku a své bohatství. „Naše společenská postavení jsou si rovny. Můj otec byl velkoobchodníkem jako váš, můj osud byl šťastný, váš nešťastný. Jsem nesmírně rád, že mohu napravit všechny chyby, jichž se na vás prozřetelnost dopustila. Uvažujte o tom, Žofie! Jsem svým pánem a nezávisím na nikom. Cestuji do Ženevy, abych výhodně umístil částku, kterou vaše upozornění zachránilo. Pojedete se mnou, hned se vezmeme a v Lyonu se již objevíte pod mým jménem.
Taková nabídka mi příliš lichotila. Neodvážila jsem se odmítnout, ale nechtěla jsem ji také přijmout, aniž jsem dala možnost Dubreuilovi poznat vše, čeho by mohl později litovat. Řekla jsem mu všechno o svém neštěstí. Naléhal ještě s větší neústupností. Hle, jak jsem byla nešťastná. Nabízelo se mi štěstí, ale jen proto, abych živěji pociťovala smutek z jeho nedosažitelnosti.
Asi dvě míle za městem jsme vystoupili, abychom užili přírodních krás na břehu řeky. Usedli jsme, můj společník mne něžně objal v pase a já jsem položila na jeho rameno svou unavenou hlavu. Mé myšlenky, plny naděje, letěly vstříc krásné budoucnosti. Přimknuti k sobě v těsném objetí snili jsme o svém příštím společném životě. Dubreuil se ke mně choval nanejvýš korektně, nedovolil si vůči mně nic, co by se nesrovnávalo s dobrým vychováním a společenským taktem.
Pojednou jsem pocítila, že se můj přítel chvěje a jeho bledou tvář obestírá pot. Řekl mi, že je mu velmi špatně a vyvinul se mi z náručí. Odstoupil a přepadl ho strašný pocit dávení. Zavolala jsem kočího, naložili jsme ho na vůz a šílenou rychlostí jsme se vraceli do Grenoblu. Jeho stav překvapil přátele, kteří podle jeho rozkazu neopustili jeho pokoj. Lékař konstatoval, že Dubreuil byl otráven. Sotva jsem zvěděla tuto hroznou zprávu, letěla jsem do svého pokoje. Skříň vyla vypáčena, těch několik věcí a peníze, které jsem měla – vše zmizelo. A Duboisová, jak mi řekli, již před třemi hodinami odjela Turinskou ulicí.
Není pochybnosti, že ona byla strůjcem těchto zločinů. Při obědě otrávila mého průvodce jenom proto, aby se po návratu zabýval více záchranou svého života, než jejím pronásledováním a poskytl jí čas k útěku. A konečně aby podezření z těchto činů padlo na mne a několik na ni. Spěchám opět k Dubreilovi, nedovolují mi však přiblížit se k němu. Zemřel v kruhu svých přátel, ale sňal ze mne veškeré podezření, ujistiv všechny že jsem nevinná.
Běda, mohla jsem hořce neoplakávat ztrátu jediného muže, který se velkomyslně nabídl, že mne vysvobodí, věda o mé ztrátě panenství? Mohla jsem nelitovat krádeže, která mne znovu uvrhla do neblahé propasti bídy, z níž nebylo pro mne úniku? Svěřila jsem se Dubreuilovu příteli. Litoval mne a želel trpce osudu svého nešťastného druha. Káral mne však pro nadbytek jemnocitu, který mi zabránil udat zločin ihned, jakmile jsem o něm zvěděla. Pomýšleli jsme, že učiníme udání. Řekli jsme si však, že tato strašná žena dojede o Itálie dřív, než vymůžeme rozkaz k jejímu stíhání. Příhodou by však byl těžce postižen majitel hostince, který by mohl v sebeobraně snadno zničit i mne, která jsem v Grenoblu stěží unikla ztrátě hrdla. Tyto důvody nás přesvědčily o marnosti udání a mne polekaly tak, že jsem se rozhodla neprodleně odtud odjet. Dubreuilův přítel toto rozhodnutí schválil a netajil se mi, že by při nezbytném výslechu musel říci věci mne kompromitující, vyprávět o mém styku s Duboisovou a o naší vyjížďce. Ujistil mne pak, že proti mně nikdy nic nepodnikne. Řekl mi: „Přál bych si, aby mi Dubreuil byl dal nějaké dispozice vzhledem k vám. Splnil bych je s největší radostí, chtěl bych aby mi byl potvrdil, že vám děkuje za radu, podle níž jsme za jeho nepřítomnosti střežili jeho pokoj. Ale on řekl je, že nejste vinna jeho smrtí a přál si, abychom vás nechali na pokoji. Musím se tedy omezit pouze na vykonání jeho rozkazů. Neštěstí, do kterého jste pro nás padla, by mne mělo pohnout k pomoci, ale já pro vás nemohu zhola nic učinit. Začínám teprve obchodovat, a mé prostředky jsou velmi skromné. Z Dubreuilových peněz, na něž se těšila ta bídnice, mi nepatří ani jediný zlaťák. Vrátím vše jeho rodině. Dovolte mi, Žofie, abych se mohl omezit na jedinou službičku. Zde je pět zlatých.
Potom zavolal jakousi ženu, s níž jsem se v hostinci ji setkal a řekl mi: „Zde vidíte poctivou obchodnici z mého kraje, z Chalon-sur-Saone, vrátí se domů po jednodenním pobytu v Lyonu, kde má jakousi práci.“
„Paní Bertrandová,“ řekl mladík představuje mne té ženě, „zde je mladá dívka, kterou vám doporučuji. Ráda by nalezla na venkově zaměstnání, a prosím vás, abyste ji v našem kraji našla místo, odpovídající jejímu původu a vychování. Nechť až do oné chvíle nemá nejmenších vydání: vše vám zaplatím při příštím setkání.“
„Sbohem, Žofie!“ Přijala jsem jeho nabídku a přísahala si, že budu pracovat jen proto, abych mu mohla peníze v budoucnu vrátit. Na odchodu jsem si řekla: I když mne cit pro spravedlnost uvrhl do neštěstí, mám aspoň poprvé zdání útěchy v této děsné propasti zla, do níž mne vhání dobro. Odjela jsem, jak bylo určeno, v noci po Dubreuilově smrti s paní Bertrandovou z Grenoblu, aniž jsem s rozloučila se svým dobrodincem, panem Servantem.
Paní Bertrandová měla malou osmnácti měsíční dcerušku, kterou ještě kojila a kterou jsem si ke svému neštěstí okamžitě oblíbila takovou láskou, jakou ji mohla milovat jen ta, jež jí dala život. Jely jsem v krytém voze, který jsme střídavě řídily. Brzy jsem poznala, že paní Bertrandová je megera bez vychování a bez ducha. Byla podezřívavá klepna, nudná a omezená, jako všechny ženy z lidu. Vždy večer jsme vynášely cenné věci z vozu a přenocovaly jsme v hostincích v jednom pokoji. Přijely jsme bez nehody do Lyonu, kde má společnice obstarávala své záležitosti.
Jednou odpoledne, procházela jsem se po nábřeží Rhony s jednou ze služek naší hostinské, jsem náhle viděla otce Antonína, kráčejícího proti nám. Tento kat mého panenství, s nímž jsem se seznámila v klášteře Svaté Panny v Lesích, byl nyní kvardianem františkánského kláštera v Lyonu. Antonín mě dvorně oslovil a tázal se mne před služkou, nechtěla-li bych jej navštívit a obnovit tak naše někdejší rozkoše.
Při této řeči jsem s nesmírně zarděla a snažila jsem se ho znameními přimět, aby se před mou průvodkyní alespoň trochu krotil. Ale nic neucpalo ústa tohoto drzého chlapa a jeho výzvy se staly ještě naléhavějšími. Konečně, když jsem rozhodně odmítla jít s ním, tázal se nás, kde bydlíme. Abych se ho zbavila, udala jsem nepravou hospodu. Zapsal si ji do modlitebních knížek a opustil nás s ujištěním, že brzy přijde na návštěvu. Vracely jsme se domů. Cestou jsem se snažila vysvětlit své družce příběh této neblahé známosti. Ale služku to, jak se zdálo, neuspokojilo. Z jejích řečí a ze slov paní Bertrandové jsem soudila, že se dohadují pravdy o známosti s hovadským mnichem. Nicméně otec Antonín se již neukázal a my jsme odcestovaly.
Kteréhosi dne v šest hodin večer jsme přijely do Vollefranche, kde se mi přihodilo neštěstí, které mne k vám přivedlo v poutech zločince. Rychle jsme se navečeřely a šly jsme spát, abychom nazítří urazily větší díl cesty. Neodpočívaly jsem ani dvě hodiny, když do ložnice vnikl hustý dým a my jsme se probudily. Někde nablízku hořelo. Oheň se již rozmohl s hroznou děsivostí. Polonahé jsme otvíraly dveře, ale ze všech stran jsme slyšely pouze strašný praskot trámů, lomoz bortících se stěn a hrozný řev nešťastníků. Do tváří nám zavanuly sžíravé jazyky plamenů a nám zbyl jen okamžik k útěku. Vyrazily jsme ven a záhy jsme se octly mimo nebezpečí na dvoře v zástupu zpola upečených nešťastníků. Má družka, paní Bertrandová, omdlela. V této chvíli jsem si vzpomněla, že Bertrandová zapomněla na své dítě.
Neřekla jsem nikomu nic a letěla jsem plamen zpět do našeho pokoje. Oheň mne oslepoval, na mnoha místech sežehl mé tělo, ale přesto jsem děťátko našla. Vrhla jsem se zpět, abych je přinesla matce. Opřela jsem se o zpola prohořelý trám, ale smekla se mi noha. Pudově jsem před sebe vztáhla ruku a tento impulsivní pohyb sebeobrany mne přinutil pustit drahocenné břemeno. Nešťastné děvčátko spadlo před matčinýma očima do plamenů. Poloomdlelá strašná žena nemyslila na účel mého jednání, kterým jsem její dítě chtěla zachránit. Zdrcena jeho ztrátou, divoce na mne skočila, zasypala mne ranami a puzena šílenou bolestí, obvinila mne z vraždy.
Mezitím byl požár uhašen. První starostí paní Bertrandové bylo, aby se vrátila do našeho pokoje, který zůstal jednou z nejméně poškozených místností v hostinci. Zde vypukla pláč a vyčítala mi, že jsem měla nechat dítě tam, kde bylo, že by mu nehrozilo nebezpečí.
Zpozorovala jsem, že všechny její věci někdo ukradl. Naslouchajíc pouze hlasu svého zoufalství, obvinila mne z požáru, abych jí mohla snadněji okrást. Řekla, že mne udá, a také to okamžitě učinila. Marně jsem ji zapřísahala svou nevinou. Neposlouchala mě.
Úředník, po němž se ptala, nebyl daleko. Pronesla obžalobu a aby jí dodala váhy a věrohodnosti, vyzdobila ji vším, co ji napadlo. Vylíčila mne jako špatnou děvku, která v Grenoblu unikla provazu, řekla, že jsem osoba, kterou jí proti její vůli svěřil mladý muž, patrně milenec. Mluvila o františkánovi z Lyonu, nezapomněla na nic, čím by všechny přesvědčila, že jsem vinna. Řekla vše, co jí zoufalství mohlo vnuknout.
Soudce počal vyšetřovat. Poznali, že oheň vznikl na půdě. Několik lidí tvrdilo, že mne tam k večeru viděli vstupovat. Byla jsem zatčena souzena podle všech pravidel. Vyslechli svědky a nechtěli slyšet mou obhajobu Křivé svědectví jim stačilo k důkazu, že jsem žhářka, usoudili, že mám spoluviníky, kteří kradli, zatímco já jsem unikala plamenům. Nazítří ráno mne odvedli zpět do vězení v Lyonu a zavřeli mne jako žhářku, vražednici dítěte a zlodějku. Jsem od mládí zvyklá trpět křivými obviněními a pomluvami, nespravedlností a pronásledování, proto jsem pociťovala bolest spíše tupou než hlodavou a má lítost se projevovala tichým pláčem více než naříkáním. Hledala jsem však přitom všechny cesty, jimiž bych unikla z propasti, do které mne vrhl nešťastný osud.
V této tísni jsem si vzpomněla na otce Antonína. Ačkoliv jsem se děsila setkání s ním, požádala jsem ho, aby přišel. Nevěda, kdo pro něj vzkazuje, přišel a tvářil se, jakoby mne neznal. Teprve, když jsem s ním osaměla, ptal se mne, proč jsem uvězněna. Padla jsem mu k nohám a zapřísahala jsem ho, aby mne zachránil. Vyslechl mě pozorně a odpověděl: „Žofie, poslouchej mne a nerozčiluj se jako obvykle, když se člověk dotkne tvých zatracených předsudků. Nyní se můžeš snadno přesvědčit, že neměly nikdy jiného účelu, než smýkat tebou z propasti do propasti. Zanech jich, chceš-li, abych ti zachránil život. Vidím pouze jediné východisko. Vrchní soudce je mým příbuzným, zpravím ho o všem, tys řekneš, že jsi jeho neteř, vyžádá si tě právem strýce, slíbí, že tě uzavře do kláštera a já jsem přesvědčen, že se mu podaří soudní řízení zastavit. Před veřejností zmizíš. Já pak přejmu všechny starosti o tebe až do chvíle, kdy vše utichne a změněné okolnosti dovolí vrátit ti svobodu. Ukryji tě, ale za tom mi budeš náleže, staneš se mou otrokyní a budeš ukájet všechny mé chtíče! Znáš mne. Vol tedy mezi mnou a šibenicí a nenech mne čekat na odpověď.
„Odejděte, otče,“ řekla jsem. „Jděte pryč! Jste netvor, jestliže máte odvahu zneuctít a zneužít tak surově mého bědného postavení. Odejděte! Dovedu zemřít! A zemřu alespoň bez výčitek svědomí.“
Mé protesty však rozvášnily padoucha tak, že se odvážil ukojit na mně svůj hrozný chtíč a neostýchal se myslit pod šibenicí, která mne čekala na své smilné choutky. Honil mne po cele, a konečně mne porazil na nešťastnou slámu mého lože. Rozepjal příklopec a vyhrožuje mně smrtí, budu-li křičet, vyňal svůj nelidský úd, který mi způsobil již tolik bolesti a na jehož ojedinělou velikost jsem již dávno zapomněl. Vysmál se mému zděšení a pravil: „Kurvo, dej si ho do huby a nafukuj pořádně!“
Se srdcem ronícím slzy a duší zdeptanou na dno hanby, učinila jsem, co žádal a brzy mne zaplavil horkým proudem nečistoty. Když jsem chtěla ustat v hrozném pohybu úst, dal mi políček a syčel: „Pokračuj, ještě jednou!“
Neukojil se však již mezí mými rty, obrátil mne, zdvihl mé nohy a rozdivočelý pohledem na zralý zadek, oblá stehna, vhroužil svůj toporný kyj do otvoru mezi hýžděmi. Zapomněla jsem již na tyto bolesti, má zadnice byla opět normální a mohl sotva pojmout děsný obušek, který se do ní úporně zavrtával. Cítila jsem dvojnásobné bolesti a neodvažujíc se křičet, sténal jsem tiše pro sebe a prosila jsem boha, aby mi seslal anděla smrti. Konečně se smilník vylil do mé prdelky a vyčerpav svou zuřivou chlípnost, mrštil mnou o zem.
„Opouštím tě,“ pravil mi, zapínaje se a zaklepal. Biřic vstoupil a padouch mu řekl: „Tato dobrá dívka se mýlila. Mluvila o otci Antonínovi, který je v Bordeaux, neznám ji a nikdy jsem ji neviděl, ale prosily mne, abych ji vyzpovídal. Vyhověl jsem jí tedy. Znáte zákon a víte tedy, že existuje zpovědní tajemství. Buďte oba pozdraveni.“ Domluviv, vyšel z vězení. Byla jsem odsouzena k smrti a jsem na cestě do Paříže, kde má být tento rozsudek potvrzen.
Děkuji vám, paní, že jste mne ráčila vyslechnout a že jste se a mne dívala pohledem plným slitování a útrpnosti. Prosím vás o prominutí, že jsem měla odvahu zneužít vaší trpělivosti. Ale slunce již vychází a stráž mne brzy zavolá. Zaplačte na osudem ubohé Justiny! Nebojím se smrti, neboť smrt zkrátí mou trýzeň a ukončí mé utrpení. Smrt mi připadá hroznou pouze u bytosti nešťastné, jejíž život byl plný jasu. Nešťastný člověk, který žije toliko v bídě, člověk, jenž šel pouze trním, žena, jež nepoznala muže, leč zneuctění a která žila jen proto, aby život proklela, tak, jíž krutý osud odňal rodiče, sestru, věno, pomoc a ochranu přátel, ta, jež svými slzami svlažovala jen svou bolest, taková žena očekává smrt bez zachvění, žádá si jí a touží po ní jako po přístavu, kde dojde míru a pokoje.
Pan a paní de Corville vyslechli toto vypravování v hlubokém pohnutí. Po chvíli mlčení paní de Corville, v níž omyly mládí nezničily něhu a citlivost srdce, řekla: „Slečno, nelze mi slyšet vás bez zachvění, smím-li se vám přiznat, pudí mne k vám nějaký nevysvětlitelný pocit, cit hlubší, než může být soucit, přenáší do mého srdce vaše hoře. Změnila jste své jméno, skryla jste svůj původ. Zapřísahám vás, odhalte mi své tajemství! Nedomnívejte se, že marnivá zvědavost mne pudí k této prosbě. Co kdyby bylo pravdou to, co tuším? Ó, Justino! Kdybyste byla mou sestrou! Justino!“
„Madame! Ó, Julietto! Jsi to ty, kterou slyším?“ zvolala nešťastná dívka a vrhla se do objetí paní de Corville. „Velký bože, jak jsem se rouhala, pochybujíc o tvé prozřetelnosti. Ach, zemřu nyní méně nešťastna, ježto jsem mohla alespoň ještě jednou obejmout svou sestru!“ A obě ženy plakaly, ležíce si pevně v náručí.
Pan de Corville nemohl potlačit pohnutí. Tiše opustil pokoj a odešel do své pracovny, kde napsal ministru spravedlnosti list, v němž ohnivě líčil nešťastný osud ubohé Justiny. Zaručil se za její nevinnost a přiložil žádost, aby Justina byla až do revize procesu vězněna na jeho zámku. Slíbil také, že ji na první rozkaz nejvyššího soudu přiveze do Paříže. Dopsav list, zavolal jednoho biřice a rozkázal mu, aby okamžitě vsedl na koně a odnesl list do hlavního města.Potom ohlásil ostatním, že přejímá na svou odpovědnost uvězněnou dívku do své ochrany. Biřicové, kteří věděli, s kým jednají, nebáli se uposlechnout.
Mezitím předjel vůz. „Pojeďte, krásná nešťastnice,“ řekl pan de Corville Justině, ležíc odsud v loktech své sestry. „Tímto okamžikem mění se celý vás osud. Doufám, že vaše ctnost bude odměněna již zde na zemi a že nikdy vás nepotká nic špatného. Pojďte s námi!“
„Muži hodný úcty, rovněž tak lásky,“ zvolala hraběnka de Corville, objímajíc svého manžela, toť nejkrásnější čin vašeho života! Pouze ten, kdo zná lidské srdce, smí soudit člověka.“ Vyjeli. Pana a paní de Corville těšilo vědomí, že neštěstí Justiny mohou zmírnit pohodlím, jež skýtá bohatství. Předkládali jí nejlepší a nejchutnější pokrmy, spala v hedvábí a činili vše podle jejího přání.
Justina stávala se den ze dne krásnější. Byla modlou obou manželů, kteří se přestihovali ve snaze zahladit vzpomínky na její minulá neštěstí. Jeden slavný lékař odstranil potupná znamení na jejím těle.
Stopy přestálých hrůz zvolna mizely z čela rozkošné Justiny a ustupovaly půvabům, které ji krášlily. Popelavou barvu její kdysi úbělové pleti nahradil růženec, podobný barvě jarních růží. Úsměv tak dlouhou ztracený snesl se opět na její rty.
Pan de Corville, povzbuzení ještě horlivostí pana Servanta, který se s ním spojil, pohnul těžkopádnou spravedlností a královským dekretem byla Justina konečně očištěna od všech nařčení a osud jí vrátil počestné jméno, které ji právem patřilo. Justina by byla málem onemocněla samou radostí, ale jsouc nedůvěřivá, říkávala: „Nejsem zrozena k takové přemíře blaha a není možné, aby mé štěstí bylo trvalé!“
Léto se chýlilo ke konci. Jednou chtěli pan a paní de Corville se svou chráněnkou jít na procházku, ale strašná bouře jim nedovolila vyjít, takže trávili siestu v pokoji, kde je nesmírné vedro přinutilo otevřít všechna okna. Divoké blesky osvětlovaly setmělou místnost a strašný vítr metal proudy deště dovnitř. Hrozné údery hromu děsily paní de Corville a Justina, chtějíc uklidnit svou sestru, povstala, aby okna zavřela.
Okamžik zápasí s větrem, který jí v tom brání. Blesk ji zabije.
Zaplačte nad její mrtvolou! Byla zasažena do pravého prsu, blesk spálil jí obě ňadra a vyšel ústy, znetvořiv její cudnou tvář.

Skončeno po čtrnáctidenní práci osmého července 1787.
Trpěl jsem bolestí očí, píše toto.

DOSLOV

Prozřetelnost, možná božské povahy, utváří na světě vše. Dobré i špatné. Ani mravní pokleslost není v rozporu s působením prozřetelnosti, i zpustlík jedná v souladu s ní. A ve světě, který je svou podstatou dravčí a nespravedlivý, se ukazuje, že nejvíce šancí má ten, kdo se těmto podmínkám dokáže přizpůsobit, využít jich. To je jeden z filosofických názorů markýze de Sade, který zřetelně vyslovuje právě ve své knize Justina aneb prokletí ctnosti. De Sade nepřesvědčuje, ani neagituje. Prostě vyslovuje svůj názor, nad nímž stojí zato přemýšlet.
Donatien-Alphonse-Francois markýz de Sade patří k lidem, kteří se nepohodli se svojí dobou. Byla pro ně příliš těsná. A byla by pro něho možná těsná každá doba, právě pro svá měřítka běžné konvence.
Markýz de Sade patřil tedy k vyděděncům. Nejenom pro svou sexuální výchylku, ale i pro filosofickou platformu, způsob myšlení i jednání, se kterými nemohl uspět v racionálním, osvíceném a optimistickém XVIII. Století.
Od 2. Června 1740, kdy se narodil v pařížském paláci Condé, až do své smrti prožil tento božský markýz, ale také otrok svého sexuálního handicapu, tři desítky let ve vězení. Není jisté, zda jeho choroba, hledající sexuální rozkoš v bolesti partnera, provokovala sama o sobě ke skandálnímu chování na veřejnosti. Tolik toho o tomto spisovateli, jehož jedni velebili a druzí – dodejme, že většina – zatracovali, nevím. Jisté je, že bez skandálu, aféry a vesměs tvrdého postihu se neobešel ani žádný se Sadových románů, příliš silných na svou dobu a zdá se,že pro mnohé příliš silných dodnes. Jak jinak si vysvětlit, že v učebnicích francouzské literatury se o něm – a nejen v Česku – většinou dosud mlčí.
De Sade psal literaturu, které těžko dát jméno. Někteří ho nazývali pornografem čili šiřitelem nemravností a stejným způsobem na něj nahlédla i historie. Přitom dnes nacházíme v jeho dílech sice silnou, až surovou erotiku, ale zároveň i velmi svobodný, originální, v řadě ohledů i jasnozřivý rozum. Jak napsal Jindřich Štýrský ve svém žádoucím, bohužel neuzavřeném spise o životě de Sade, teprve historie vypreparovala z legendy o jeho životě živou a skutečnou osobnost, která nezaslouží, aby visela mezi loutkami historie, takže dnes mohou vidět v markýzovi de Sade pornografa jen hlupáci a pokrytci.


Autor de Sade 6.8.2005
Povídky od autora: de Sade
přečtena: 17654 x
Průměrná známka: 2.90 tři po 134 hlasováních.
Ohodnoť povídku: 1.jedna 2.dvě 3.tři 4.čtyři 5.pět

Justina čili prokletí ctnosti 4
Copyright (c) 2004 - 2016 | Sex-Town LTD | Erotické povídky Všechna práva vyhrazena.

TOPlistTOPlist